Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 261/98Nález ÚS ze dne 22.04.1999Obtížnost dokazování v řízení před správním soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
osoba/oprávněná
správní uvážení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 59/14 SbNU 39
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.261.98
Datum podání05.06.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

16/1945 Sb.

243/1992 Sb., § 1, § 2

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 250a, § 250l


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 261/98 ze dne 22. 4. 1999

N 59/14 SbNU 39

Obtížnost dokazování v řízení před správním soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 22. 4. 1999 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. R. a P. R., za

účasti vedlejších účastníků M.R., M.Ro., P. O., a. s. a Okresního

úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 22 Ca

181/97, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu

v Karviné ze dne 3. 3. 1997, čj. PÚ 419/R-17/96-Ch-F, týkající se

restituce, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 1997, sp.

zn. 22 Ca 181/97, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního

pozemkového úřadu v Karviné ze dne 3. 3. 1997, čj. PÚ

419/R-17/96-Ch-F, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za

podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72

odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadli stěžovatelé doručený

a pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.

prosince 1997 (22 Ca 181/97) a spolu s ním také rozhodnutí

Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Karviné ze dne 3.

března 1997 (čj. PÚ 419/R-17/96-Ch-F), a tvrdili, že oba orgány

veřejné moci svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená

základní práva plynoucí z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 37

odst. 2 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní

stížnosti stalo se tak tím, že Okresní úřad, okresní pozemkový

úřad v Karviné stěžovatelům nevydal (v původním řízení blíže

označené a popsané) nemovitosti a dále, že označený obecný soud

zamítavé rozhodnutí vydané ve správním řízení jako zákonné

potvrdil (§ 250q odst. 2 o. s. ř.), ačkoli z předložených

listinných důkazů bylo zřejmé, že členství právního předchůdce

stěžovatelů (jejich otce) v organizaci BDO (Bund der Deutsche im

Osten) bylo čistě formální a že ve skutečnosti označená organizace

v místě (v Šumbarku) nijakou činnost nevyvíjela. S odkazem na to

a dále s tvrzením, že právní předchůdce stěžovatelů v průběhu

druhé světové války poskytoval československým občanům různou

formou pomoc (ku příkladu při přechodu čsl. letců do emigrace)

a že jeho členství v označené organizaci bylo nejen formální, ale

především nevýznamné, vytkli oběma orgánům veřejné moci, a zejména

také obecnému soudu, že "nesprávně vyhodnotil důkazní situaci

a dovodil nesprávný závěr".

Aniž by svá tvrzení stran porušení již zmíněných ústavně

zaručených základních práv blíže odůvodnili, stěžovatelé navrhli,

aby Ústavní soud svým nálezem obě ústavní stížností napadená

rozhodnutí (viz vpředu) zrušil.

Obecný soud k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona),

podáním předsedkyně senátu, z něhož dotčené rozhodnutí vzešlo (§

30 odst. 3 zákona), se k ústavní stížnosti stěžovatelů vyjádřil

tak, že její tvrzení odmítl s poukazem na to, že stěžovatelé

"pouze zpochybňují právní posouzení (sc. věci)", a tak se

"domáhají toho, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek ve

smyslu soudu čtvrté instance", což s odkazem na ustálenou

judikaturu Ústavního soudu je nepřípustné; navrhl proto, aby

posuzovaná ústavní stížnost byla zamítnuta.

Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Karviné, jako

vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, zaujal k věci

obdobné stanovisko jako obecný soud; poukázal na to, že

stěžovatelům v uplatnění jejich tvrzeného práva nebyly ze strany

rozhodujících orgánů veřejné moci kladeny nijaké překážky, řízení

před nimi je proto zcela v souladu s ustanovením čl. 36 a násl.

Listiny základních práv a svobod, když stran merita věci ve shodě

s názorem obecného soudu zdůraznil, že pojem "neprovinění proti

čsl. státu jako zákonný znak ustanovení § 2 odst. 1 zák. č.

243/1992 Sb." není v zákoně blíže upraven, a proto "jeho obsah

musí být vykládán vždy v souladu se zákonem, pro jehož účely je

vyžadován, tj. v dané věci se zákonem č. 243/1992 Sb." S odkazem

na někdejší správní potrestání právního předchůdce stěžovatelů

podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. posléze

dovodil, že toto potrestání jako sankce za provinění vůči národní

cti, které jako takové směřovalo proti čsl. státu, je skutečností,

pro níž není splněna zákonná podmínka daná ustanovením § 2 odst.

1 zák. č. 243/1992 Sb.; okresní úřad proto učinil shodný návrh

jako obecný soud.

Další vedlejší účastník řízení - akciová společnost P. O.

- rovněž navrhl zamítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů, když měl

za to, že "o porušení jejich ústavních práv se ani v napadených

rozhodnutích ani v řízeních jim předcházejících nejedná".

Naproti tomu vedlejší účastníci M. R. a M. Ro. "se k ústavní

stížnosti stěžovatelů připojili" a ve shodě s nimi navrhli zrušení

ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by však svá

stanoviska podložili vlastním tvrzením či samostatnými důvody.

Ostatní vedlejší účastníci řízení (Česká spořitelna, a. s.,

pobočka v Karviné, Pozemkový fond ČR) se svých práv z vedlejšího

účastenství plynoucích výslovně vzdali, případně, ač o nich byli

uvědoměni (OKD, a. s. v Ostravě, Správa a údržba silnic v Karviné,

Severomoravské energetické závody, s. p. v Ostravě), těchto práv

nevyužili.

Ústavní stížnost, byť převážně z jiných důvodů, než na ně

poukázali stěžovatelé, je důvodná.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti a podle dosavadních

(kusých) skutkových zjištění okresního pozemkového úřadu vydání

požadovaných nemovitostí bylo stěžovatelům odepřeno proto, že

jejich právní předchůdce "byl v době okupace členem a funkcionářem

NSDAP (sc. Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei)

a zastával v této straně funkci jako vedoucí BDO-Ortsgr. a byl

potrestán nalézací komisí při ONV v Českém Těšíně za spolupráci

s Němci pokutou 3.000 Kč".

Podle odůvodnění rozsudku obecný soud, jako soud rozhodující

v režimu správního soudnictví o opravném prostředku proti

rozhodnutí správního orgánu (hlava třetí o. s. ř.), napadené

rozhodnutí správního orgánu potvrdil, když byl dospěl k závěru, že

toto rozhodnutí vychází "z dostatečně zjištěného skutkového stavu

a že také z něj vyvozené právní závěry jsou v souladu se zákonem".

Naznačená zjištění či závěry jsou však předčasná

a odůvodnění rozhodnutí obecného soudu je z části

nepřezkoumatelné.

Jakkoli se totiž zdá, že právní předchůdce stěžovatelů byl

ve správním řízení svého času potrestán podle dekretu prezidenta

republiky č. 138/1945 Sb. pokutou ve výši 3.000 Kč, z odůvodnění

rozhodnutí správního orgánu nelze zjistit, kdy a kterým

rozhodnutím se tak stalo, přičemž pro spravedlivé posouzení věci

patrně není bez významu, že jednání inkriminované označeným

dekretem bylo zákonem ohroženo trestem vězení do jednoho roku nebo

pokutou do výše 1,000.000 Kč nebo veřejným pokáráním nebo všemi

těmito tresty (§ 1 odst. 1 úst. dekr. prez. rep. č. 138/1945 Sb.).

Nadto, jak Ústavní soud, necítě se vázán skutkovými zjištěními

učiněnými v předchozích řízeních (§ 81 zákona), sám zjistil,

obecným soudem (a obdobně také správním orgánem) citované zkratky

BDO Ortsgr. (zřejmě Ortsgruppe) jako organizace, jíž měl být

právní předchůdce stěžovatelů členem, nejsou natolik dostatečné,

aby z nich bylo zřejmé, o jakou organizaci mělo jít; vysvětlení

stěžovatelů v ústavní stížnosti, že šlo o organizaci Bund der

Deutsche (správně Deutschen) im Osten je nesprávné, když podle

dosavadních poznatků a vědomostí Ministerstva vnitra (odboru

archivní a spisové služby) takto označená organizace v období

druhé světové války neexistovala (č. l. 14 a 15 spisu Ústavního

soudu). Pokud by citovaná zkratka měla být zkratkou pro organizaci

Bund Deutscher Osten, šlo by o organizaci, která přes svoje krajně

nacionalisticky orientované programové cíle a zaměření nebyla

v nijakém ohledu součástí národně socialistické německé strany

práce (NSDAP) (nesměla svou činností činnost organizace NSDAP

křížit), nicméně pro svou povahu (její výbojnost především vůči

polskému národu) byla v období retribučního soudnictví řazena

k jiným fašistickým organizacím (§ 3 odst. 2 úst. dekr. prez. rep.

č. 16/1945 Sb.) a činnost v ní byla posuzována a trestána podle

posléze označeného dekretu.

Ze skutečnosti, že podle dosavadních skutkových zjištění

orgánů veřejné moci rozhodujících v předchozím řízení právní

předchůdce stěžovatelů nebyl souzen podle dekr. prez. rep. č.

16/1945 Sb. a s přihlédnutím k výši uložené pokuty lze spíše

usoudit, že uložená pokuta - v údobí retribučního soudnictví

bezprostředně po válce - měla patrně jen víceméně upřílišněný

symbolický charakter; skutečnost, že dříve zavedená národní správa

na podnik právního předchůdce stěžovatelů byla zrušena (potvrzení

MNV v Š. - č. l. 55 spisu Ústavního soudu), že právní předchůdce

stěžovatelů (při sčítání lidu v roce 1930) se hlásil k národnosti

české (č. l. 56 spisu Ústavního soudu), že mu bylo v květnu 1946

přiznáno čsl. státní občanství (č. l. 59 spisu Ústavního soudu),

spíše nasvědčují závěru, že organizace až dosud označovaná jako

BDO činnost v Šumbarku skutečně nevyvíjela a že celá záležitost

víceméně jen formálního rázu byla vyvolána tlakem okupačních

orgánů a strachem z nich.

Závěry obecného soudu, že chování právního předchůdce

stěžovatelů v průběhu okupace Těšínska a později v době války má

znaky "úmyslného jednání proti českému národu, které se pohybovalo

mimo rámec státem uznaný a podporovaný", je tak nepřesvědčivý

a předčasný, zejména není-li až dosud jisté, o jakou organizaci,

jíž byl právní předchůdce stěžovatelů za války členem, vůbec šlo,

a když pro jeho tvrzené členství v organizaci NSDAP až dosud není

nijakého důkazu.

Při úvaze nad naznačenou problematikou nelze přehlédnout

značně komplikované národnostní poměry Těšínska, nadto znásobené

v roce 1938 zprvu polskou okupací a později okupací německou;

ukáže-li se jako správné tvrzení stěžovatelů, že jejich právnímu

předchůdci, jako obyvateli tzv. připojených východních území (§

1 odst. 1 nařízení ze dne 31. ledna 1942 říšsk. zák. I), byla

vydána tzv. národní listina (Volksliste) č. 3 (§ 6 dtto), je jeho

členství v organizaci NSDAP, jako "příslušníka národnostně

nevyjasněného se slovanskou řečí", prakticky vyloučeno.

V těchto souvislostech bylo proto obzvlášť pečlivě hodnotit

již dříve zmíněnou skutečnost, totiž že právnímu předchůdci

stěžovatelů bylo dne 18. května 1946 vydáno osvědčení o čsl.

státním občanství; vnitřní směrnicí ministerstva vnitra (č.

A 4600-16/8-45-Ref.A ze dne 24. srpna 1945) byl totiž podán

rigidní výklad podmínek, za nichž se tak mohlo stát (odst. 5 ozn.

směrnice), nehledě již ani k tomu, že pro zásadní odchylku od

ducha ústavního dekretu prez. rep. č. 33/1945 Sb. si v případech

obdobných případu právního předchůdce stěžovatelů ministerstvo

vnitra nad příslušným řízením vyhradilo zvláštní dohled a že

v každém jednotlivém případě k vydání osvědčení o čsl. státním

občanství udělovalo zákonem obligatorně vyžadovaný souhlas (§ 1

odst. 4 úst. dekr. prez. rep. č. 33/1945 Sb.); proto také přiznané

čsl. občanství právnímu předchůdci stěžovatelů - nebudou-li

v následném řízení zjištěny jiné skutečnosti - silně podlamuje

závěr ústavní stížností napadených rozhodnutí stran chování

právního předchůdce stěžovatelů za války: vydáním osvědčení o čsl.

státním občanství právnímu předchůdci stěžovatelů bylo totiž

implicitně rozhodnuto, že přijetí národní listiny č. 3 bylo

důsledkem nátlaku nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými (§

5 úst. dekr. prez. rep. č. 33/1945 Sb.).

Podle přesvědčení Ústavního soudu bude proto na orgánech

veřejné moci, aby za použití všech dostupných materiálů

s dostatečnou pečlivostí a přesvědčivostí zjistily, za členství

v jaké organizaci (a kterým rozhodnutím) byl předchůdce

stěžovatelů odsouzen a potrestán, pokud ovšem taková zjištění pro

další rozhodnutí budou se jevit jako potřebná; podstata věci

spočívá totiž v okolnostech až dosud orgány veřejné moci zcela

opomenutých.

Z dosavadních výsledků dokazování, především ve správním

řízení, a obdobně z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nelze

zjistit kdy, jakým aktem a z jakého důvodu byl majetek právnímu

předchůdci stěžovatelů odňat, nakolik a zda vůbec měl (a jakou)

spojitost s jeho tvrzeným chováním za druhé světové války

(s členstvím a v jaké organizaci), zda - v době odnětí jeho

majetku - byl pro takový postup dán zákonný důvod a zda jsou tak

dány skutečnosti vylučující aplikaci ustanovení § 2 zák. č.

243/1992 Sb.; jakkoli dokazování v naznačeném směru se může jevit

jako "obtížné a problematické" (obecný soud), nelze pro obtíže

s dokazováním spojené orgány veřejné moci a zejména obecný soud,

vyvázat ze zákonné a ústavní povinnosti zajistit spravedlivou

ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení (§

1 o. s. ř.) a stanoveným postupem poskytovat ochranu právům (čl.

90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod).

Z důvodů takto vyložených jeví se až dosud zjištěný skutkový

stav jako nedostačující k posouzení věci (§ 153 odst. 1, § 250j

odst. 2 al. 1 o. s. ř.), a proto ani rozhodnutí v takovém řízení

vydaná neodpovídají ústavním zásadám vtěleným do ústavně

zaručeného základního práva na soudní (a jinou) ochranu (čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť pochybeními, jak

vpředu byla naznačena, byla (při úsilí stěžovatelů o právo)

porušena pravidla stanoveného postupu (spravedlivého procesu),

která, jak ostatně Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dříve

vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 150/93 in

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

2., vydání 1., č. 49, Praha, 1995), vyžadují plný respekt

k procesním zásadám, jimiž řízení zejména před obecnými soudy je

ovládáno.

V řízení podle hlavy třetí občanského soudního řádu, v jehož

režimu bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí vydáno, se

přiměřeně užije ustanovení hlavy druhé, když v posuzované věci

zákonem stanovená výjimka (§ 250l odst. 2, § 250a o. s. ř.)

nepřipadá v úvahu (§ 250l odst. 1, 2 o. s. ř.); jestliže skutková

zjištění správního rozhodnutí přezkoumávaného soudem jsou

nedostačující k posouzení věci, je ex lege procesní povinností

soudu takové rozhodnutí zrušit (§ 250j odst. 2 al. 1 o. s. ř.).

Nesplnění této povinnosti je podle přesvědčení Ústavního soudu

porušením nejen zákona, ale současně je též vážným porušením

ústavních zásad, jak na ně vpředu bylo již poukázáno. Jakkoli je

správný poukaz obecného soudu na ustálenou rozhodovací praxi

Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany

ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojící mimo

organizaci obecného soudnictví, není obecným soudům nadřízen,

v posuzované věci - pro důvody již vyložené - je však tento poukaz

nepřípadný: procesní čistota v řízení před orgány veřejné moci,

najmě pak v řízení před soudy, je nejen zákonným, ale současně

také ústavním principem, jehož postuláty nelze přehlížet nebo

obcházet, zejména jestliže obecné soudy ve správním soudnictví

nerozhodují v plné jurisdikci; proto pravomoc Ústavního soudu je

i ve věci posuzované ústavní stížnosti zcela nepochybná.

Takto rozvedené důvody zbývá doplnit konstatováním, že

zákonem stanovená povinnost orgánů veřejné moci zjistit správně

a v dostatečném rozsahu skutkový stav jimi rozhodované věci - bez

ohledu na její případnou obtížnost - přestavuje nejen jednu ze

základních podmínek pro zákonu odpovídající rozhodnutí (§ 153

odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.), ale je také jedním ze základních

znaků ústavně stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod) a ochrany práv (čl. 90 úst. zák. č.

1/1993 Sb.); splnění takto uložených povinností je na místě

obzvlášť zdůraznit v rozhodovací činnosti obecných soudů, jimž,

z důvodů dostatečně zřejmých, byla svěřena pravomoc kontroly

rozhodnutí vydaných správními orgány. Proto také přílišná

formálnost nebo povrchnost důkazního řízení a v soudní jurisdikci

vůbec je v rozporu s ústavními principy právního a demokratického

státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana

(čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a důsledně je také neslučitelná

s ústavně stanovenými zásadami soudního rozhodování (čl. 90, čl.

95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Ze všech těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní

stížnost shledána důvodnou (§ 82 odst. 1 zákona) a v důsledku toho

obě rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak ve výroku tohoto nálezu

jsou označena, byla zrušena [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona], když

ostatní tvrzení účastníků a vedlejších účastníků se odkazují na

důvody vpředu vyložené.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 22. dubna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru