Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2606/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NSS
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
Věcný rejstříkRehabilitace
interpretace
Pracovní poměr
Důchod
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2606.10.1
Datum podání06.09.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 22, § 24, § 21


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2606/10 ze dne 7. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti Mgr. J. P., zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 435 330 110/427 ze dne 25. 9. 2008, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 Cad 237/2008 ze dne 26. 8. 2009 a rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 177/2009 ze dne 2. 6. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva (čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 17 odst. 5, čl. 26 odst. 3, čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a jsou v rozporu s Preambulí a čl. 1 odst. 2, čl. 10 a čl. 95 Ústavy ČR.

Prvým z označených rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení zamítla žádost stěžovatelky o úpravu důchodu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Po zhodnocení stěžovatelkou předloženého osvědčení Městského úřadu Jindřichův Hradec, jež podle rozhodujícího orgánu nemělo dostatečné náležitosti k prokázání neplatného skončení pracovního vztahu, učinil totiž závěr, že aplikovat ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě nebylo možno. Skončení pracovního vztahu stěžovatelky bylo podle něj totiž jen logickým důsledkem skutečnosti, že přestala docházet do zaměstnaní poté, co 23. 8. 1984 emigrovala do ciziny.

Správní žalobu směřující proti uvedenému rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích shora označeným rozsudkem s podrobným odůvodněním zamítl, neboť žalobou napadené rozhodnutí, z důvodů, které podrobně rozvedl, považoval za zákonu odpovídající. Také Nejvyšší správní soud, který rozhodoval o kasační stížnosti stěžovatelky, tuto jako nedůvodnou s podrobným zdůvodněním zamítl.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka porušení ústavně zaručených práv shora označených spatřuje v podstatě v nesprávném, přepjatě formalistickém právním výkladu, který odmítá zohlednit vzájemně odkazující právní normy. Interpretace soudy provedená je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, neboť rehabilitace je vázána na podmínku - datum ukončení pracovního poměru - která v zákoně neexistuje, je v přímém rozporu s jeho smyslem, emigranti ji nemohou splnit a jde tak o jejich diskriminaci. Zároveň, s odkazem na doklady, jež jsou součástí správního spisu, tvrdí extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a učiněným právním závěrem. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Především připomíná svou judikaturu, v níž dal najevo, že nezbytnost výjimečného suplování pravomocí Nejvyššího správního soudu Ústavním soudem faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Orgány veřejné moci v dané věci dosud rozhodující rozhodly nejen v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, ale také v souladu s judikaturou Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 4/05, I. ÚS 2306/09), z níž napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu cituje, zejména pak z rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 187/04, v němž Ústavní soud vyslovil, že vázal-li zákonodárce podmínku skončení pracovního poměru na přesně stanovené důvody, "vytvořil tím jistý mantinel, určitou hranici,věcnou i časovou. Vše mimo tuto hranici by bylo-leč toliko in eventum - možné v některých případech označit za nemravné, jež však ve své podstatě a svou intenzitou zákonem stanovené míry nedosahovaly". Z uvedeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud vycházel při posuzování kasačních námitek stěžovatelky, jež jsou ve své podstatě shodné, jako námitky ústavní stížnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí jmenovaný soud mimo jiné zdůraznil, že skončení pracovních vztahů u osob, které před rokem 1990 emigrovaly, bylo značně různorodé, přitom zákonodárce do § 21 zákona o mimosoudních rehabilitacích nevtělil obecné ustanovení, které by umožňovalo odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení všem osobám, které opustily území republiky. Vysvětlil také důvody, pro které je nezbytné, aby předložené osvědčení jasně deklarovalo důvod skončení pracovního vztahu a také kdy se tak stalo, neboť na datum skončení se váže doba zaměstnání a určení rozhodného období pro zjištění výdělků. Buď je tedy předloženo osvědčení, které bez jakýchkoliv pochybností zákonem vymezený důvod osvědčuje a pak je třeba žádosti o úpravu důchodu vyhovět, anebo předložený podklad takový závěr neosvědčuje a pak žádosti vyhovět nelze. V uvedené souvislosti poukázal soud také na ustálenou judikaturu, že Česká správa sociálního zabezpečení v případě nedostatečnosti osvědčení není povinna sama zjišťovat, jaké důvody ke skončení pracovního vztahu vedly. Na základě podrobného rozboru ve spise založených dokladů pak konečně řádně objasnil svůj závěr, že stěžovatelka neosvědčila, kdy jí měl být pracovní poměr zrušen a v důsledku jakého úkonu bývalého zaměstnavatele.

Na odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, zejména pak Nejvyššího správního soudu, které se s námitkami stěžovatelky vypořádaly způsobem, jež nebyl shledán vybočujícím z mezí ústavnosti, tak lze odkázat s tím, že výklad aplikovaných příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích byl proveden správním orgánem i správními soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem, přitom nebylo zjištěno, že by učiněné právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v dané věci nezjistil, a proto její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2010

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru