Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2604/18 #1Usnesení ÚS ze dne 18.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkPředběžné opatření
vlastnické právo/omezení
žaloba/změna
rozhodnutí procesní
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.2604.18.1
Datum podání01.08.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

42/1992 Sb., § 28d

99/1963 Sb., § 102 odst.3, § 77 odst.1, § 77 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2604/18 ze dne 18. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Balhara, zastoupeného Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem, sídlem Kamenická 2378/1, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2018 č. j. 22 Co 47/2018-456, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Půdní byt Smíchov, družstvo, sídlem Janáčkovo nábřeží 1072/29, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 28. 5. 2018 č. j. 22 Co 47/2018-456 v řízení o náhradu škody uvedením do původního stavu potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 4. 2018 č. j. 42 C 222/2014-444, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele (žalovaného) na zrušení předběžných opatření (v rozhodnutí blíže specifikovaných) nařízených postupně obvodním soudem. Ve shodě s obvodním soudem dovodil, že nařízená předběžná opatření (obnovení dodávky vody, provedení zakrytí otvoru ve střešním plášti, zajištění obnovení přívodu elektrické energie a zákaz dispozice s pozemkem ve vlastnictví stěžovatele) nezanikla ze zákona [§ 77 odst. 1 písm. b) až d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a contrario ve spojení s § 102 odst. 3 o. s. ř.], ani nepominuly důvody k jejich nařízení a podnět k jejich zrušení není důvodný (§ 77 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a contrario ve spojení s § 102 odst. 3 o. s. ř.). Městský soud konstatoval, že připuštění změny žaloby není důvodem zániku ani zrušení nařízeného předběžného opatření. Namítal-li stěžovatel nepřiměřený rozsah omezení vlastnického práva zákazem dispozice s pozemkem či okolnost, že věcné břemeno [zřízené ve prospěch vedlejšího účastníka řízení (žalobce) podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů] je věcným právem vztahujícím se k nemovitosti a změna vlastníka nemá na jeho trvání vliv, pak šlo o okolnosti, které trvaly již v době nařízení předběžného opatření, takže nemohly být důvodem pro jeho zrušení. Navíc důvodem pro nařízení tohoto předběžného opatření byla skutečnost, že s uvedením bytu do původního stavu budou spojeny značné náklady a případný výkon soudního rozhodnutí by při změně vlastnictví byl ohrožen.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadeného rozhodnutí. Nesouhlasí se zamítnutím svého návrhu na zrušení předběžných opatření. Domnívá se, že předběžná opatření zanikla se změnou žaloby (z původní zdržovací žaloby na stávající žalobu na náhradu škody). Dále vyslovuje přesvědčení, že zejména předběžné opatření týkající se zákazu dispozice s pozemkem v jeho vlastnictví nemá se žalobou na náhradu škody žádnou souvislost. Protiústavnost předběžného opatření zakazujícího dispozici s předmětným pozemkem spatřuje v samotné jeho existenci, kdy je omezen výkon jeho vlastnického práva a dále i v délce jeho trvání (od 2. 9. 2016), jakož i v tom, že není vůbec zřejmé, jaká je potřeba zatímně upravit poměry či zajistit pozdější výkon rozhodnutí. Nadto považuje předběžná opatření za navzájem rozporná, když na jedné straně je mu zakázáno s nemovitostí disponovat, ale na druhé straně jsou mu ukládány povinnosti, které dispozici vyžadují. S ohledem na havarijní stav bytu, k němuž se předběžná opatření vztahují a skutečnost, že v bytě již nikdo nebydlí, se stěžovatel domnívá, že není potřeba zatímní úpravy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže zákon takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 78/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy, kdy je třeba posoudit, zda důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly. Ústavní soud se zpravidla nepovažuje být oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Žádný exces Ústavní soud v napadeném rozhodnutí však neshledal.

8. Podstatou námitek obsažených v ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím jeho návrhu na zrušení předběžných opatření. Jeho argumentace se ale pohybuje pouze v poloze nesouhlasné polemiky s rozhodnutím městského soudu, která nedosahuje ústavněprávní roviny. Městský soud i s využitím odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, proč nelze návrhu stěžovatele vyhovět. Rovněž se vypořádal s jeho námitkou, že změna žaloby je důvodem pro zánik předběžného opatření ze zákona i s otázkou, zda nastaly okolnosti, pro které by pominuly důvody pro trvání předběžného opatření. V napadeném rozhodnutí nelze spatřovat svévoli ani jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval jeho zrušení.

9. S ohledem na předeslané možnosti Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních, navíc za situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti jen obecně konstatuje porušení svých práv, aniž by předložil konkrétní ústavně relevantní argumentaci na podporu svého tvrzení, a stejně jako v řízení u civilních soudů se omezuje na vyjádření nesouhlasu se zamítnutím jeho návrhu na zrušení předběžného opatření, tedy Ústavní soud neshledal důvod ke kasačnímu rozhodnutí.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru