Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2602/17 #1Usnesení ÚS ze dne 30.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 6
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 6
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkodůvodnění
trestná činnost
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.2602.17.1
Datum podání16.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79a, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2602/17 ze dne 30. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti STAR EIGHT GROUP LP, sídlem SUITE 2, 5 St. Vincent Street, EH3 6SW Edinburgh, Skotsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, sídlem Zlatnická 1582/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. června 2017 sp. zn. 1 Nt 6326/2017 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 9. května 2017 sp. zn. 1 ZN 2781/2016, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (pozn. první z nich v petitu ústavní stížnosti nesprávně označenému jako sp. zn. 1 Nt 6307/2017), neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") v trestní věci prověřování ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, rozhodla shora označeným usnesením podle § 79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), že se zamítá žádost stěžovatelky (majitele účtu) o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech, k němuž došlo usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 9. 2. 2017 č. j. KRPA-488630-43/TČ-2016-001192-6 (dále jen "usnesení policejního orgánu ze dne 9. 2. 2017") ohledně peněžních prostředků ve výši 965 004,16 USD, ve výši 264 824,39 USD a ve výši 264 824,39 USD, které se nachází na specifikovaných účtech vedených obchodní společností Česká spořitelna, a. s.

3. Proti usnesení obvodního státního zastupitelství podala stěžovatelka instanční stížnost, o níž rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu za užití § 146a odst. 2 tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka má za to, že další trvání zajištění peněžních prostředků je již v rozporu se smyslem a účelem daného institutu. Stěžovatelka rovněž dovozuje, že v předmětné věci došlo ke zneužití institutu zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu a obcházení zákona. Policejní orgán podle stěžovatelky opakovaně porušil zásadu ne bis in idem a zákaz litispendence; v této souvislosti stěžovatelka odkazuje především na usnesení policejního orgánu ze dne 9. 2. 2017 (které bylo "obsahově totožné" jako předchozí usnesení policejního orgánu, k jehož zrušení došlo až posléze) a ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1766/17. Obdobná situace nastala v případě usnesení policejního orgánu ze dne 27. 1. 2017. Stěžovatelkou dovozované "zneužití" tr. řádu spočívá v postupu, kdy policejní orgán vydává zajišťovací příkazy "do zásoby" pro případ, že dřívější usnesení budou zrušena, tj. využívá časového rozpětí mezi podáním stížnosti a rozhodnutím soudu o ní. Dále stěžovatelka namítá nepřiměřenou délku trvání zajištění, které započalo již v prosinci roku 2016. Stěžovatelka poukazuje též na to, že usnesení ze dne 9. 2. 2017 nesplňuje zákonné požadavky kladené na rozhodnutí a jeho odůvodnění dané trestním řádem. V odůvodnění absentuje popis jakéhokoliv jednání, které by vykazovalo znaky trestného činu včetně trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Policejní orgán nepřípadně argumentuje, že dosud nemá dostatek informací ohledně inkriminovaných plateb. Usnesení policejního orgánu uvádí, že újma vznikla "veřejnému zájmu", čímž však přehlíží, že tento "zájem" není subjektem práva, a tedy mu újma vzniknout nemůže. Posléze stěžovatelka zdůrazňuje, že s vrácením sporných peněžních prostředků na bankovní účty, odkud byly zaslány, souhlasí, což již bance oznámila. Závěrem obvodnímu soudu vytýká, že vydal rozhodnutí překvapivé tím, že se odchyluje od jeho předchozích zrušovacích usnesení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

8. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo zjevně neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud k obdobnému zásahu již dříve vyslovil.

9. V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu orgánů činných v trestním řízení, v rozhodném smyslu převážně identifikuje s ústavní stížností téže stěžovatelky, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1766/17 odmítl. Touto ústavní stížností stěžovatelka napadla usnesení policejního orgánu ze dne 9. 2. 2017 a procesně navazující usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. 1 Nt 6307/2017, jímž obvodní soud její instanční stížnost zamítl. Nyní posuzovaná ústavní stížnost vychází z téhož usnesení policejního orgánu ze dne 9. 2. 2017, jehož zrušení se stěžovatelka domáhala (jak je uvedeno výše) formou žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech.

10. Ústavní soud ve shodě s vlastním usnesením ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1766/17 konstatuje následující.

11. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky dle § 79a a násl. tr. řádu ve znění účinném do dne 17. 3. 2017; srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) a nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2301/14 (N 39/76 SbNU 527).

12. Podle § 79a odst. 1 tr. řádu v uvedeném znění platilo, že nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu a případně též peněžních prostředků dodatečně došlých na účet, vztahuje-li se důvod zajištění i na ně, včetně jejich příslušenství. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Omezení vlastnického práva použitím uvedených institutů musí též splňovat požadavek přiměřenosti. Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].

13. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci a Ústavnímu soudu další přezkum při naplnění uvedených podmínek nepřísluší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Obdobně Ústavní soud zdůraznil, že ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení přísluší posuzování jejich oprávněnosti především orgánům činným v trestním řízení, resp. obecným soudům. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. tr. řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však připomíná [srov. především nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)], že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.

14. Orgány rozhodující v předmětné věci podle Ústavního soudu přistoupily k vydání rozhodnutí týkajících se zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatelky v souladu s platnými právními předpisy. Jak Ústavní soud dal najevo usnesením ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1766/17, policejní orgán své rozhodnutí odůvodnil způsobem odpovídajícím danému stádiu trestního řízení. Průběh řízení předcházející vydání předmětného rozhodnutí byl Ústavním soudem shledán též v souladu s platnými procesními předpisy. Ústavní soud ve věci neshledal stěžovatelkou namítané pochybení policejního orgánu, obvodního státního zastupitelství a obvodního soudu k odůvodnění předmětných usnesení. Samotné rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky obsahuje konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl policejní orgán k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že majetkové hodnoty pocházejí z trestné činnosti, nemusí být hodnověrný nade vši pochybnost a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení je mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)].

15. Výhrady stěžovatelky k úrovni vymezení znaků trestného činu jsou procesně předčasné. Závěry Ústavního soudu nekolidují s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Samotné zajištění majetku osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, nelze považovat za rozporné s Úmluvou, je-li takovéto osobě umožněno se efektivně bránit v rámci vnitrostátního práva a nedošlo-li ze strany státních orgánů k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 10. 4. 2012 ve věci Silickiene v. Litva, stížnost č. 20496/02, odst. 47). Důraz na procesní záruky zajištění nebo zabrání věci v rámci trestního řízení ESLP klade i v rámci práva na ochranu majetku (srov. např. rozhodnutí ze dne 12. 5. 2015 ve věci Gogitidze a další v. Gruzie, stížnost č. 36862/05, odst. 107 a odkazy zde uvedené). K porušení práv podle Úmluvy by tak došlo například za situace, kdy by bylo rozhodnuto o zajištění nebo zabrání věci bez dostatečných důkazů či s nedostatečným odůvodněním, proč je právě tento majetek považován za výnos z trestné činnosti (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 15. 1. 2015 ve věci Rummi v. Estonsko, stížnost č. 63362/09, odst. 83-86).

16. Podle ustáleného názoru Ústavního soudu vysloveného například v nálezu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) by o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod šlo tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Jestliže by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatele garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (§ 72a tr. řádu). Kdyby orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, šlo by podle názoru Ústavního soudu již o nepřiměřený, a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatele a Ústavní soud by konstatoval porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].

17. K délce trvání zajištění se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121). Konstatoval, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že jde o institut zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (srov. např. odmítavá usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3674/13 a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě.

18. Vůči časové rovině zajištění je z hlediska ústavněprávní konformity napadených usnesení určující, že ke dni rozhodování obvodního soudu ve věci žádosti o zrušení shora označeného usnesení obvodního státního zastupitelství trvalo zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky přibližně šest měsíců (z toho se k usnesení policejního orgánu ze dne 9. 2. 2017 vztahuje období trvající téměř čtyři a půl měsíce). Rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na jejím účtu bylo vydáno k tomu příslušným policejním orgánem a v souladu s platnými právními předpisy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že délka předmětného zajištění s ohledem na příslušné skutkové okolnosti případu není z pohledu ústavněprávního nepřiměřenou a rozhodnutí není v rozporu s požadavkem přiměřenosti, jde-li o předmětný právně aprobovaný zásah do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví.

19. Stěžovatelka má i nadále možnost o zrušení zajištění podle příslušných ustanovení trestního řádu žádat, přičemž je očividné, že tímto rozhodnutím Ústavního soudu není predisponován výsledek řízení o ústavní stížnosti zapsané pod sp. zn. I. ÚS 3252/17.

20. Námitkou litispendence stěžovatelka obrací pozornost k odlišnému usnesení policejního orgánu (usnesení ze dne 27. 1. 2017, zatímco ústavní stížnost vychází z usnesení ze dne 9. 2. 2017) a přehlíží, že další usnesení policejního orgánu, z něhož odvíjí svoji oponenturu, bylo posléze zrušeno, což by - v intencích její argumentace - znamenalo odpadnutí předmětné překážky. Údajné zneužití institutu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky stěžovatelka situuje do ryze spekulativní roviny.

21. Ústavní soud nepřisvědčil ani další námitce stěžovatelky ohledně nepředvídatelnosti rozhodnutí obvodního soudu. Poté, co nenalezl ústavně relevantní deficity ve výše zmiňovaných postupech, nelze nepředvídatelnost spatřovat v jí tvrzené odlišnosti výsledku ve srovnání s další rozhodovací praxí obvodního soudu. Takovéto srovnání není předmětem řízení před Ústavním soudem v dané věci a Ústavní soud v jeho rámci není oprávněn posuzovat a přezkoumávat stěžovatelkou uváděné případy.

22. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru