Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 26/94Nález ÚS ze dne 09.06.1994K atributům soudní moci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
Obnova řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/1 SbNU 241
EcliECLI:CZ:US:1994:3.US.26.94
Datum podání08.02.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1, čl. 82 odst.1, čl. 90, čl. 91

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 26/94 ze dne 9. 6. 1994

N 32/1 SbNU 241

K atributům soudní moci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 9. června 1994 v ústním jednání

a v senátě složeném z předsedy ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele J. H. takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti podané podle většinového názoru senátu

včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), když i jinak ústavní

stížnost splňovala podmínky vyžadované zákonem (§§ 34, 72 odst.

1 lit. a), odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), navrhoval stěžovatel

zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 1993 (sp.

zn. 11 C 63/93) a potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě

(ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 16 Co 449/93) a tvrdil, že těmito

rozhodnutími obecných soudů byly porušeny ústavní principy a jeho

ústavně zaručená práva, především pak ta, která vyplývají z čl.

36 a 38 Listiny základních práv a svobod; současně s tím vyslovil

pochybnost o tom, zda novela zák. č. 188/88 Sb., v současném znění

§ 261 odst. 2, je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Krajský soud v Ostravě, proti jehož rozhodnutí ústavní

stížnost směřovala v prvé řadě, jako účastník řízení (§§ 28, 76

odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

(§ 42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.), odmítl vývody stěžovatele,

poukázal na to, že jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu

I. stupně) zcela odpovídá zákonu a pokud jde o ústavně zaručená

práva stěžovatele, ústavní stížnosti vytkl, že svá tvrzení

nikterak nekonkretizuje (a vlastně ani konkretizovat nemůže)

a dále zdůraznil, že pochybnosti o tom, že by soudy ve

stěžovatelově věci jednající, nejednaly jako soudy nestranné

a nezávislé, příp. že by v jeho věci rozhodly jinak než bez

průtahů a veřejně, nedokládá takovými skutkovými okolnostmi,

z nichž by na skutečné porušení označených ústavních práv bylo

možno usoudit; pokud pak jde o samotné rozhodnutí, odkázal

odvolací soud na obsah jeho odůvodnění, z nichž jsou rozhodovací

důvody dostatečně patrny. Navrhl proto, aby Ústavní soud ČR

ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Vedlejší účastník (§§ 28 odst. 1, 76 odst. 2 zák. č. 182/93

Sb.) učinil shodný návrh jako Krajský soud v Ostravě a přednesl

- stručně shrnuto -, že výtky stěžovatele na adresu obecných soudů

nejsou důvodné, odkázal na obsah spisu (OS v Olomouci, sp. zn. 11

C 63/93) a své vývody uzavřel, že stěžovatel se v pravomocně

skončeném řízení ani nepokusil stran nyní tvrzených vad bránit

příslušnými návrhy a procesními kroky. Ve věci samé pokládá

vedlejší účastník pravomocné rozhodnutí za odpovídající jak

zákonu, tak i zjištěnému skutkovému stavu.

Jak Ústavní soud zjistil, jde v posuzované věci o to, že

pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě (označeným již

dříve) bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, jímž byl zamítnut

stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené před

tímto soudem pod sp. zn. 11 C 148/92; oba obecné soudy dospěly

totiž k závěru, že zákonné podmínky (§ 228 odst. 1 lit. a)

o.s.ř.) pro obnovu pravomocně skončeného řízení v této věci

splněny nejsou. Stěžejní otázku, totiž, zda skutková zjištění

opřená o důkazy provedené v původním řízení mohou doznat změny

důkazy novými a zejména, zda důkazy, jejichž provedení se

stěžovatel domáhá, jsou - z hlediska podmínek obnovy řízení

- důkazy novými. V tomto směru však oba obecné soudy zjistily, že

v řízení o obnovu stěžovatel toliko opakuje důkazní návrhy

provedené již v řízení původním a navíc, že části z nich (důkaz

listinou) odvolací soud v původním řízení vyhověl a navržený důkaz

také provedl. Jestliže zbývající část důkazů - pokládav je za

nadbytečné - odvolací soud odmítl, učinil tak proto, že vzhledem

ke zjištěnému stavu věci je pokládal za nerozhodné a v důsledku

toho také za již nadbytečné; to ostatně také v odůvodnění svého

rozhodnutí přiměřeným a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil

a problematiku posuzované věci dostatečně vyložil.

Napadá tudíž stěžovatel, i v řízení před Ústavním soudem,

nedostatečná, pokud se týká nesprávná, skutková zjištění, učiněná

obecnými soudy v původním řízení a pochybení v řízení podle hlavy

druhé, části třetí o.s.ř. spatřuje v tom, že zamítavým výrokem

obecných soudů bylo mu vlastně upřeno právo na soudní ochranu.

Ústavní stížnost není důvodná.

Soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR (úst. zák. č.

1/93 Sb.) je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 al. 1 úst.

zák. č. 1/93 Sb.), přičemž soudce je při výkonu své funkce

nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.).

Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že

obecné soudy jsou i při zjišťování skutkového stavu věci vázány

toliko zákonem (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.), v daném

případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními o.s.ř.

(především § 132 o.s.ř.). Zasáhnout do této nezávislosti obecných

soudů cítí se Ústavní soud oprávněn - jak ostatně vyložil již

několikrát - toliko tehdy, byly-li by postupem obecného soudu

porušeny ústavní kautely, ať již vyplývají z ústavy samotné nebo

z ústavních předpisů jiných, či - obdobně - z mezinárodních smluv,

které byly ratifikovány a vyhlášeny, a jimiž je Česká republika,

co do lidských práv a základních svobod (a které mají přednost

před zákonem, čl. 11 úst. zák. č. 1/93 Sb., § 72 odst. 1 lit. a)

zák. č. 182/93 Sb.), vázána; právo přezkumu stran činnosti

obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší obecně (čl. 90, 91 úst.

zák. č. 1/93 Sb.), ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které

věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti,

především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv

a svobod.

Taková pochybení však Ústavní soud nejen nezjistil, ale ani

stěžovatel sám - odhlédne-li se od strohého odkazu na již dříve

zmíněné články Listiny základních práv a svobod - je ani netvrdil,

resp. své stanovisko blíže a podrobněji nerozvedl.

Otázkou souladu ust. § 261 odst. 2 zákoníku práce v platném

znění s ústavním pořádkem republiky - nebylo třeba se zabývat

vzhledem k prohlášení stěžovatele (č. l. 28 spisu), že svým

návrhovým tvrzením (sub. IV. návrhu) nemínil podávat návrh ve

smyslu § 74 zák. č. 182/93 Sb.

Ze všech těchto důvodů bylo proto rozhodnuto, jak z výroku

nálezu je patrno.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 9. 6. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru