Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 26/08 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.26.08.1
Datum podání04.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 229/1991 Sb.; o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě); § 6/1/p

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 26/08 ze dne 31. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. Ž., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 9, Brno, proti části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2007 č. j. 20 Co 121/2007-95, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. října 2006 č. j. 7 C 841/2003-69, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Obce Kožichovice, IČ: 48527416, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2008 a doplněné podáním doručeným dne 9. 1. 2008, napadá stěžovatelka část výroku pod bodem II. v záhlaví usnesení označeného rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. října 2006 č. j. 7 C 841/2003-69 v jeho výroku pod bodem I., a tvrdí, že tím byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu čl. 1, čl. 2, č. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka shledává v napadené části výroku odvolacího soudu rovněž porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh pravomocně skončeného občanskoprávního řízení, v němž se domáhala určení, že je vlastnicí ve výroku rozsudku soudu prvního stupně identifikovaných pozemků v katastrálním území Kožichovice (dále jen "předmětné pozemky"), a to podle hmotně právních ustanovení občanského zákoníku, neboť podle jejího názoru v projednávané věci nešlo o restituční spor. Toto tvrzení stěžovatelka opírá o skutečnost, že předmětné pozemky získala v dědickém řízení po své babičce, zemřelé v roce 1959. V roce 1968 stěžovatelka emigrovala do zahraničí, za což byla pravomocně odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 10. 1970 sp. zn. 10 T 66/70 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 1971 č. j. 6 To 588/70-51 mimo jiné i k trestu propadnutí majetku.

V roce 1991 byly usnesením téhož soudu prohlášeny odsuzující rozsudky za zrušené v celém rozsahu a trestní stíhání stěžovatelky bylo zastaveno.

V této souvislosti stěžovatelka tvrdí, že uložený trest propadnutí majetku nebyl ze strany státu ve vztahu k předmětným pozemkům nikdy vykonán, neboť ty byly stále vedeny v příslušných operátech evidence nemovitostí až do roku 1997 jako vlastnictví stěžovatelky. Teprve v roce 1998 vedlejší účastník požádal příslušný katastrální úřad o zápis vlastnictví k někdejším částem předmětných pozemků stěžovatelky.

Stěžovatelka popírá správnost právního názoru soudů obou stupňů a tvrdí, že v projednávané věci se nejedná o restituční nárok, a proto mohlo být o její určovací žalobě kladně rozhodnuto.

Svými argumenty se stěžovatelka snaží prokázat, že pokud pochybením státu nebyl trest propadnutí majetku (předmětných pozemků) nikdy vykonán a stěžovatelka proto předmětné pozemky po celou dobu nejen držela ve svém vlastnictví, ale i užívala, nemohla z tohoto důvodu ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), řádně uplatnit svůj restituční nárok, tj. vyzvat nejprve osobu povinnou k jejich vydání, neboť podle jejího názoru osoba povinná ve smyslu zákona o půdě v rozhodném období neexistovala. O jejím vlastnictví údajně nebyly žádné pochybnosti, neboť předmětné pozemky stěžovatelka nájemní smlouvou pronajala Městu Třebíč, které jí za nájem řádně platilo a i jinak s ní po celou dobu jako s vlastnicí jednalo.

Stěžovatelka proto dovozuje, že po uplynutí pětileté promlčecí doby trest propadnutí majetku již nebylo možné vykonat a zanikl. Z tohoto důvodu po roce 1976 nemohlo dojít k nabytí vlastnictví předmětných pozemků státem. Touto pro posouzení věci podstatnou otázkou se však soudy obou stupňů v pravomocně skončeném řízení nezabývaly.

Protože údajně ani v minulosti nemohlo dojít nikdy k tomu, aby stát či jiný subjekt nabyl vlastnictví věci bez právního důvodu, navrhuje stěžovatelka současně, aby Ústavní soud řízení o podané ústavní stížnosti přerušil a "aby byl podán návrh plénu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě z toho důvodu, že citované zákonné ustanovení je protiústavní, neboť porušuje základní lidská práva zaručená Listinou a Ústavou".

Protože vedlejší účastník začal uplatňovat svá "domnělá vlastnická práva" až v roce 1998, a to na základě již sedm let zrušených rozhodnutí a navíc v době, kdy stěžovatelka již nemohla bránit své vlastnictví cestou restitučních předpisů, považuje stěžovatelka výkon práva vedlejším účastníkem za odporující dobrým mravům.

Závěrem stěžovatelka uvedla (bod XIII. návrhu), že proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

II.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2007 č. j. 20 Co 110/2007-47, 20 Co 111/2007-84, 20 Co 121/2007-95 byl rozsudek soudu prvního stupně č. j. 7 C 839/2003-23 potvrzen (výrok I. rozsudku), rozsudky soudu prvního stupně č. j. 7 C 840/2003-58 a 7 C 841/2003-69 se ve výroku I. potvrzují (výrok II.). Dále byly tyto rozsudky ve výroku II. změněny tak, že žalovaným se náhrada nákladů nepřiznává.

Výše uvedenými rozsudky soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žaloba stěžovatelky proti Z. K., Městu Třebíč a vedlejšímu účastníkovi - Obci Kožichovice na určení, že je vlastnicí tam uvedených pozemků, se zamítá.

Odvolací soud souhlasil se skutkovým stavem tak, jak ho zjistil soud prvního stupně a ve vztahu k námitkám stěžovatelky uvedl, že není pravdou, že by trest propadnutí majetku stěžovatelky nebyl řádně vykonán, neboť movitý majetek byl realizován tehdejším ONV Nový Jičín a nemovitý majetek tehdejším ONV Třebíč z důvodu místa, kde se tento majetek nacházel. Předmětné pozemky byly předány tehdejšímu Městskému národnímu výboru Třebíč, protože na nich byla plánována výstavba. O této skutečnosti svědčí i to, že předmětné pozemky byly zapsány ve prospěch čs. státu v evidenci nemovitostí na LV č. 1. Pokud byly poté totožné pozemky i nadále vedeny na LV č. 269 jako vlastnictví stěžovatelky, jedná se duplicitní zápis, na který mělo být příslušným katastrálním úřadem při převádění zápisů v evidenci nemovitostí do katastru nemovitostí řádně reagováno a tyto zápisy měly být uvedeny do souladu s právním stavem, k čemuž však aktivitou žalovaných došlo až v roce 1997.

Odvolací soud ve svých úvahách v odůvodnění rozsudku vyslovil názor, že stěžovatelka byla rehabilitována v roce 1990, mohla tedy uplatnit svůj restituční nárok podle zákona o půdě. Pokud, jak nyní prokazuje, byla jednáním Katastrálního úřadu v Třebíči, případně Obce Kožichovice a Města Třebíč uvedena v omyl nesprávnými zápisy v katastru nemovitostí, mohla případně zvážit, zda jí nevnikla škoda z důvodu nesprávného úředního postupu.

Závěrem odvolací soud konstatoval, že podaná určovací žaloba stěžovatelky nemohla být úspěšná, neboť jde o jednoznačný restituční nárok, který měl být uplatněn podle restitučních předpisů. Určovací žalobou nelze restituční předpisy obcházet, jak zdůraznil nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05.

III.

Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a předpoklady pro její meritorní projednání, zejména otázkou její přípustnosti.

K základním principům, ovládajícím řízení o ústavní stížnosti, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79 (více též na http://www.nalus.usoud.cz). Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Platí však, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila, a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovatelce ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání již není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podané.

Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní z toho důvodu, že stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvedla, že v předmětné věci podala dovolání, o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto.

Ústavní soud proto z důvodů výše vyložených nevidí důvod vyčkávat v předmětné ústavní stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu. Využitím tohoto mimořádného opravného prostředku totiž stěžovatelka dala jasně najevo, že dovolání je tím posledním procesním prostředkem, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů. Za této situace lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.

Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Naopak v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro její nepřípustnost, není logického podkladu ani pro projednání návrhu na zrušení části zákona o půdě [§ 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], a takový návrh proto musí být (senátem) rovněž odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru