Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 26/03Nález ÚS ze dne 18.02.2004Odepření svědecké výpovědi, byl-li svědek v téže věci pravomocně odsouzen

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo odepřít vý... více
Věcný rejstříkpokuta
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 22/32 SbNU 201
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.26.03
Datum vyhlášení18.02.2004
Datum podání20.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

120/1976 Sb./Sb.m.s., čl. 14 odst.3 písm.g

2/1993 Sb., čl. 37 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 100 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 26/03 ze dne 18. 2. 2004

N 22/32 SbNU 201

Odepření svědecké výpovědi, byl-li svědek v téže věci pravomocně odsouzen

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 18. února 2004 sp. zn. III. ÚS 26/03 ve věci ústavní stížnosti K. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze 13. 11. 2002 sp. zn. 8 To 439/2002 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z 29. 7. 2002 sp. zn. 3 T 41/2002 o uložení pořádkové pokuty svědkovi v trestním řízení pro odepření výpovědi.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2002 sp. zn. 8 To 439/2002 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. července 2002 sp. zn. 3 T 41/2002 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, zakotveném v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Za účelem posouzení námitek obsažených v ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 41/2002, z něhož zjistil následující.

Trestním příkazem ze dne 2. 4. 2002 č. j. 3 T 41/2002-129 shledal označený soud stěžovatele pro ve výroku tohoto rozhodnutí blíže popsaný skutek vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (dále jen "tr. zák.") k § 148 odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., pročež jej odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 20 000 Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl tento trest vykonán, stanovil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Jelikož odpor ze strany stěžovatele vůči citovanému rozhodnutí nebyl podán, nabyl vůči němu trestní příkaz 18. 4. 2002 právní moci. Totožným rozhodnutím byl rovněž uznán vinným a odsouzen spoluobviněný F. H., a to pro spáchání pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 2 tr. zák. a trestného činu pojistného podvodu ve smyslu § 250a odst. 1 a 3 tr. zák. K odporu posléze jmenovaného bylo v dané trestní věci k jejímu projednání nařízeno hlavní líčení, k němuž byl předvolán rovněž stěžovatel, a to za účelem podání svědecké výpovědi.

K hlavnímu líčení konanému dne 29. 7. 2002 se stěžovatel řádně dostavil a po poučení podle § 100 a 101 trestního řádu (dále jen "tr. řád") soudu sdělil, že chce využít svého práva a ve věci nevypovídat. Na vysvětlení důvodů vedoucích jej k tomuto jednání uvedl, že by si mohl způsobit trestní stíhání. Následně byl poučen soudem o (údajné) nemožnosti takové alternativy, neboť jeho trestní věc je již pravomocně skončena. V této souvislosti soud stěžovatele taktéž poučil o možnosti uložení pořádkové pokuty a eventuálním trestním stíhání pro trestný čin pohrdání soudem. Nicméně i přes toto poučení stěžovatel na svém stanovisku, dle něhož odmítá v dané věc vypovídat, setrval.

V návaznosti na tento postoj Obvodní soud pro Prahu 10 ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 7. 2002 sp. zn. 3 T 41/2002 uložil podle § 66 odst. 1 tr. řádu stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč. Výrok rozhodnutí soud opřel o konstatování, že stěžovatel nevyhověl výzvě a v této trestní věci si nemůže způsobit trestní stíhání, neboť ve vztahu k němu bylo pravomocně skončeno a v případě podání mimořádného opravného prostředku by jeho svědecká výpověď nemohla být použita jako důkaz, neboť by byl v procesním postavení obviněného.

Stížnost stěžovatele směřující do citovaného usnesení Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2002 sp. zn. 8 To 439/2002 zamítl. Se závěrem obvodního soudu se ztotožnil, když ve shodě s ním dovodil, že v daném případě důvod pro odepření svědecké výpovědi ze strany stěžovatele dán nebyl. Rozhodovací důvody soudu prvního stupně rozvedl konstatováním, dle něhož osoba, která byla původně spoluobviněná a u níž toto procesní postavení zaniklo (vyloučením věci ze společného řízení, příp. skončením trestního stíhání v důsledku jeho zastavení nebo v důsledku pravomocného rozsudku), se ve věci proti bývalému spoluobviněnému vyslechne jako svědek. Pokud odpírá vypovídat bez důvodů uvedených v § 99 odst. 1 a 2 a § 100 odst. 1 a 2 tr. řádu, jak učinil stěžovatel, lze ji nutit vypovídat uložením pořádkové pokuty podle § 66 tr. řádu. Soud druhého stupně poukázal dále na to, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně dále vyjmenovaných není absolutní. Pokud zákon vyžaduje, aby mu na počátku výslechu byla dána možnost spontánně a souvisle vylíčit vše, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co pokládá pro sebe za "nebezpečné". Teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Ohledně stěžovatele však shledal, že ten dle jeho názoru zcela bezdůvodně výpověď odmítl, aniž by se k věci svědecky jakkoliv vyjádřil.

Uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel s poukazem na dotčení v základním právu zakotveném v čl. 37 odst. 1 Listiny projednávanou ústavní stížností s tvrzením, že vůči němu pravomocně skončené trestní stíhání neznamená, že by nemohl způsobit svou svědeckou výpovědí trestní stíhání sobě nebo osobám blízkým. Namítl, že skutečnosti, které by jako svědek uvedl, jsou případně způsobilé vyvolat podání mimořádného opravného prostředku, konkrétně obnovy řízení v jeho neprospěch nebo zapříčinit zahájení trestního stíhání proti osobám jemu blízkým. Argumentovat tím, že by v jeho situaci bylo možno ve svědecké výpovědi pominout vše, co pokládá pro sebe za nebezpečné, je dle jeho názoru nekorektní, neboť by konkrétní svědecká výpověď za těchto okolností ztrácela smysl, jakož by i docházelo k deformacím v dokazování v obecné rovině. In concreto si lze totiž představit závažnější formu trestné součinnosti stěžovatele (návod, organizátorství), než je ta, pro niž byl odsouzen. Stejně tak i stíhání spoluobviněného za pojistný podvod, a to za uplatnění pojistné události, při níž mělo být odcizeno zboží fakturované v souvislosti s trestným činem, pro nějž byl stěžovatel uznán vinným, nasvědčuje tomu, že zde ohrožení stěžovatele předvídané ustanovením § 100 odst. 2 tr. řádu a v rovině ústavní čl. 37 odst. 1 Listiny existuje. Z uvedených důvodů se proto stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti Městský soud v Praze jako účastník řízení vyjádření, v němž odkázal na odůvodnění svého usnesení a rovněž na (blíže nejmenovanou) konstantní judikaturu včetně nálezů Ústavního soudu. Ústavní stížnost vzhledem ke svému názoru na podstatu věci považuje za nedůvodnou.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak stěžovatel v podání ze dne 26. 1. 2004, tak i účastník řízení ve vyjádření ze dne 28. 1. 2004 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů [sp. zn. III. ÚS 102/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. III. ÚS 224/98 - viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další]. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají ustanovení § 97, § 100 odst. 2 a § 66 odst. 1 tr. řádu. Podle uvedených zákonných ustanovení lze uložit svědku v trestním řízení pořádkovou pokutu za bezdůvodné odepření výpovědi.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného jednoduchého práva.

K interpretaci a aplikaci daného zákonného rámce z hledisek ústavněprávních, zejména pak k rozsahu přezkumného oprávnění obecného soudu vztahujícího se k posouzení důvodnosti odepření svědecké výpovědi, se Ústavní soud autoritativně vyslovil v nálezu sp. zn. III. ÚS 149/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 150). Konstatoval, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon vyžaduje (§ 101 odst. 2 tr. řádu), aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen. Přitom zákonný znak (zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen o nebezpečí plynoucí toliko z okolností daných projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení s právní kvalifikací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat k okolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým.

Nad rámec úvah obsažených v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 149/97 Ústavní soud připomíná, že smyslem a účelem ustanovení § 100 odst. 2 tr. řádu je průmět ústavní maximy zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny do oblasti práva jednoduchého.

Závěry plynoucí z uvedeného právního názoru Ústavního soudu plně dopadají i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchýlit.

Odchýlení se od uvedeného právního názoru neopodstatňovaly ani určité skutkové odlišnosti věci sp. zn. III. ÚS 149/97 a projednávané věci a z nich plynoucí právní názor obecných soudů.

Odlišnosti skutkového stavu nyní projednávané věci ve srovnání s případem posuzovaným v řízení sp. zn. III. ÚS 149/97 spočívají v okolnosti, že stěžovatel ve věci sp. zn. III. ÚS 26/03 byl trestně stíhán a odsouzen v trestní věci totožné s trestní věcí, v níž měl jako svědek vypovídat. Byl tedy osobou na stíhaném trestném jednání evidentně zúčastněnou. Na počátku svého výslechu odmítl vypovídat s poukazem na to, že by si výpovědí mohl způsobil nebezpečí trestního stíhání (§ 100 odst. 2 tr. řádu). Obecné soudy pak posoudily odmítnutí svědka vypovídat jako neodůvodněné, když dle jejich názoru ústavním pořádkem a zákonem sledovaný účel zákazu donucování k sebeobvinění za daných okolností pozbyl v důsledku uplatnění zásady ne bis in idem relevance. Dále dle právního názoru obecných soudů takto učiněná svědecká výpověď by k podanému mimořádnému opravnému prostředku nemohla být později použita jako důkaz, pokud by byl stěžovatel (následně) v procesním postavení obviněného.

Donucování svědka k výpovědi s odvoláním na nepřípustnost jeho opětovného trestního stíhání pro překážku rei iudicatae neobstojí. Výpověď svědka i za uvedených okolností může totiž přinést informace o důkazech, jež by byly s to založit nové právní posouzení předchozí věci, a založit tak důvod k obnově řízení v neprospěch obviněného v již skončeném řízení. Zásada ne bis in idem by tudíž vzhledem k možnosti obnovy řízení, nemluvě pak o možném sebeobvinění ve věci odlišné, nevytvořila bariéru k zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny.

Odmítnutí akceptace odepření svědecké výpovědi za uvedených skutkových okolností by otevřelo rovněž prostor pro ústavně nesouladnou procesní taktiku orgánů činných v trestním řízení umožňující obcházení ústavního zákazu donucování k sebeobvinění, jež by např. spočívala ve vyloučení věci, jejím skončení a následně výslechu obviněného v pozici svědka, jemuž nesluší právo odmítnout výpověď podle § 100 odst. 2 tr. řádu. Veden těmito úvahami kupř. rakouský zákonodárce v ustanovení § 152 odst. 1 tr. řádu zakotvil právo odepřít svědeckou výpověď i v tom případě, byl-li svědek v téže věci pravomocně odsouzen.

Z pohledu obecného Ústavní soud toliko opakovaně připomíná, že obsah i aplikace § 100 odst. 2 tr. řádu je výrazem priority ústavního zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - viz John Murray proti Spojenému království, 1996, Saunders proti Spojenému království, 1996 - a podle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Paktu") v jeho kolizi s veřejným zájmem na dosažení účelu trestního řízení, jímž je objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 tr. řádu, čl. 40 odst. 1 Listiny).

Ústavnísoud v řadě svých rozhodnutí (viz sp. zn. III. ÚS 4/97, sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. I. ÚS 315/99, sp. zn. III. ÚS 93/99, sp. zn. I. ÚS 592/2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000, sp. zn. II. ÚS 369/01, sp. zn. II. ÚS 523/02, sp. zn. III. ÚS 765/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 20, nález č. 164; svazek 12, nález č. 106; svazek 13, nález č. 10; svazek 16, nález č. 157; svazek 14, nález č. 80; svazek 25, nález č. 15; svazek 20, nález č. 166; svazek 28, nález č. 156; svazek 29, nález č. 12; svazek 30, nález č. 65) konstatoval, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.

V posuzované věci to znamená povinnostsoudů interpretovat jednotlivá ustanovení tr. řádu v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Jestliže v projednávané věci postupovaly obecné soudy jinak a aplikovaly za popsaného stavu oprávnění zakotvené v § 66 odst. 1 tr. řádu pro porušení povinnosti svědčit podle § 97 tr. řádu v důsledku absence naplnění podmínek odmítnutí svědecké výpovědi podle § 100 odst. 2 tr. řádu, potom právě z vyložených důvodů nepostupovaly způsobem ústavně souladným, kdy se při interpretaci a aplikaci § 100 odst. 2 tr. řádu octly v rozporu s důsledky, jež pro ně vyplývají z čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. g) Paktu.

Pro uvedené okolnosti Ústavnísoud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002 sp. zn. 8 To 439/2002 a jeho vydání předcházející a stran rozhodovacích důvodů shodně koncipované usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 10 ze dne 29. 7. 2002 sp. zn. 3 T 41/2002 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru