Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2597/19 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Ústav pro studium totalitních režimů
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
Pracovní poměr
advokát
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2597.19.1
Datum podání08.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

181/2007 Sb.

99/1963 Sb., § 142, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2597/19 ze dne 17. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Mgr. Daniela Hermana, zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2 - Vinohrady, proti části I. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2019 č. j. 62 Co 163/2019-342 týkající se náhrady nákladů řízení před soudy všech stupňů, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ústavu pro studium totalitních režimů, sídlem Siwiecova 2428/2, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení I. výroku v části týkající se nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 20. 5. 2019 č. j. 62 Co 163/2019-342 změnil částí I. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 3. 2019 č. j. 17 C 122/2013-319 tak, že řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru se zastavuje. Druhou částí výroku I. stěžovateli (žalobci) uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení [žalovanému Ústavu pro studium totalitních režimů (dále též "Ústav")] náhradu nákladů dosavadního řízení před soudy všech stupňů ve výši 94 850 Kč (v předchozím řízení rozhodoval 3x obvodní soud, 2x městský soud a 2x Nejvyšší soud). Výrokem II. pak uložil vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 388 Kč. Městský soud uvedl, že předmětem řízení byly původně dva žalobní návrhy, přičemž ve věci určení neplatnosti odvolání stěžovatele z funkce stěžovatel neuspěl, neboť jeho žaloba byla pravomocně zamítnuta (rozsudkem obvodního soudu ze dne 2. 5. 2014 č. j. 17 C 122/2013-89 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 21. 1. 2015 62 Co 410/2014-149 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016 č. j. 21 Cdo 2480/2015-180), a proto je podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), povinen k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi řízení. Ohledně žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru bylo řízení k návrhu stěžovatele (z důvodu uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru) zastaveno, přičemž to byl stěžovatel, kdo procesně zavinil zastavení řízení a je tak podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013) povinen nahradit náklady vedlejšímu účastníkovi řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s tím, že vedlejšímu účastníkovi řízení byla přiznána náhrada nákladů řízení za zastoupení advokátem v běžném pracovněprávním sporu, přestože je vybaven příslušnou organizační složkou finančně i personálně zajištěnou ze státního rozpočtu, a proto nebyl důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt. S odkazem na četnou judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65) a další na něj navazující (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] vyslovuje přesvědčení, že náklady vynaložené vedlejším účastníkem řízení nebyly účelné. Poukazuje na to, že vedlejší účastník řízení má v rámci své interní struktury zřízenu kancelář, která zajišťuje i právní služby. Podotýká, že pracovněprávní spor není žádnou specializovanou agendou, neobsahuje mezinárodní prvek a nepředstavuje ani jinou agendu, která by odůvodňovala využití služeb externího advokáta. V nálezu ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449) pak Ústavní soud upřesnil, že zastoupení státu advokátem lze akceptovat jako výjimku z pravidla, jíž je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.

4. V další části se stěžovatel věnuje zavinění za zastavení řízení, kde namítá odchýlení se od výkladu § 146 odst. 2 o. s. ř. a příliš formalistický postup městského soudu, který zavinění spatřoval toliko na straně stěžovatele, přestože zavinění spočívalo i na vedlejším účastníkovi řízení, když důvodem pro zpětvzetí žaloby bylo podle stěžovatele uzavření dohody o narovnání mezi ním a vedlejším účastníkem řízení.

5. Závěrem podotýká, že v napadeném rozhodnutí městského soudu absentuje jakékoliv zdůvodnění, proč byl postup vedlejšího účastníka řízení, který se nechal zastoupit advokátem, nezbytný a účelný [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2855/10 (N 18/60 SbNU 191)].

III.

Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, replika stěžovatele

6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení a od obvodního soudu si vyžádal příslušný spis (sp. zn. 17 C 122/2013).

7. Městský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Třebaže je mu známa judikatura Ústavního soudu k účelnosti vynaložených nákladů na zastoupení advokátem v případě účastníka, kterým je stát, v nyní posuzované věci, podle jeho názoru, tato judikatura svoje uplatnění nenalezne. Je to dáno postavením, strukturou i úkoly, které vedlejší účastník řízení plní, a které jsou odlišné od jiných organizačních složek státu. Poukazuje na to, že u vedlejšího účastníka řízení nelze očekávat kvalifikovaný právní útvar zaměstnávající právníky.

8. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření poukazuje především na specifický předmět sporu (podmínky odvolání svého ředitele), který dosud nebyl řešen. Rovněž zmiňuje mediální rozměr celé věci. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že spoluzavinil zastavení řízení. Zpochybňuje i tvrzení, že dohoda o rozvázání pracovního poměru, byla dohodou o narovnání, která by mohla být důvodem pro zpětvzetí žaloby, jak se snaží stěžovatel neustále prezentovat.

9. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel se v replice opětovně vrací k postavení a struktuře vedlejšího účastníka řízení a s tím související jeho schopnosti hájit svá práva samostatně. Vyslovuje přesvědčení, že vedlejší účastník řízení disponuje právním oddělením, které je schopno zajistit jeho zastupování před soudy. Navíc předmětem sporu byla běžná pracovněprávní agenda. Co se týče názoru městského soudu ohledně jednoznačnosti posouzení účelnosti vynaložených nákladů řízení, poukazuje stěžovatel na rozdílnou rozhodovací praxi samotného městského soudu při rozhodování o nákladech řízení (např. usnesení ze dne 15. 9. 2014 č. j. 23 Co 421/2017-83). Dále upozorňuje na to, že městský soud svoje rozhodnutí nikterak nezdůvodnil. Stěžovatel se rovněž vyjadřuje k zavinění za zastavení řízení a zdůrazňuje, že dohoda o rozvázání pracovního poměru uzavřená s vedlejším účastníkem řízení vykazuje všechny znaky dohody o narovnání, pročež je třeba uzavřít, že na odpadnutí předmětu sporu a potažmo na zastavení řízení se podílely obě strany.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

V.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. V posuzované věci jde o náhradu nákladů řízení, které vynaložil vedlejší účastník řízení za zastupování advokátem v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o neplatnost odvolání z funkce. Ústavní soud připomíná, co je dobře známo, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).

13. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

14. Na druhou stranu si je Ústavní soud dobře vědom své judikatury k účelnosti vynaložených nákladů na zastoupení advokátem v případě účastníka, kterým je stát, resp. jiný veřejnoprávní subjekt. V tomto směru lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že v případě, kdy je stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta [viz i stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 či nález ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), jakož i řada dalších]. Nicméně je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Předmětem sporu (jehož účastníkem je přímo Česká republika, její organizační složka nebo i některé další veřejnoprávní subjekty mimo stát hospodařícími s veřejnými prostředky) může být totiž i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, s mezinárodním prvkem apod.

15. Ačkoliv v nyní posuzované věci nešlo o problematiku, která by vyžadovala příliš úzkou specializaci, nelze odhlédnout od dalších specifických okolností sporu, které Ústavní soud vedou k tomu, že ústavní stížnosti nemohlo být vyhověno. Je třeba si především uvědomit, že v dané věci šlo o spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, resp. o neplatnost odvolání z funkce ředitele Ústavu. Vyšel-li by Ústavní soud z předpokladu, že v takové nikoliv výjimečné agendě (spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru) nejsou u veřejnoprávního subjektu náklady na externí zastoupení nikdy účelně vynaloženy, není jiná možnost, než se nechat zastupovat pověřeným zaměstnancem. V této souvislosti je však třeba přece jen vnímat, že jde o spor mezi zaměstnavatelem zastupovaným svým zaměstnancem a jeho (možná) bývalým a potenciálně budoucím nadřízeným (ředitelem Ústavu). Zastupoval-li by tedy vedlejšího účastníka řízení jeho zaměstnanec, je třeba si položit hypotetickou otázku, jaké by bylo postavení tohoto zaměstnance, případně jaké následky by nesl nebo jaká by vznikla situace na pracovišti, pokud by ve sporu stěžovatel fakticky uspěl a vrátil se na svoje bývalé místo ředitele Ústavu, nebo na jiné jeho kvalifikaci odpovídající místo. Z tohoto pohledu se zastoupení vedlejšího účastníka řízení advokátem, který má přece jen odstup od interních vztahů, jeví jako rozumné a náklady vynaložené vedlejším účastníkem řízení nelze považovat za neúčelné.

16. Vedle toho lze v nyní posuzované věci akceptovat názor městského soudu, že vedlejší účastník řízení, přestože disponuje samostatným právním útvarem, není takovou organizační složkou státu, která by se ve své činnosti a vnitřním uspořádání specializovala na řešení pracovněprávních sporů. Proto náklady vynaložené vedlejším účastníkem řízení na jeho právní zastoupení je i z tohoto pohledu možno považovat za účelné.

17. Stěžovatel dále namítal, že městský soud neposoudil dohodu o rozvázání pracovního poměru jako dohodu o narovnání, na jejímž základě by podle stěžovatele bylo možno rozhodnout o děleném zavinění za zastavení řízení. V této části stěžovatel pouze polemizuje s právním názorem městského soudu a jeho argumentace nedosahuje ústavněprávní roviny.

18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru