Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 259/18 #1Usnesení ÚS ze dne 30.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté d... více
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Ne bis in idem
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.259.18.1
Datum podání22.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 259/18 ze dne 30. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou, sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 3 To 383/2017-75, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť podle jeho názoru jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Brno- venkov (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 13. 10. 2017 č. j. 12 PP 57/2017-58 rozhodl, že podle § 88 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a contrario se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 12 roků uloženého rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. 10. 2010 sp. zn. 61 T 11/2010 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 2 To 101/2010 zamítá.

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

4. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel splnil pouze dvě ze tří podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovených tr. zákoníkem, a to vykonání alespoň dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody a prokázání polepšení svým chováním a plněním svých povinností. Podle soudů však od něj nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usnesení krajského soudu odporuje výše konkretizovaným ustanovením Listiny, rozhodovací praxi Ústavního soudu [především nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405), nálezu ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 a nálezu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] i samotnému smyslu institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který podle něj spočívá zejména v motivaci, aby chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, přičemž současně zahrnuje i nástroje pro pokračování procesu resocializace, neboť je spojen se stanovením zkušební doby a samotná hrozba výkonu zbytku trestu odnětí svobody snižuje riziko recidivy. Při rozhodování o podmíněném propuštění proto není přiléhavé přihlížet pouze k jeho chování v minulosti.

6. Podle stěžovatele soudy vycházely výhradně ze závažnosti dříve spáchané trestné činnosti. Vysoké riziko recidivy a budoucí chování tak nedovodily na základě všestranného a aktuálního hodnocení jeho osobnosti, ale vycházely jen z jeho trestní minulosti zohledněné již ve výše konkretizovaných odsuzujících rozhodnutích a "mnoho let starého" znaleckého posudku hodnotícího jeho osobnost pro účely nalézacího řízení. Nevzaly přitom v úvahu jeho velmi dobré chování ve výkonu trestu ani snahu o vedení řádného života v budoucnosti, doloženou příslibem bydlení a nabídkou zaměstnání. Soudy podle stěžovatele ponechaly argumentačně zcela nepodpořený závěr, že zde zůstává příliš velké riziko opakování obdobné trestné činnosti, a nereagovaly na jím předestřenou možnost uložení "doprovodných opatření" podle § 89 tr. zákoníku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy). I přes odkaz na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.

10. Ústavní soud se použitím § 88 tr. zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů, vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zabýval již dříve [srov. například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, usnesení ze dne 15. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14 a usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14]. V uvedených rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (slova "soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažená v aplikovaném § 88 odst. 1 tr. zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.

11. V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2761/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, a další]. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu.

12. Podstata ústavní stížnosti spočívá - jak bylo shora předznačeno - v námitce, že soudy při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění na svobodu porušily právní princip ne bis in idem, neboť považovaly jeho chování před zahájením výkonu trestu odnětí svobody za rozhodující, ačkoli jej zvážily již při ukládání vykonávaného trestu; dále nezohlednily míru jeho úsilí o nápravu a zařazení do řádného života a vyjádřily nepřiměřeně kritická očekávání v otázce, zda v budoucnu povede řádný život.

13. Dospěje-li obecný soud k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].

14. Ústavní soud z odůvodnění usnesení krajského soudu a jemu předcházejícího usnesení okresního soudu zjistil, že samotná trestní minulost stěžovatele nebyla jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale jednou ze skutečností, které vzaly soudy v úvahu.

15. Jde-li o předpoklad pro podmíněné propuštění, stanovený v § 88 odst. 1 tr. zákoníku, že stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, soudy vzaly v potaz, že vykonává trest bez problémů a ve věznici se chová řádně.

16. Poukázat lze též na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16, podle něhož platí, že: "Smysl podmíněného propuštění nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování z výkonu trestu podmíněně propuštěn, ale je potřeba sledovat prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život."

17. V případě stěžovatele se navíc uplatní úprava dle § 88 odst. 4 tr. zákoníku, v důsledku čehož se vyžaduje splnění zpřísňujících podmínek podmíněného propuštění, kdy (vedle odpykání nejméně dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody) u odsouzeného nesmí hrozit nebezpečí recidivy spáchání stejného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu, přičemž kritérii jsou okolnosti činu, za který byl odsouzen, a povaha jeho osobnosti.

18. Ke kritice stěžovatele, že soudy - při hodnocení, zda v budoucnu povede řádný život - kladly nepřiměřený důraz na jeho trestní minulost, Ústavní soud uvádí, že soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z jeho dosavadní rozhodovací praxe, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem (zákazu "dvojího přičítání") podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 nebo ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12).

19. Jinak řečeno, přihlédnutí k odsouzení osoby, žádající o podmíněné propuštění, není v posuzovaném případě porušením principu ne bis in idem. Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k odsouzení není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena, vysloveného v čl. 40 odst. 5 Listiny.

20. Jakkoli stěžovatel porušení čl. 8 odst. 2 Listiny výslovně nevytýká, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel jako osoba již pravomocně odsouzená by se nemohl dovolávat záruk, které zmíněné ustanovení Listiny z povahy věci přiznává pouze obviněnému; základní záruky řádného trestního procesu musely být prvotně uplatňovány v řízení, ve kterém byl obviněn z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. Jinak řečeno, záruky obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny se nevztahují na řízení, ve kterém soud rozhoduje o podmíněném propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody, neboť v tomto řízení se nejedná o trestní stíhání, resp. zbavení svobody (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2973/11).

21. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) je nepřípadný s ohledem na odlišný skutkový stav. Ve věci rozhodované uvedeným nálezem šlo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě jen zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě.

22. V nyní posuzované věci obecné soudy nezamítly žádost kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž předestřely argumentaci, kterou lze podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není možné požadovat naprostou jistotu, že odsouzený bude vést řádný život; postačuje, že hrozba páchání další trestné činnosti je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci těchto faktů.

23. Soudy ohledně stěžovatele konstatovaly, že počet záznamů v jeho trestním rejstříku činí jedenáct a ve výkonu trestu odnětí svobody se nachází již počtvrté. Stěžovatel se - ačkoli na něj měly nápravně působit tresty podmíněné, alternativní i nepodmíněné - již od svých patnácti let soustavně dopouštěl trestné činnosti, která gradovala až ve zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, v souběhu s trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, tedy trestné činy, pro které nyní vykonává trest odnětí svobody.

24. Soudy vzaly v potaz též okolnosti trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, kdy stěžovatel bez zjištěného důvodu fyzicky napadl poškozeného s pomocí střelné zbraně, kterou poškozeného střelil do kolene a následně ho opakovaně udeřil do hlavy a horní poloviny těla. Poté střelnou ranou poškozenému prostřelil podkolení tepnu a žílu. Uvedeným násilným jednáním poškozenému způsobil mnohočetná poranění a v tomto stavu ho zanechal na účelové komunikaci, místo činu opustil, kdy poškozený v důsledku takto způsobených zranění zemřel.

25. Podle znaleckého posudku vypracovaného pro účely nalézacího řízení bylo toto jednání do značné míry ovlivněno vlastnostmi odsouzeného, kterými jsou zvýšená agresivita, slabá volní regulace chování a disociální rysy osobnosti. Stěžovatel sice namítá, že jde o posudek již "mnoho let starý", ovšem jiný, který by podpořil tzv. pozitivní prognózu vedení řádného života, nepředložil. Jak již Ústavní soud vyložil, osobnost pachatele je jen jednou z rozhodujících skutečností, z níž musí obecné soudy při rozhodování o podmíněném propuštění vycházet, což platí zejména tehdy, byla-li trestná činnost odsouzeného do značné míry dána endogenními kriminogenními faktory, tj. významnou roli v ní hrála osobnost odsouzeného. Samotná relativní stálost povahy dospělého jedince přitom neznamená, že by stěžovateli jen s odkazem na jeho osobnost muselo být podmíněné propuštění definitivně odepřeno (srov. stěžovatelem připomínané nálezy Ústavního soudu). Bez významu zejména není zjištění, jak se změnil v důsledku výkonu trestu náhled odsouzeného na trestnou činnost, za kterou byl odsouzen (k této otázce se stěžovatel v ústavní stížnosti nevyjadřuje), či jaká opatření případně mohou zabránit opakování trestné činnosti stěžovatelem do budoucna (stěžovatel pouze v obecné rovině odkazuje na prostředky vycházející z § 89 tr. zákoníku) atd.

26. Ke splnění podmínek pro předčasné ukončení výkonu trestu odnětí svobody je dle Ústavního soudu podstatné, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojené, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Dle Ústavního soudu je tak zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce automatické nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16 či usnesení ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 4006/17). Není totiž výjimečným jevem, že ve výkonu trestu vzorně se chovající osoba ztratí po předčasném propuštění spolu s pevným vězeňským řádem svého života i veškeré zábrany a zneužije opětovně nabyté svobody k páchání nové trestné činnosti.

27. Není povinností Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, zda bude jednat způsobem požadovaným v § 88 odst. 1 a 4 tr. zákoníku, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. Do nezávislého rozhodnutí soudů by pak Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by toto v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou či logickou oporu. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedené závěry soudů a posouzení, jaké skutečnosti k nim soudy vedly, vybočovaly z mezí ústavnosti.

28. V nyní řešeném případě Ústavní soud konstatuje, že k porušení stěžovatelem namítaných práv nedošlo, a odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu (obdobně jako usnesení okresního soudu) z ústavněprávního hlediska obstojí.

29. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru