Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 259/11 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
řízení/zastavení
soud/stížnost na postup soudu
podmínka řízení
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.259.11.1
Datum podání26.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 14 odst.3, § 6, § 15 odst.2, § 14 odst.1, § 31a

99/1963 Sb., § 103, § 104 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 259/11 ze dne 17. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., právně zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Blanická 19, 772 00 Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2010 č. j. 23 Co 540/2010-121, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. ledna 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2010 č. j. 23 Co 540/2010-121, a to pro porušení článku 1 Ústavy České republiky, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. října 2010 č. j. 10 C 109/2007-116 ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 3. prosince 2010 č. j. 10 C 109/2007-123 bylo zastaveno řízení o žalobě, jíž se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala na žalovaném České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 50 328,- Kč s příslušenstvím. V žalobě žalobkyně uvedla, že byla účastníkem řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 489/2005 a sp. zn. 22 Ca 7/2005, ve kterých byla úspěšná, avšak soud jí nepřiznal náhradu nákladů řízení s tím, že jí žádné náklady nevznikly, přitom jí vznikly náklady ve výši 328,- Kč.

Protože nebylo možné podat proti výrokům o nákladech řízení dovolání, domáhala se žalobkyně plnění na žalované České republice, neboť podle ní jí byla rozhodnutím soudu způsobena značná a citelná morální újma, proto požadovala 50 000,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 poukázal na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") a ust. § 103 a ust. § 104 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a řízení zastavil. Při rozhodování vycházel soud z toho, že žalobkyně se domáhala skutečné škody a jednak přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. K tomu, aby mohla tento nárok uplatnit, bylo třeba předběžného projednání nároku u příslušného úřadu. Žalobkyně byla vyzvána, aby tento nedostatek odstranila, což se nestalo. Za tohoto stavu soud prvního stupně podle ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb., dovodil, že žaloba je předčasná, protože žalovanému neuplynula lhůta šesti měsíců ode dne uplatnění nároku podle ust. § 15 zákona č. 82/1998 Sb., a tak nebyl odstraněn nedostatek podmínky řízení. Soud proto podle ust. § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2010 č. j. 23 Co 540/2010-121 bylo uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrzeno.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve smyslu právního názoru, vysloveného v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2009 č. j. 54 Co 403/2009-63, důvodně předpokládala, že nedostatek podmínky řízení je zhojen v průběhu řízení o žalobě, jestliže v průběhu tohoto řízení uplyne doba, po kterou trvá lhůta 6 měsíců k předběžnému projednání, a to uplynutím této lhůty poté, co se žalovanému úřadu doručením žaloby dostane do dispoziční sféry vznesený nárok na náhradu podle zákona č. 82/1998 Sb. Právní názor zaujatý obecnými soudy v předmětném řízení vede podle stěžovatelky k nedůvodnému protahování řízení. Řízení, které u soudu trvá již od roku 2007, je formálně zastaveno, aby stěžovatelka splnila podmínku předběžného projednání, vznesla u žalovaného nárok, jehož obsah je žalovanému znám od doby, kdy mu byla doručena žaloba ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 109/2007, a aby poté, co lhůta k předběžnému projednání uplyne, znovu podala žalobu u soudu a soud o ní začal znovu (po čtyřech letech) jednat. Popsaný způsob vedení řízení podle stěžovatelky odporuje zásadě hospodárnosti a účelnosti a je pouhým přepjatým formalismem. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatelky porušením principu předvídatelnosti.

Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Městský soud v Praze jako odvolací soud rozhodl v prakticky naprosto totožných věcech různých žalobců zcela odlišně, čímž porušil princip rovnosti účastníků před zákonem. Uvádí, že tento soud řízení jiného žalobce pro stejný údajný nedostatek podmínky řízení, který byl v předmětném řízení kladen k tíži stěžovatelce, nezastavil, zatímco soudní řízení stěžovatelky - při neodůvodněném odklonu od již jednou učiněného výkladu - zastavil. Setrvání na podmínce, že nárok musí být u úřadu zásadně uplatněn samostatným podáním (mimo probíhající řízení o žalobě), je dle názoru stěžovatelky extrémním formalismem, neboť principem soudního řízení má být rychlá a účinná ochrana práva.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti postupu Městského soudu v Praze, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení o její žalobě, kterou se po žalovaném domáhala náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. Namítá, že nedostatek podmínky řízení byl v průběhu řízení zhojen, a to uplynutím lhůty k předběžnému projednání nároku, která počala běžet od okamžiku doručení žaloby žalovanému.

V ust. § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., se uvádí, že nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Dle odst. 3 cit. ust. uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

V rozsudku ze dne 17. června 2009 sp. zn. 25 Cdo 1891/2007 Nejvyšší soud vyslovil, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je po novele zákona č. 82/1998 Sb., provedené zákonem č. 160/2006 Sb., podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., byť k ní došlo před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Nebyl-li nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení podle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. předběžně projednán u příslušného úřadu, je třeba tento nedostatek podmínky řízení řešit postupem podle ust. § 104 odst. 2 o. s. ř. Uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů.

Z výše uvedeného vyplývá, že Městský soud v Praze postupoval ústavně konformním způsobem, pokud řízení o stěžovatelčině žalobě podle ust. § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil, poté co zjistil, že stěžovatelka před podáním žaloby nesplnila podmínku předběžného projednání nároku u příslušného úřadu.

Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí Městského soudu v Praze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru