Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2588/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestníh... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Přestupek
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2588.17.1
Datum podání15.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

200/1990 Sb., § 20 odst.1

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2588/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Pavlíka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. 30 Cdo 1728/2017-122, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 51 Co 368/2016-106 v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. května 2016 č. j. 25 C 20/2016-61, a proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. května 2016 č. j. 25 C 50/2016-61, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (respektive jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Aniž by bylo - vzhledem k petitu ústavní stížnosti - nutno rekapitulovat všechny podrobnosti případu, postačí konstatovat, že proti stěžovateli bylo vedeno přestupkové řízení, neboť měl při řízení motorového vozidla překročit nejvyšší povolenou rychlost v obci o 20 km/h. Z důvodu uplynutí zákonné jednoroční prekluzivní lhůty však bylo přestupkové řízení zastaveno. V daném kontextu pak Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2016 č. j. 25 C 50/2016-61 zamítl v celém rozsahu žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) zaplacení částky 20 000 Kč jako kompenzace za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě, navazujícího na přestupkové řízení před správními orgány (výrok I.). Výrokem II. obvodní soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby vedlejší účastnice byla povinna zaslat mu písemnou omluvu za konstatování obsažené v jejím stanovisku k žalobě podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Výrokem III. konečně obvodní soud přiznal vedlejší účastnici proti stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč.

3. Stěžovatel se tedy - jak již naznačeno - zmíněnou žalobou domáhal mimo jiné omluvy za vyjádření, které vedlejší účastnice uvedla ve svém stanovisku k žalobě. Stěžovatel přitom pasáž, za níž se domáhá omluvy, cituje v ústavní stížnosti takto: "V průběhu celého správního řízení nebylo žádným způsobem zpochybněno, že žadatel v obci překročil rychlost o více než 20 km/h. Z protiprávního jednání nemůže právo vzniknout."

4. K odvolání stěžovatele pak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem nepřipustil změnu žaloby (výrok I)., rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Ke stěžovatelem požadované omluvě za tyto věty ve stanovisku městský soud uvedl, že uvedené konstatování vedlejší účastnice nelze považovat za nesprávný úřední postup podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ani za nezákonné rozhodnutí podle § 7 a 8 téhož zákona.

5. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.) a výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Otázka porušení principu presumpce neviny v rámci předběžného projednání nároku na odškodnění za nemajetkovou újmu podle Nejvyššího soudu v této věci nezaložila přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Princip presumpce neviny je totiž porušen tehdy, vyjadřuje-li soudní rozhodnutí nebo jiné stanovisko orgánu veřejné moci, že určitá osoba je vinna, aniž by byla vina této osoby prokázána zákonným způsobem. To však není případ právě posuzované věci.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byla porušena jeho víra ve spravedlnost a právní jistotu. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela převzal nesprávný závěr obvodního soudu, že ve stanovisku vedlejší účastnice byly toliko shrnuty skutečnosti zjištěné ze spisových materiálů. Vedlejší účastnice si však k vypracování svého stanoviska podle stěžovatele spisový materiál vůbec nevyžádala. Z její strany tak v pasáži, za níž stěžovatel žádá omluvu, jde o nepřezkoumatelné souhrnné zjištění, což je z ústavního hlediska nepřípustné.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel, který je advokátem, nemusí být právně zastoupen [srov. k tomu stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS - st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)] a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

10. Ke stížnostní argumentaci Ústavní soud předně poznamenává, že tato postrádá ústavněprávní rozměr, neboť je tvořena toliko blanketními odkazy na judikaturu Ústavního soudu a obecným tvrzením o porušení právní jistoty stěžovatele, když stěžovatel - jako osoba s úplným vysokoškolským vzděláním právnického směru (nadto advokát) - je obeznámen s tím, že byť jakékoliv konstatování Ministerstva spravedlnosti v jeho stanovisku k požadavku stěžovatele na odškodnění nemůže mít vliv na rozhodování soudů nebo jiných orgánů ve věci stěžovatele. Lze nadto z ústavního hlediska akceptovat odůvodnění rozsudku městského soudu směřující k tomu, že stát odpovídá za nesprávný úřední postup jen tehdy, je-li spojen s rozhodovací činností (což se vztahuje i na situaci, kdy rozhodnuto není, ač být rozhodnuto má). Důležité ovšem je, že nesprávný úřední postup bez škodního následku odpovědnost státu nezakládá - srov. k tomu František Ištvánek [Výklad k § 13 (Deliktní úřední postup) zákona č. 82/1998 Sb.] In: Ištvánek, František, (ed.). Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem: komentář. 1 vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2017, zejména s. 119 a násl. Stanovisko Ministerstva spravedlnosti k požadavku stěžovatele na odškodnění není podle Ústavního soudu přiléhavé srovnávat s rozhodovací činností ve smyslu odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., když nadto - a to je podstatné - stěžovatel přesvědčivý škodní následek v příčinné souvislosti se stanoviskem Ministerstva spravedlnosti v jeho věci netvrdí.

11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru