Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2588/13 #1Nález ÚS ze dne 27.01.2015Zapůjčení rozhodčího spisu exekučnímu soudu soudem rozhodčím; ochrana mlčenlivosti rozhodce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkmlčenlivost
rozhodce
výzva
soud
pokuta
spis
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 17/76 SbNU 275
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2588.13.1
Datum vyhlášení10.02.2015
Datum podání22.08.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 6 odst.2

99/1963 Sb., § 129 odst.2, § 275 odst.2, § 124


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V případě, že exekuční soud vyzve rozhodčí soud ve smyslu § 129 odst. 2 o. s. ř. k zapůjčení rozhodčího spisu (aniž vyčká na to, až ten bude zákonem stanoveným postupem zproštěn mlčenlivosti), je povinen rozhodčímu soudu řádně objasnit, z jakého důvodu vyžaduje splnění jeho ediční povinnosti, resp. z jakých ustanovení konkrétně rozhodčímu soudu tato povinnost plyne a rovněž se řádně vypořádat s námitkami uplatněnými rozhodčím soudem. Opačným postupem poruší právo rozhodčího soudu na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 27. 1. 2015 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013 č. j. 29 Co 295/2013-63 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel (rozhodčí soud) nevyhověl výzvě exekučního soudu k zapůjčení rozhodčího spisu za účelem ověření splnění předpokladů pro nařízení exekuce, a to s poukazem na povinnost mlčenlivosti rozhodce zakotvenou v § 6 zákona o rozhodčím řízení. K opakované výzvě k zapůjčení spisu stěžovatel soud informoval, že požádal účastníky rozhodčího řízení o zproštění mlčenlivosti, popřípadě o to požádá soud. Exekuční soud na to uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 35.000,- Kč. Odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil. Dle názoru stěžovatele obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly ust. § 124 o. s. ř., jež stanoví limity dokazování, jakož i zákonnou povinnost mlčenlivosti rozhodce dle § 6 zákona o rozhodčím řízení, přičemž nevysvětlily, z jakého důvodu tak činí.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud poukázal na svůj nález ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1647/13, v němž konstatoval, že ust. § 124 o. s. ř. ve spojení s § 6 zákona o rozhodčím řízení se při posuzování předpokladů pro nařízení exekuce soudem před jejím vlastním nařízením ve smyslu § 275 odst. 2 téhož zákona, resp. před vydáním pověření ve smyslu § 43a odst. 3 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neuplatní. Poukázal přitom na to, že opačný výklad by byl v rozporu s účelem exekučního řízení.

I přesto, že Ústavní soud dospěl tehdy ke stejnému závěru jako soudy obecné, přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, a to z důvodu, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly s námitkou stěžovatele stran nutnosti aplikace ust. § 124 o. s. ř. ve spojení s ust. § 6 zákona o rozhodčím řízení. Ze stejného důvodu pak ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí přistoupil Ústavní soud i v nyní souzené věci.

Pokud tak obecné (exekuční) soudy stěžovateli řádně neosvětlily, z jakého důvodu trvají na splnění jeho ediční povinnosti (a to aniž by byl stěžovatel předem zproštěn zákonem uznané mlčenlivosti), pak by nebylo spravedlivé setrvávat ani na pořádkové pokutě, která stěžovateli byla za jeho jednání uložena.

Protože obecné soudy nedostály své povinnosti vypořádat se řádně s námitkami uplatněnými stěžovatelem, v důsledku čehož stěžovateli řádně neosvětlily, z jakého důvodu vyžadují splnění jeho ediční povinnosti (aniž by vyčkaly na to, až bude zákonem stanoveným postupem zproštěn mlčenlivosti), resp. z jakých ustanovení konkrétně stěžovateli tato povinnost plyne, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaroslav Fenyk. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2588/13 ze dne 27. 1. 2015

N 17/76 SbNU 275

Zapůjčení rozhodčího spisu exekučnímu soudu soudem rozhodčím; ochrana mlčenlivosti rozhodce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 27. ledna 2015 sp. zn. III. ÚS 2588/13 ve věci ústavní stížnosti Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, IČO: 48435313, se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, právně zastoupeného JUDr. Petrem Polednem, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 1, Maiselova 38/15, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013 č. j. 29 Co 295/2013-63, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 35 000 Kč za nevyhovění výzvě exekučního soudu k předložení rozhodčího spisu, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013 č. j. 29 Co 295/2013-63 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013 č. j. 29 Co 295/2013-63 se proto zrušuje.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013 č. j. 29 Co 295/2013-63 s tvrzením, že tímto rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ze spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 29 EXE 63/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že právě uvedený soud jako soud exekuční vyzval stěžovatele svým přípisem ze dne 5. 3. 2013 k zapůjčení rozhodčího spisu sp. zn. Rsp 3043/11, a to za účelem ověření splnění předpokladů pro nařízení exekuce, jejímž prostřednictvím se oprávněný domáhal uspokojení své pohledávky přiznané mu rozhodčím nálezem.

3. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval dopisem ze dne 6. 3. 2013, v němž uvedl, že není oprávněn vyhovět výzvě exekučního soudu k předložení předmětného rozhodčího spisu, a to s poukazem na povinnost mlčenlivosti rozhodce zakotvenou v § 6 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), podle něhož platí, že rozhodci jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem funkce rozhodce, pokud nebyli této povinnosti zproštěni. Stěžovatel zároveň uvedl, že je připraven žádosti soudu vyhovět a požadovaný spis mu předložit, bude-li povinnosti mlčenlivosti zákonem předvídaným postupem zproštěn (viz § 6 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení).

4. V reakci na tento přípis byl stěžovatel dne 8. 3. 2013 exekučním soudem opětovně vyzván k zapůjčení předmětného rozhodčího spisu. Exekuční soud ve své výzvě odkázal na právní závěry vyplývající z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. 24 Co 3/2011, podle nichž je soud projednávající návrh na nařízení exekuce zásadně vždy oprávněn vyžádat si spis od orgánu či osoby, která exekuční titul vydala, a tato osoba je povinna soudu spisový materiál na jeho žádost zapůjčit. Právě uvedené pak dle názoru exekučního soudu platí též pro rozhodčí soud, neboť v této souvislosti se tento nemůže dovolat mlčenlivosti podle § 6 zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatel byl zároveň poučen, že nesplní-li povinnost uloženou mu soudem, může mu být uložena pořádková pokuta do výše 50 000 Kč.

5. Na opakovanou výzvu stěžovatel reagoval přípisem ze dne 13. 3. 2013, v němž exekučnímu soudu sdělil, že požádal účastníky rozhodčího řízení o zproštění mlčenlivosti za účelem předložení spisu exekučnímu soudu. Dále uvedl, že v případě, kdy by tento souhlas účastníky udělen nebyl, požádá o zproštění mlčenlivosti předsedkyni Obvodního soudu pro Prahu 1.

6. Exekuční soud následně usnesením ze dne 3. 4. 2013 č. j. 29 EXE 63/2013-29 uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 35 000 Kč. V odůvodnění tohoto usnesení exekuční soud uvedl, že stěžovatel svým postupem nepochybně ztížil postup v exekučním řízení, neboť přes opakované výzvy soudu nepředložil požadovaný rozhodčí spis. V dalším odůvodnění pak exekuční soud zopakoval svou argumentaci stran oprávnění exekučního soudu vyžádat si nalézací spis od orgánu či osoby, která exekuční titul vydala, jemuž odpovídá povinnost tohoto subjektu žádosti exekučního soudu vyhovět (rozhodčí soud nevyjímaje), kterou již exekuční soud předestřel ve své opakované výzvě k předložení rozhodčího spisu ze dne 8. 3. 2013.

7. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Kromě rozsáhlé argumentace stran výkladu příslušných právních předpisů upravujících povinnost mlčenlivosti rozhodce, dokazování v občanském soudním řízení a oprávnění soudů rozhodujících o návrhu na nařízení exekuce pak stěžovatel poukázal na právní závěry vyslovené v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2007 č. j. 20 Co 480/2007-69 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012 č. j. 4 Cmo 104/2012-66 a dále odvolacímu soudu předložil kopii rozhodnutí předsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2013 Spr 688/2013, jímž tato stěžovatele zprostila povinnosti mlčenlivosti pro účely zapůjčení předmětného rozhodčího spisu exekučnímu soudu.

8. Odvoláním napadené rozhodnutí však bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013 č. j. 29 Co 295/2013-63 potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění tohoto usnesení poukázal na povinnost exekučního soudu zkoumat již ve stadiu rozhodování o nařízení exekuce exekuční titul z hlediska jeho vykonatelnosti. Dle názoru odvolacího soudu jsou soudy za účelem tohoto přezkumu vždy oprávněny vyžádat si dle § 275 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") od příslušného orgánu či osoby spis, neboť jen na podkladě tohoto spisového materiálu může soud dospět k závěru, zda k exekuci navržené rozhodnutí je či není způsobilým exekučním titulem. Zákonem stanoveným oprávněním soudu postupovat podle § 275 odst. 2 občanského soudního řádu je pak dle názoru odvolacího soudu ze zákona prolomena případná povinnost mlčenlivosti. Pokud tedy stěžovatel nesplnil svou povinnost poskytnout exekučnímu soudu pro účely rozhodování v exekučním řízení svůj spis, pak svým postupem hrubě ztížil postup exekučního soudu v exekučním řízení. Předpoklady pro uložení pořádkové pokuty proto ve věci byly splněny. Ve vztahu k právním závěrům vysloveným v rozhodnutích, na která stěžovatel v odvolání odkazoval, odvolací soud uvedl toliko to, že těmito rozhodnutími není nikterak vázán, "neboť v českém právu neexistuje tzv. precedens, jak je tomu v právu anglosaském."

II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti

9. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V jejím rámci uvedl, že obecné soudy chybně interpretovaly povinnost mlčenlivosti uloženou mu zákonem o rozhodčím řízení a nezohlednily limity dokazování upravené v § 124 občanského soudního řádu, dle něhož platí: "Dokazování je třeba provádět tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích chráněných zvláštním zákonem a jiná zákonem stanovená nebo státem uznávaná povinnost mlčenlivosti. V těchto případech lze provést výslech jen tehdy, jestliže vyslýchaného zprostil povinnosti mlčenlivosti příslušný orgán nebo ten, v jehož zájmu má tuto povinnost; přiměřeně to platí i tam, kde se provádí důkaz jinak než výslechem." Dle názoru stěžovatele obecné soudy právě uvedené ustanovení § 124 občanského soudního řádu, jakož i zákonnou povinnost mlčenlivosti rozhodce dle § 6 zákona o rozhodčím řízení při svém rozhodování nerespektovaly, přičemž zároveň nevysvětlily, z jakého důvodu tak činí. Stejný postup, který stěžovatel považuje za protizákonný, pak obecné soudy vyžadovaly i po stěžovateli, v důsledku čehož porušily jeho právo na spravedlivý proces.

10. Podáním ze dne 7. 3. 2014 pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření účastníků řízení

11. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 4. 12. 2014 pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

12. Protože Krajský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by uvedl cokoli dalšího, a protože se Ústavní soud rozhodl z dále uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhovět, nezasílal již toto vyjádření stěžovateli k jeho replice.

IV. Právní posouzení věci Ústavním soudem

13. Ústavní soud předesílá, že o obdobné ústavní stížnosti téhož stěžovatele již v minulosti rozhodl svým nálezem ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1647/13 [(N 130/73 SbNU 949), dostupný též na http://nalus.usoud.cz], na nějž v podrobnostech odkazuje i v nyní souzené věci.

14. V nálezu ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1647/13 se Ústavní soud nejprve zabýval otázkou vzájemného vztahu státem uznané mlčenlivosti rozhodců (či rozhodčích soudů), zakotvené v § 6 zákona o rozhodčím řízení, a oprávnění exekučního soudu přezkoumat před nařízením exekuce správnost potvrzení o vykonatelnosti všech titulů pro výkon rozhodnutí (§ 275 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud přitom podrobně vysvětlil, z jakého důvodu má za to, že se ustanovení § 124 občanského soudního řádu ve spojení s § 6 zákona o rozhodčím řízení při posuzování předpokladů pro nařízení exekuce soudem před jejím vlastním nařízením, resp. před vydáním pověření ve smyslu § 43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2013, (dále jen "exekuční řád"), neuplatní. Poukázal přitom na to, že opačný výklad (tj. výklad, podle něhož by i ve fázi, kdy soud před nařízením exekuce, resp. vydáním pověření dle § 43a odst. 3 exekučního řádu, ověřuje splnění podmínek pro její nařízení, bylo třeba aplikovat ustanovení § 124 občanského soudního řádu ve spojení s § 6 zákona o rozhodčím řízení) by byl v rozporu s účelem exekučního řízení, neboť povinný by se o exekuci dozvěděl již v okamžiku, kdy by byl rozhodcem vyzván ke sdělení, zdali souhlasí se zproštěním rozhodce mlčenlivosti pro účely exekučního řízení, tedy dříve, než dojde k nařízení exekuce na jeho majetek, a povinný, dosud neomezený v dispozici se svým majetkem, by tak mohl s tímto majetkem pořídit způsobem nepřipouštějícím exekuci a uspokojení oprávněného v exekučním řízení tím zmařit.

15. I přesto, že Ústavní soud dospěl v nálezu ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1647/13 (viz výše) ohledně neaplikovatelnosti ustanovení § 124 občanského soudního řádu ve spojení s § 6 zákona o rozhodčím řízení ke stejnému závěru jako soudy obecné, rozhodl se v tehdy souzené věci přistoupit zároveň ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, a to z důvodu, že obecné soudy přistoupily k uložení pořádkové pokuty stěžovateli, aniž by ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů mají za to, že se ustanovení § 124 občanského soudního řádu ve spojení s § 6 zákona o rozhodčím řízení ve fázi rozhodování soudu o nařízení exekuce neuplatní, ačkoli tato námitka byla stěžovatelem v jeho podáních soudu opakovaně vznášena.

16. Ze stejného důvodu pak ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí přistoupil Ústavní soud i v nyní souzené věci.

17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak obecné soudy neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [viz nálezy ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 183/03 (N 175/38 SbNU 399), ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17), ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07 (N 20/48 SbNU 213) nebo ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45)].

18. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že ani odvolací soud, ani soud prvního stupně se ve svých rozhodnutích o uložení pořádkové pokuty stěžovateli řádně nevypořádaly s jeho námitkou stran nutnosti aplikace ustanovení § 124 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 6 zákona o rozhodčím řízení, a to přesto, že se jednalo o námitku, jež byla jádrem argumentace stěžovatele a která byla stěžovatelem vznesena již v reakci na výzvu exekučního soudu k předložení rozhodčího spisu. Exekuční soud se ve svém usnesení omezil toliko na konstatování, že soud projednávající návrh na nařízení exekuce je zásadně vždy oprávněn vyžádat si spis od orgánu či osoby, která exekuční titul vydala, a tento subjekt je povinen soudu na jeho žádost svůj spisový materiál zapůjčit, což platí i pro rozhodce či rozhodčí soud. Exekuční soud dále uvedl, že v této souvislosti se nelze dovolat mlčenlivosti podle § 6 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, resp. § 129 občanského soudního řádu ve spojení s § 124 téhož zákona, aniž by však následně uvedl též to, proč je aplikace předmětných ustanovení vyloučena. Rovněž soud odvolací se k předmětné námitce řádně nevyjádřil, přičemž nikterak neosvětlil, z jakého důvodu se při přezkumu podmínek pro nařízení exekuce při současné aplikaci § 129 občanského soudního řádu neuplatní také ustanovení § 124 občanského soudního řádu. Odvolací soud ve vztahu k této námitce pouze poukázal na to, že povinnost předložit rozhodčí spis pro účely nařízení exekuce je logickým důsledkem povinnosti soudu přezkoumat exekuční titul z hlediska jeho vykonatelnosti, neboť bez znalosti rozhodčího spisu by exekuční soud nemohl dospět k závěru, zda k exekuci navržené rozhodnutí je či není způsobilým exekučním titulem. Byť se Ústavní soud s touto argumentací odvolacího soudu ztotožňuje, nepovažuje ji za dostatečnou. To proto, že na jejím základě neměl stěžovatel postaveno najisto, zda by v případě, kdy by výzvě k předložení spisu vyhověl (aniž by byl předtím předepsaným způsobem mlčenlivosti zproštěn), neporušil zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti, jejímž porušením by se vystavoval nebezpečí vzniku odpovědnosti za škodu, již by porušením své mlčenlivosti mohl způsobit a jejíž náhrady by se poškozená strana rozhodčího řízení mohla po stěžovateli domáhat.

19. Odvolací soud se dle názoru Ústavního soudu řádně nevypořádal ani s odkazem stěžovatele na závěry vyplývající z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2012 č. j. 4 Cmo 104/2012-66 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2007 č. j. 20 Co 480/2007-69, v nichž tyto soudy vyslovily závěr, že i při uložení ediční povinnosti ve smyslu § 129 odst. 2 občanského soudního řádu je nutno šetřit zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti rozhodce ve smyslu § 124 občanského soudního řádu ve spojení s § 6 zákona o rozhodčím řízení. Jediný argument odvolacího soudu, a sice že předmětnými rozhodnutími nejsou jiné soudy nijak vázány, neboť v českém právním řádu neexistuje tzv. precedens, jak je tomu v právu anglosaském, nepovažuje Ústavní soud (mj. s přihlédnutím k požadavku předvídatelnosti soudních rozhodnutí) za dostatečný.

20. Ústavní soud je toho názoru, že pokud obecné soudy stěžovateli řádně neosvětlily, z jakého důvodu trvají na splnění jeho ediční povinnosti (a to aniž by byl stěžovatel předem zproštěn zákonem uznané mlčenlivosti), pak by nebylo spravedlivé setrvávat ani na pořádkové pokutě, která stěžovateli byla za jeho jednání uložena.

21. Obiter dictum Ústavnísoud dodává, že má za to, že stěžovateli bylo již v nálezu ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1647/13 (N 130/73 SbNU 949) dostatečně podrobně osvětleno, z jakého důvodu má Ústavní soud za to, že výklad předmětných ustanovení občanského soudního řádu stran ediční povinnosti stěžovatele učiněný obecnými soudy je správný. Ústavní soud proto apeluje na stěžovatele, aby nadále poskytoval soudům rozhodujícím v exekučních řízeních (či v řízeních o výkonu rozhodnutí) potřebnou součinnost tak, aby těmto soudům nebylo znemožněno rychle a efektivně posoudit vykonatelnost stěžovatelem vydaných rozhodnutí, a nedocházelo tak k průtahům při nařizování exekuce, resp. při vydávání pověření k jejímu provedení dle § 43a exekučního řádu. V opačném případě by totiž Ústavní soud u vědomí toho, že stěžovateli se již v minulosti dostalo řádného odůvodnění ohledně nutnosti splnění jeho ediční povinnosti ve fázi nařizování exekuce i bez zproštění zákonem uložené mlčenlivosti, nemohl případné další ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti rozhodnutí soudů o uložení pořádkové pokuty za nesplnění této ediční povinnosti vyhovět.

V. Závěr

22. Protože obecnésoudy v nyní souzené věci nedostály své povinnosti vypořádat se řádně s námitkami uplatněnými stěžovatelem, v důsledku čehož stěžovateli řádně neosvětlily, z jakého důvodu vyžadují splnění jeho ediční povinnosti (aniž by vyčkaly na to, až bude zákonem stanoveným postupem zproštěn mlčenlivosti), porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto stěžovateli vyhověl a napadené rozhodnutí z tohoto důvodu dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

23. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavnísoud nevyhověl, neboť před rozhodnutím ve věci samé pro takovýto výjimečný postup neshledal důvody ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a stěžovatel ostatně kromě obecných důvodů žádné specifické důvody nepředložil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru