Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2581/14 #1Usnesení ÚS ze dne 11.09.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Magistrát města Brna
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Brno - sever
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezk... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
platební výměr
správní rozhodnutí
poplatek/místní
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.2581.14.1
Datum podání04.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 109 odst.4

202/1990 Sb., § 17 odst.1, § 50 odst.3

565/1990 Sb., § 10a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2581/14 ze dne 11. 9. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate, a. s., se sídlem v Olomouci, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3C, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 5 Afs 116/2013-39, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2013 č. j. 31 Af 22/2012-99, rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 13. 12. 2011 č. j. MMB/0464314/2011, č. j. MMB/0464315/2011, č. j. MMB/0464316/2011 a č. j. MMB/0464317/2011 a rozhodnutí Úřadu městské části Brno - sever ze dne 10. 10. 2011 č. j. OF/0027406/11/2, č. j. OF/0027407/11/2, č. j. OF/027409/11/2 a č. j. OF/0027408/11/2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 2 odst. 3, 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Úřad městské části Brno - sever rozhodnutími ze dne 10. 10. 2011 č. j. OF/027406/11/2, OF/0027407/11/2, OF/027409/11/2 a OF/0027408/11/2 zamítl žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj v částkách 10 000 Kč, 235 000 Kč, 6 112 Kč a 195 000 Kč.

Odvolání stěžovatelky Magistrát města Brna rozhodnutími ze dne 13. 12. 2011 č. j. MMB/0464314/2011, MMB/0464315/2011, MMB/0464316/2011 a MMB/0464317/2011 zamítl a napadená rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku potvrdil.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne č. j. 31 Af 22/2012-99 zamítl žalobu, jež proti rozhodnutím Magistrátu města Brna stěžovatelka podala; též její kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud zamítl a to rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. 5 Afs 116/2013-39.

Rozhodné důvody, na nichž správní orgány i soudy založily svá rozhodnutí, jsou stěžovatelce známy a byly též podrobně rekapitulovány v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu (srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3343/13, sp. zn. I. ÚS 3792/13 a další), kterými bylo rozhodnuto o obdobných jejích stížnostech, pročež znovu reprodukovat je netřeba.

V ústavní stížnosti stěžovatelka i nyní uplatňuje shodnou argumentaci k existenci povinnosti platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí, resp. za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému, jakož i k postupu správce poplatku; Nejvyššímu správnímu soudu též shodně vytýká, že se ex offo (oproti krajskému soudu) nezabýval námitkou nicotnosti, resp. s odkazem na § 104 odst. 4 s. ř. s. se jí zabývat odmítl. K nedostatku vyměření (resp. absence platebního výměru) pak odkazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014 č. j. 2 Afs 68/2012 s tím, že zde vyslovené závěry dopadají na tuto věc.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve usneseními sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. I. ÚS 2879/13, sp. zn. II. ÚS 2880/13, sp. zn. III. ÚS 3343/13, sp. zn. IV. ÚS 3520/13, sp. zn. I. ÚS 3792/13, sp. zn. III. ÚS 177/14, sp. zn. III. ÚS 2303/14 a dalšími odmítl ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.

Závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou též stěžovatelce známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.

Ohledně tvrzení stěžovatelky, že "stávající skutkové a právní okolnosti" této věci jsou "poněkud odlišné" oproti těm, na nichž Ústavní soud založil svá rozhodnutí v jiných jejich věcech, a že "tyto nuance mají pro věc zásadní význam", se připomíná usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 451/14, jímž je toto tvrzení vyvráceno.

K námitce, že nelze rozhodovat o existenci přeplatku za situace, kdy poplatek nebyl předepsán (resp. řádně vyměřen), a tudíž bylo za této situace povinností správce poplatku jej k žádosti vrátit, kterou stěžovatelka nově podpořila i odkazem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014 č. j. 2 Afs 68/2012, považuje Ústavní soud za nutné uvést, že se i jí již zabýval, a v usnesení sp. zn. III. ÚS 3243/14 či sp. zn. III. ÚS 3343/13 s poukazem na "převažující formální povahu" námitky vyslovil, že "nerozporuje vznik poplatkové povinnosti ... z hlediska naplnění hmotněprávních podmínek zákona a vyhlášky. "Pouze" nesouhlasí s formální (procesní) stránkou věci - že správní orgán nepromítl svůj závěr o naplnění hmotněprávních podmínek právních předpisů o vzniku poplatkové povinnosti do "formy" v podobě doručeného platebního výměru. ... Tu Ústavní soud zároveň poukazuje na ústavněprávní rovinu věci, když kritériem jeho přezkumu je porušení nikoli jakýchkoli práv, nýbrž práv nejdůležitějších, "základních", zakotvených proto v právním předpise nejvyšší právní síly".

V takto předestřených mezích je namístě na věc pohlížet i nyní, ais respektem k závěrům vyslovených ve výše označeném rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu je pak ku zdůraznění, že Ústavnímu soudu přísluší zhodnotit, zda řízení (zde řízení soudní navazující na předcházející řízení správní) bylo či nikoli ústavně konformní jako celek, tj. v konečném vyznění z pohledu jeho předmětu, neboť "ne vždy existence určitého nedostatku musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. IV. ÚS 259/2000, sp. zn. III. ÚS 639/02, sp. zn. III. ÚS 474/04, sp. zn. IV. ÚS 679/05, sp. zn. III. ÚS 9/06, sp. zn. III. ÚS 249/06 a další).

To platí logicky i v této věci, jestliže stěžovatelka oponuje postupu správního orgánu, jenž nevyhověl jejím žádostem o vrácení přeplatků, k jejichž vyměření se předtím neuchýlil (nevydal požadované platební výměry), ponechávaje však stranou rozhodnou otázku, že jí vskutku hmotněprávní povinnost k úhradě místního poplatku svědčila, což Ústavní soud opakovaně již dříve dovodil.

Aniž by se proto Ústavní soud uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti konfrontovaných právních názorů ohledně potřebnosti vyměření poplatkové povinnosti přímo vzniklé na základě právního předpisu, pokládá za adekvátní omezit se na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - ani v nyní napadených rozhodnutích a jejich výsledku kvalifikovaný exces či libovůli, jež by představovaly tvrzený zásah do jejích práv, nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru