Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 258/99Nález ÚS ze dne 21.10.1999K nutnosti klást zásadní důraz na soulad skutkových zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 148/16 SbNU 99
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.258.99
Datum podání26.05.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.1, § 89 odst.1, § 89 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 258/99 ze dne 21. 10. 1999

N 148/16 SbNU 99

K nutnosti klást zásadní důraz na soulad skutkových zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 21. 10. 1999 ve veřejném jednání

v senátě o ústavní stížnosti podané L. K., zastoupeného JUDr.

J. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

2 To 86/98, ze dne 8. 4. 1999, ve spojení s rozsudkem Městského

soudu v Praze, sp. zn. 4 T 17/97, ze dne 3. 6. 1998, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 86/98, ze dne

8. 4. 1999 a rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 17/97,

ze dne 3. 6. 1998, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal ústavní stížnost, ve které napadá shora

označená rozhodnutí obecných soudů. Jejich vydáním měla být

zasažena jeho ústavní práva obsažená v Úmluvě o ochraně lidských

práv a základních svobod (dále Úmluva) a navazujících Protokolech,

jmenovitě porušen čl. 6 odst. 1 a dále čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR,

jakož i čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále

Listina).

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 17/97,

Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem tohoto soudu

uznán vinným trestnými činy loupeže dle § 234 odst. 1 trestního

zákona (dále tr. zák.) a porušování domovní svobody dle § 238

odst. 1, 2, 3 tr. zák. a byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest

odnětí svobody. Skutkově šlo o to, že navrhovatel spolu s dalšími

obžalovanými byl uznán vinným, že po předchozí domluvě dne 7. 4.

1996 vnikli rozbitím skleněné výplně vchodových dveří do rodinného

domu, a to v úmyslu získat šperky a jiné věci, když navrhovatel

byl maskován, napadl poškozeného a následným odcizením různých

věcí byla způsobena poškozeným škoda ve výši 163.475,- Kč. Proti

uvedenému rozsudku podal odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud

v Praze, který svým rozhodnutím ze dne 8. 4. 1999, pod sp. zn. 2

To 86/98, toto odvolání podle § 256 trestního řádu (tr.ř.) zamítl.

Včas podanou ústavní stížností potom navrhovatel brojí proti

oběma zmíněným rozsudkům s tím, že jejich vyhlášením (vydáním)

byla porušena jeho ústavně zaručená práva tak, jak jsou vpředu

označena. Argumentace užitá v odůvodnění podané ústavní stížnosti

je obdobná jako v odvolání navrhovatele do citovaného rozsudku

Městského soudu v Praze. Jejím jádrem je poukaz navrhovatele na

to, že oba odsuzující rozsudky byly vybudovány pouze a výlučně na

výpovědi spoluobviněné a později odsouzené K. S. Navrhovatel

zdůraznil, že výpověď S. je zřetelně nevěrohodná a to proto, že

v minulosti mezi ní a navrhovatelem (i jeho blízkými) došlo

prokazatelně ke konfliktům nezanedbatelného rázu (také ji uhodil),

na což S. reagovala tím, že ho takové počínání bude mrzet.

V těchto souvislostech poukázal i na znalecký posudek z oblasti

psychologie vypracovaný klinickým psychologem PhDr. M., z nějž

(stejně jako z výslechu znalce) plyne, že výpověď S. je možno

hodnotit jako obecně věrohodnou, nicméně v konkrétních okolnostech

může některé skutečnosti zamlčet nebo zkreslit. Přitom uvedený

znalec výslovně připustil, že výpověď S. ve vztahu k navrhovateli

mohla být ovlivněna předchozími konflikty mezi ní a navrhovatelem

či jeho rodinou. Ohledně dalších tehdy spoluobviněných potom tuto

možnost znalec nepřipustil s odůvodněním, že v jejich případě

chybí motiv. Navrhovatel navíc v průběhu celého trestního řízení

opakovaně tvrdil, že v kritické době spáchání trestné činnosti

(dne 7. 4. 1996) byl mimo Prahu, a to u svého známého R. O. a jeho

manželky v Z. s tím, že tyto osoby toto jeho tvrzení jednoznačně

prokazují. Přes tuto skutečnost i přes do úvahy přicházející

rekognici u další svědkyně M. B. ze Z. (o které uvažoval i soud

a která nakonec provedena nebyla), takto nabízeným důkazům soudy

nevěnovaly potřebnou pozornost. Uzavírá s tím, že poukazuje na

několik rozhodnutí Ústavního soudu (III. ÚS 398/97, II. ÚS

122/96, III. ÚS 271/96, III. ÚS 398/97), která se týkala provádění

důkazů a jejich vlastního hodnocení i soudem. Má takto za to, že

hodnocení provedených důkazů oběma soudy bylo neobjektivní

a jednostranně vedené v jeho neprospěch, některé důkazy nebyly

provedeny a nakonec za vzniklé důkazní situace nebyla respektována

zásada, že v pochybnostech nutno vyložit zjištěné skutečnosti ve

prospěch obžalovaného. Jak již uvedeno, v postupu soudů obou

stupňů tak spatřuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 1 a čl. 90

Ústavy ČR a konečně i čl. 36 a násl. Listiny základních práv

a svobod, a proto také navrhl obě napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud si vyžádal také vyjádření účastníka řízení

Vrchního soudu v Praze. Ten v něm uvedl, že v podstatě nemá

k věci co dodat a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Stejně tak bylo vyžádáno vyjádření Vrchního státního

zastupitelství Praze, ze kterého plyne, že to se vzdalo svého

postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem

v projednávané věci.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Jak totiž plyne ze spisových materiálů obsažených ve spisu

Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 17/97, tvrzení uváděná

navrhovatelem korespondují se skutečnostmi obsaženými v uvedeném

spisu a ve svém souhrnu neumožňují učinit konečné rozhodnutí

o tom, že provedené dokazování umožnilo přijmout jednoznačný

a nepochybný závěr o vině navrhovatele. Především je na místě

souhlasit s navrhovatelem, že jediným a výlučným důkazem, na

základě kterého byl uznán vinným, je právě a jenom výpověď

spoluobviněné S. Hodnověrnost její výpovědi (i celého jejího

chování v průběhu trestního řízení) byla i v rámci vedení důkazů

výrazně zpochybněna. Nejenom lze mít za prokázané, že se jedná

o osobu, která měla či má osobní zkušenosti s drogami, ale nebylo

ani vyvráceno vážné podezření ze zaujatosti vůči osobě

navrhovatele v důsledku v minulosti vzniklých konfliktů mezi

oběma.

Za jednoznačný lze mít i podaný znalecký posudek z oblasti

psychologie (vztahující se právě k výpovědi S.) v jehož závěru

znalec uvádí, že věrohodnost resp. pravdivost výpovědi S. je

sporná avšak možná, tedy, že její výpovědi jsou aktuálně poměrně

věrohodné, i když v některých hodnoceních a popisech zvýšeně

egocentrické, zvýšeně emočně zabarvené , takže cítí-li se

ohrožena, nemusí některé skutečnosti uvést. Podstatná ovšem je

i výpověď znalce učiněná v rámci trestního řízení před

vyšetřovatelem (dne 24. 9. 1997) do protokolu, kde znalec na

přímou otázku obhájce navrhovatele uvedl, že lze připustit, že

její výpověď ve vztahu k navrhovateli mohla být ovlivněna

vzniklými konflikty mezi nimi i rodinou navrhovatele. Proti

dalším, tehdy obviněným potom znalec uvedl, že nezjistil, že by S.

vůči nim svou výpověď vykonstruovala (tedy na rozdíl od

navrhovatele), a to pro absenci motivu. Ze spisového materiálu se

také podává, že znalecký posudek i zmíněná výpověď

znalce-psychologa byly přečteny za splnění procesních podmínek

v rámci dokazování prováděného v hlavním líčení dne 4. 3. 1998

(čl. 351). Za dané situace (vážné zpochybnění věrohodnosti

uvedených výpovědí) soud I. stupně v odůvodnění odsuzujícího

rozsudku "vypořádal" tak, že pouze odkázal na to, že

znalec-psycholog uvedl, že výpověď S. je poměrně věrohodná, když

ve své výpovědi pak znalec uvedl, že jde o výpověď obecně

věrohodnou s tím, že vyloučil možnost vykonstruované výpovědi

v neprospěch tehdy obžalovaných. Toto tvrzení je však v přímém

rozporu s uváděnou výpovědí znalce, který se takto vyjádřil

k ostatním obžalovaným, nikoli však k osobě navrhovatele, kde jak

již řečeno, připustil zaujatost S. V této části provedeného

dokazování tak jde jednoznačně o rozpor mezi nesporně zjištěnou

skutečností a závěry soudu, které provedenému důkazu neodpovídají

a jsou s ním ve zřetelném rozporu.

I další pochybnosti, které vznikají i z pohledu již

popsaného, nebyly odstraněny důsledným provedením nabízejících se

důkazů. Jde o tvrzení navrhovatele, že v kritické době nemohl být

na místě, kde k trestnému činu došlo. Jeho tvrzení, že

rozhodujícího dne (7. 4. 1996) byl v Z., nebyla věnována

dostatečná pozornost (a to i přesto, že soud I. stupně v jednom

z předchozích rozhodnutí - vrácení věci k došetření státnímu

zástupci ze dne 25. 4. 1997 uvedl, že je třeba zvážit provedení

rekognice svědkyně M. B.). Svědci R. O. i R. O. (dcera M. B.)

jednoznačně v průběhu celého trestního řízení totiž uváděli, že

v rozhodné době byl navrhovatel u nich na návštěvě v Z., kam také

R. O. z Prahy dovezl. Výpověď svědkyně B. byla však (byť za

splnění procesních podmínek v hlavním líčení dne 4. 3. 1998) pouze

přečtena a na správné prvotní (shora uvedené) úvahy soudu stran

rekognice nebylo vlastně nijak reagováno, i když její provedení

s ohledem na daný stav věci (výpovědi manželů O.) se jevilo jako

nezbytné. Je pravdou, že svědecké výpovědi B. byly provedeny velmi

povrchně a formálně, bez přihlédnutí na zásadní a oprávněné

výhrady navrhovatele. Proto i závěry soudů vyjádřené

v odůvodněních jejich rozhodnutí nejsou přesvědčivé, jeví se jako

formální a v podstatě jsou vybudovány na domněnce (údajně

nepravděpodobná přítomnost navrhovatele rozhodného dne v Z.).

V tomto směru nutno poukázat na to, že Vrchní soud v Praze

v odůvodnění svého rozhodnutí se naznačenými skutečnostmi

(výhradami navrhovatele uvedenými i v odvolání) vypořádal pouhým

odkazem na závěry nalézacího soudu s tím, že odůvodnění jeho

rozhodnutí je přesvědčivé a s užitou argumentací se také odvolací

soud ztotožňuje.

Z důvodů již naznačených však Ústavní soud nemůže

s argumentací obecných soudů obou stupňů souhlasit. Již uvedené

rozpory mezi provedeným dokazováním a závěry z něj vyvozenými jsou

ve výrazném nesouladu. Ústavní soud respektuje nezávislost

obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném,

ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na

spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování

a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož

neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající

projednání každé (a samozřejmě i trestní) věci. V tomto směru je

na místě (i v souladu s navrhovatelem) poukázat na již ustálenou

judikaturu Ústavního soudu, ve které vyslovil nutnost respektování

zásadních principů konkretizujících právě onen spravedlivý proces.

Takovým je zákaz deformace provedeného důkazu, otázka důkazů

neprávem opomenutých, zcela zásadní důraz na soulad skutkových

zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů, nutnost

reagování soudů na uplatněné námitky (vysvětlení jejich případného

odmítnutí) a nakonec i respektování staletími prověřenou zásadu,

že případně vzniklé pochybnosti je nutno vykládat vždy ve prospěch

obviněných. Rozhodnutím obou soudů tak došlo z důvodů již

vyložených k porušení práva na spravedlivý proces tak jak je

vyjádřen v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Proto také nezbylo Ústavnímu soudu než napadená rozhodnutí

zrušit, když důvody vedoucí i ke zrušení rozhodnutí soudu I.

stupně spatřuje Ústavní soud v ekonomice řízení, zejména však

i v tom, že uvedená pochybení byla již založena právě v řízení

před soudem nalézacím. Konečně návrhu na odložení vykonatelnosti

rozsudku Městskéhosoudu v Praze ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 4

T 17/97, nelze vyhovět, když se stává za dané situace nadbytečným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 21. října 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru