Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 258/96Usnesení ÚS ze dne 21.01.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.258.96
Datum podání25.09.1996

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 258/96 ze dne 21. 1. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 258/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. M.H., zastoupeného advokátkou JUDr. M.N.,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal dne 24. 9. 1996 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 25. 9. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 51 Co 97/96-19, ze dne 19. 4. 1996, kterým, bylo podle názoru stěžovatele porušeno ust- č1. 90 Ústavy ČR.

Na základě dohody o vydání věci podle restitučních zákonů se stěžovatel stal výlučným vlastníkem nemovitosti čp. 759 v P. Při převzetí nemovitosti stěžovatel zjistil, že prostory domu, které byly označeny původně jako prostory nebytové, užívají dvě rodiny jako byty, a to na základě rozhodnutí někdejšího ONV, který jim tyto prostory přidělil jako byty. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 čj. 12 C 249/92, ze dne 14.9. 1993 byli manželé L., uznáni povinnými vyklidit nebytové prostory v domě poté, co jim bude zajištěn rovnocenný byt, a usnesením téhož soudu čj. 7 C 70/92, ze dne 11. 2. 1993 byl schválen smír mezi manžely H. a stěžovatelem, podle něhož bude byt vyklizen do, měsíce po zajištění náhradního bytu. Stěžovatel se domníval, že pokud byly nebytové prostory přiděleny jako byty pochybením někdejšího ONV, měl by být nynější O.ú., povinen zajistit potřebné náhradní byty pro obě rodiny. Vzhledem k tomu, že O.ú. na žádost stěžovatele byty nepřidělil, obrátil se stěžovatel na soud, aby rozsudkem určil, že městská část Praha 7 je povinna uvedeným manželům přidělit rovnocenné byty.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem, čj. 12 C143/94-9, ze

III. ÚS 258/96

dne 2. 6. 1995, žalobu zamítl s odůvodněním, že neexistuje žádná zákonná norma, která by ukládala městské části Praha 7, aby zajistila bytovou náhradu v případě, kdy ona není vlastníkem nemovitosti, z níž se nájemci musejí vystěhovat, a soud přitom vázal vyklizení předmětných prostorů na přidělení bytové náhrady. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud dále uvedl, že žalobce převzetím domu od státu v rámci restitucí vstoupil do všech práv a povinností svého právního

předchůdce. Proti zamítavému rozsudku se stěžovatel odvolal s odůvodněním, že nepovažuje za správný názor obvodního soudu o tom, že žádná právní norma neukládá městské části povinnost zajistit bytovou náhradu. Domníval se, že protiprávní stav nastal zaviněním ONV, a proto jej měl řešit O.ú pro Prahu 7, a soud, který je podle čl. 90 Ústavy ČR povolán k poskytování ochrany právům, tím, že žalobě nevyhověl, nesplnil svou ústavní povinnost. K odvolání žalobce rozhodl ve věci Městský soud v Praze jako soud odvolací a rozsudkem čj. 51 Co 97/96-19, ze dne 19. 4. 1996, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. V odůvodnění konstatoval, že odvolání není opodstatněné s tím, že z okolnosti, že bývalý ONV přidělil předmětné prostory jako byty, nelze vyvodit, že městská část Praha 7 je povinna přidělit byty náhradní. Poukázal na skutečnost, že přidělování bytů bylo možné jen do 31. 12. 1991 a po tomto datu je vznik nájmu založen zásadně na principu smluvním. Povinnost, jejíhož uložení se žalobce domáhá, nelze odvodit ani z ust. zák. č. 102/1992 Sb. Současně ještě Městský soud v Praze poukázal na to, že pokud by žalobci vznikla škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, má možnost se domáhat její náhrady podle zák. č. 58/1969 Sb.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost. Podle jeho názoru nesplnil Městský soud v Praze svou povinnost podle čl. 90 Ústavy ČR, protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze není rozhodnutí, kterým by byla zajištěna spravedlivá ochrana práv. Soud nedostál své povinnosti vykládat právní předpisy spravedlivě. I když je hodnocení důkazů volné, právní posouzení věci se musí řídit shora naznačenými principy a soudy se měly zabývat i naznačenou náhradou škody podle zásad zákona č. 58/1969 Sb. Vzhledem k těmto skutečnostem žádá stěžovatel, aby ústavní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 12 C 143/94, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7. Na základě posouzení písemných materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Soudy obou stupňů postupovaly při řešení sporu v souladu s pravidly stanovenými příslušnými právními předpisy a svým postupem neporušily povinnost stanovenou čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že působnost obcí při zajištování bytové náhrady je upravena zák. č. 102/1992 Sb. Z uvedené právní úpravy rozhodně nelze vyvodit závěr, že obec (v daném případě městská část Praha 7), je povinna přidělit náhradní byt. Podle cit. úpravy se pronajímatel nebo ten, v jehož prospěch byl byt vyklizen, může v případě, že nemůže zajistit bytovou náhradu sám, obrátit na obec se žádostí o zajištění této náhrady. Obec však postupuje dále podle ustanovení obsažených v cit. zákoně. Ovšem ani podle těchto ustanovení nemůže obec tzv. přidělit byt, základem zde i nadále zůstává nájemní smlouva, jak správně zdůraznil odvolací soud.

2

III. ÚS 258/96

Pokud jde o názor stěžovatele, že soudy pochybily i v tom, že v rámci probíhajícího řízení se měly zabývat i náhradou škody ve smyslu zák. č. 58/1969 Sb., podotýká Ústavní soud, že předmět řízení je v rukou žalobce, který ho určuje vymezením petitu v podané žalobě, a jedině účastníci řízení a nikoliv soud mohou svými projevy vůle předmětem řízení disponovat. Podaná žaloba však nezahrnovala náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a proto se soudy meritorně touto otázkou zabývat nemohly.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru