Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2575/20 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkPromlčení
Dobré mravy
Smlouva o dílo
žaloba/změna
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2575.20.1
Datum podání07.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 112, § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 95


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2575/20 ze dne 1. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Alexandera Korba, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2018 č. j. 23 Co 231/2018-92 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. dubna 2018 č. j. 11 C 150/2017-61, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CONTRACTIS, s. r. o., sídlem Nad Zámečnicí 1841/34, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako bylo zasaženo i do jeho práva na účinné prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy.

2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 828 473 Kč s příslušenstvím (tohoto řízení se týká ústavní stížnost) z titulu slevy z ceny díla. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 4. 2018 č. j. 11 C 150/2017-61 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nárok stěžovatele na slevu z díla byl promlčen. Této žalobě předcházelo řízení, v němž stěžovatel (rovněž v postavení žalobce) stejný nárok uplatnil v rámci řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012, a to návrhem ze dne 18. 9. 2015 na rozšíření původní žaloby, v níž požadoval částku 412 285 Kč, o dalších 828 473 Kč. Další žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 stěžovatel (rovněž v postavení žalobce) uplatnil nárok na zaplacení částky ve výši 224 795,30 Kč vůči obchodní společnosti CZEMAK, s. r. o. z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Řízení o této žalobě bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 292/2012. Vzhledem k tomu, že výsledek řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 měl význam pro řízení vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012, bylo toto řízení na základě návrhu stěžovatele podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") přerušeno (viz usnesení obvodního soudu ze dne 10. 12. 2012 č. j. 31 C 208/2012-17), a to do pravomocného skončení řízení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 8 C 292/2012. Dne 18. 9. 2015 podal stěžovatel v řízení sp. zn. 31 C 208/2012 výše zmiňovaný návrh na rozšíření žaloby o částku 828 473 Kč s příslušenstvím z titulu slevy z díla. Nárok uplatněný u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 292/2012 byl stěžovateli v celém rozsahu přiznán (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 2016 č. j. 8 C 292/2012-196 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017 č. j. 35 Co 466/2016-240), a proto stěžovatel dne 30. 6. 2017 vzal v řízení vedeném u obvodního soudu zpět žalobu co do částky 412 285 Kč; v rozsahu navrhovaného rozšíření (o částku 828 473 Kč) stěžovatel na žalobě trval. Obvodní soud nejprve usnesením ze dne 27. 7. 2017 č. j. 31 C 208/2012-82 nepřipustil rozšíření žaloby uplatněné návrhem ze dne 18. 9. 2015, neboť maje na zřeteli zejména princip hospodárnosti řízení dospěl k závěru, že výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Obvodní soud rovněž vyslovil názor, že stěžovatel musel být srozuměn s tím, že o změně žaloby nemůže být rozhodnuto dříve, než bude rozhodnuto o pokračování v řízení. Obvodní soud poté usnesením ze dne 19. 9. 2017 č. j. 31 C 208/2012-98 řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil.

3. Za výše popsané situace podal stěžovatel u obvodního soudu žalobu, kterou obvodní soud shora uvedeným a ústavní stížností napadeným rozsudkem (ze dne 25. 4. 2018 č. j. 11 C 150/2017-61) z důvodu promlčení nároku na slevu z díla zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud uvedl, že podle § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.") se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno ve stanovené době. Vzhledem k tomu, že nárok mohl být poprvé uplatněn dne 25. 9. 2012, promlčecí doba uběhla dne 25. 9. 2015, takže žaloba ze dne 2. 8. 2017 byla podána po lhůtě. Co se týče případného stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. (uplatněním nároku návrhem na rozšíření žaloby v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012), dospěl obvodní soud k závěru, že v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012 nebylo řádně pokračováno. Stěžovatel mohl uplatnit své právo u soudu znovu, ovšem jen za předpokladu, že k jeho uplatnění dosud neuplynula promlčecí doba. Obvodní soud ve věci sp. zn. 31 C 208/2012 ovšem návrh na změnu (rozšíření) žaloby nepřipustil, což mělo za následek, že nárok uplatněný změnou žaloby nebyl v řízení projednáván, nebylo o něm rozhodnuto a nenastaly hmotněprávní účinky změny spočívající ve stavení promlčecí doby.

4. K odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 4. 2018 č. j. 11 C 150/2017-61 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 23 Co 231/2018-92 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným obvodním soudem i s jeho právním posouzením, podle něhož rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští, znamená to mimo jiné, že se nárok uplatněný změnou žaloby nikdy nestal předmětem řízení, nenastoupily tudíž ani hmotněprávní účinky změny žaloby, například stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. Městský soud se zabýval i argumentací stěžovatele týkající se rozporu námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí řízení s dobrými mravy. K tomu poznamenal, že uplatnění námitky promlčení může být v rozporu s dobrými mravy, avšak jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku nepřiměřeně tvrdým postihem. V daném případě však vedlejší účastnice řízení nijak nemohla ovlivnit procesní chování stěžovatele, který po více než dvou a půl letech trvání z jeho iniciativy přerušeného řízení podal návrh na rozšíření žaloby a žalobu vzal zpět ještě před právní mocí rozhodnutí o pokračování řízení. Vedlejší účastnice řízení rovněž nemohla ovlivnit rozhodnutí soudu, který změnu žaloby nepřipustil, pročež její obrana byla legitimní. Městský soud dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že řízení vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012 bylo skončeno, bylo bezpředmětné polemizovat s postupem soudu v uvedeném řízení. Srovnával-li stěžovatel rozhodování o změně žaloby podle § 95 o. s. ř. s postupem trestního soudu v adhezním řízení, pominul odlišnost procesní situace. I když je poškozený v adhezním řízení odkázán s uplatněním svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, pořád jde o řádně uplatněný nárok [srov. § 43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů], zatímco při nepřipuštění změny žaloby jde o to, že nárok uplatněný změnou žaloby se nikdy nestal předmětem řízení a nenastoupily ani hmotněprávní účinky změny žaloby.

5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2020 č. j. 33 Cdo 400/2019-133 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud uvedl, že argumentace stěžovatele proti závěrům uvedeným v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 387/2003 a sp. zn. 28 Cdo 3525/2015 nebyla s to zpochybnit jejich správnost a Nejvyšší soud neměl důvod se od nich odchylovat. Především nebylo možno dovodit analogii u institutů změny žaloby podle § 95 o. s. ř. a návrhu učiněného v rámci trestního řízení podle § 43 odst. 3 trestního řádu, neboť v obou případech jsou podmínky uplatnění nároků, byť odlišně, upraveny, přičemž analogie jako způsob interpretace či výkladu právního předpisu spočívá v tom, že se na skutkovou podstatu zákonem neřešenou vztáhne analogicky ustanovení zákona upravujícího skutkovou podstatu podobnou. O takový případ však nešlo. Přesvědčení stěžovatele, že již jen podáním návrhu na změnu žaloby - tedy bez toho, že by byla soudem připuštěna - jsou splněny podmínky podle § 112 obč. zák., nemohlo obstát, neboť platí, že rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští, má to za následek, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván, že o něm nebude rozhodnuto a že ani nenastanou hmotněprávní účinky změny žaloby. Rozdíl oproti nároku uplatněnému poškozeným v trestním řízení spočívá v tom, že navrhne-li poškozený, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal, a učiní-li tak řádně (splní podmínky pro jeho řádné uplatnění), je povinností soudu o něm rozhodnout, tedy jinak řečeno takový nárok se stává součástí trestního řízení. Důsledek rozhodnutí soudu v trestním řízení, jímž soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem, tak nelze ztotožňovat s důsledkem rozhodnutí soudu o (ne)připuštění změny žaloby. Co se týče námitek posouzení souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, které stěžovatel založil na přesvědčení, že pro připuštění změny žaloby byly v dotyčném řízení splněny podmínky, nebyly tyto rovněž schopny založit přípustnost dovolání, neboť jejich prostřednictvím stěžovatel budoval vlastní skutkovou verzi odlišnou od té, z níž vycházel městský soud.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje průběh dosavadního řízení i řízení mu předcházejících, jakož i obsah relevantních soudních rozhodnutí. Domnívá se, že napadenými rozhodnutími byl zbaven možnosti uplatnit svá práva u soudu. Názor Nejvyššího soudu vyjádřený v odmítavém usnesení považuje za nesprávný. Vyslovuje přesvědčení, že nárok na zaplacení částky 828 437 Kč řádně a včas uplatnil dne 18. 9. 2015 v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012 a v tomto řízení i nadále pokračoval, o čemž svědčí mj. i zaplacení soudního poplatku za podaný návrh na rozšíření žaloby. Zdůrazňuje, že byl obětí právního systému, neboť stávající řízení vedené u obvodního soudu, proti němuž brojí ústavní stížností, byl nucen vyvolat pouze v důsledku nikterak přesvědčivého usnesení obvodního soudu o nepřipuštění změny žaloby vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. 31 C 208/2012 (usnesení ze dne 27. 7. 2017 č. j. 31 C 208/2012-82), které obvodní soud odůvodnil pouze tím, že výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Toto usnesení naplňuje podle stěžovatele znaky libovůle, neboť nebyl dán žádný zákonný důvod pro to, aby nebyl návrh na změnu žaloby připuštěn (srov. § 95 odst. 2 o. s. ř.) a stěžovatel by i nadále mohl uplatňovat svůj nárok na zaplacení částky ve výši 828 437 Kč vůči vedlejší účastnici řízení. Navíc rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby bylo vydáno až téměř 2 roky po podání návrhu na změnu žaloby.

7. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice řízení bezostyšně v rozporu s dobrými mravy využila situace nastalé v rámci řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012, takže jí nyní nemůže být poskytnuta právní ochrana. Dále uvádí, že za situace, kdy podal návrh na změnu žaloby, o kterém nebylo soudem pravomocně rozhodnuto, nemohl z důvodu překážky litispendence uplatnit svůj nárok vůči vedlejší účastnici řízení nově podanou žalobou ve věci samé. V další části ústavní stížnost stěžovatel odkazuje na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně stavení běhu promlčecí doby v souvislosti s uplatněním nároku formou změny žaloby (např. usnesení ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3033/2017 nebo usnesení ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 23 Cdo 2741/2014). Vyslovuje přesvědčení, že hmotněprávní účinky návrhu na změnu žaloby zůstávají zachovány i v případě, kdy tomuto návrhu není vyhověno.

8. Poukazuje i na analogii s adhezním řízením a tedy uplatněním nároku podle § 43 odst. 3 trestního řádu. Judikaturně je vyřešeno, že nedojde-li k uspokojení nároku uplatněného poškozeným v adhezním řízení (zcela nebo zčásti), po skončení trestního řízení běh promlčecí doby pokračuje. Rovněž poukazuje na logický rozpor a absurdnost v judikatuře, kdy zatímco podáním u nepříslušného orgánu se promlčecí doby staví, u řádně podaného návrhu, jak tomu bylo v příapadě stěžovatele, se promlčecí doba v důsledku rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nestaví.

9. Stěžovatel se konečně vyslovuje i k vedlejší účastnicí řízení vznesené námitce promlčení, které se podle jeho názoru příčí dobrým mravům. Z judikatury vyplývá, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům v situaci, kdy je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplatnění promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem. V nyní posuzované věci je zjevné, že stěžovatel uplynutí promlčecí doby nezavinil, nýbrž nastalo v důsledku pochybení obvodního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 31 C 208/2012.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

11. Stěžovatel sice v petitu ústavní stížnosti výslovně nenapadl usnesení Nejvyššího soudu, ale jeho rozhodnutí k ústavní stížnosti přiložil a v ústavní stížnosti se k němu rovněž vyjadřuje, takže Ústavní soud považoval předpoklady pro to, aby se mohl ústavní stížností zabývat, za splněné.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

13. Stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti se upíná ke dvěma různým řízením (byť na sebe navazujícím, resp. navzájem se ovlivňujícím). Podstatná část námitek spočívajících v tvrzení, že návrh na změnu žaloby byl uplatněn řádně a včas, se však týká řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012. Pouze menší část (uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí řízení v rozporu s dobrými mravy) se věnuje rozhodnutím, která jsou nyní ústavní stížností napadena (tzn. řízení vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 11 C 150/2017), přičemž pouze těmito námitkami se Ústavní soud mohl zabývat. Jakkoliv totiž mohl postup obvodního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 31 C 208/2012 (pro stěžovatele negativně) ovlivnit výsledek stávajícího řízení (uplynutí promlčecí doby), nelze důsledky eventuálního pochybení v předchozím řízení přenášet do řízení stávajícího, které je řízením zcela novým, od předchozího řízení odlišným.

14. V souvislosti s řízením vedeným u obvodního soudu pod sp. zn. 11 C 150/2017 stěžovatel namítá, že uplatnění námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí řízení bylo v rozporu s dobrými mravy a proto neměla být vedlejší účastnici řízení poskytnuta ochrana. Ústavní soud tento názor nesdílí. S touto námitkou se obecné soudy náležitě vypořádaly, když vzaly v úvahu zejména tu skutečnost, že vedlejší účastnice řízení nemohla nikterak ovlivnit procesní postup stěžovatele, ani rozhodnutí soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 31 C 208/2012, pročež její obrana spočívající v uplatnění námitky promlčení nemůže být chápána jako zneužití práva na úkor stěžovatele. Vzhledem k tomu, že odepření ochrany námitce promlčení z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy je možností, která se uplatní zcela výjimečně, není možné ji využívat v jiných než judikaturou striktně vymezených situacích (zneužití práva, nepřiměřeně tvrdý postih žalobce atd.). S ohledem na výše nastalou situaci nikterak nezaviněnou vedlejší účastnicí řízení, nýbrž vzniklou především v důsledku procesního postupu stěžovatele, skutečně nelze v nyní posuzované věci o zneužití práva vedlejší účastnicí řízení uvažovat. Proto i přes tvrdý dopad na stěžovatele nebylo posouzení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy namístě. Přistoupením na argumentaci stěžovatele by naopak došlo k poškození práv vedlejší účastnice řízení, které by byly upřeny právní důsledky vyplývající z jí řádně uplatněné námitky promlčení.

15. Stěžovatel dále srovnával institut změny žaloby s adhezním řízením, popř. s podáním u nepříslušného soudu, přičemž dovozoval, že v rámci analogie by měly být návrhu na změnu žaloby podle § 95 o. s. ř přiznány stejné hmotněprávní účinky jako uplatnění nároku poškozeným v adhezním řízení. Pomine-li Ústavní soud, že tato argumentace se primárně vztahovala k řízení vedenému pod sp. zn. 31 C 208/2012, nelze přehlédnout, že i tyto námitky obecné soudy poukazem na odlišnost procesních situací vypořádaly. Z těchto závěrů pak následně vyšly při hodnocení souladu či rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Ani v tomto tedy nelze spatřovat pochybení, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

16. Domníval-li se stěžovatel, že postup obvodního soudu ve věci sp. zn. 31 C 208/2012 spočívající v nepřipuštění změny žaloby byl nesprávný, mohl se obrátit přímo na Ústavní soud. Podle názoru Ústavního soudu by se totiž závěry vyplývající ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.) neuplatnily, a to s ohledem na specifickou procesní situaci, která nastala v řízení ve věci sp. zn. 31 C 208/2012. Podle právní věty tohoto stanoviska platí, že nevylučuje-li občanský soudní řád změnu návrhu, popřípadě napadení nepřipuštění takové změny návrhu cestou odvolání, je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle § 95 odst. 2 o. s. ř., nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V citovaném stanovisku Ústavní soud dále uvedl, že při rozhodování podle § 95 odst. 2 o. s. ř. je nezbytné trvat na tom, aby k němu docházelo neprodleně, jelikož v opačném případě by hrozilo zmaření hmotněprávních nároků žalobce. Jen takový postup totiž odpovídá "stanoveným postupům soudu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby je tak způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce, pročež Ústavní soud považoval za ústavně souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat.

17. Podle názoru Ústavního soud však premisy vyplývající z právní věty citovaného stanoviska naplněny nebyly a ústavní stížnost by nemohla být s odkazem na citované stanovisko odmítnuta pro nepřípustnost. Je to z toho důvodu, že proti usnesení obvodního soudu ze dne 27. 7. 2017 č. j. 31 C 208/2012-82 o nepřipuštění změny žaloby nebylo odvolání přípustné [srov. § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. A stěžovatel se současně nemohl domoci ani meritorní změny rozhodnutí v případném odvolacím řízení, neboť na základě jeho zpětvzetí žaloby, které předcházelo vlastnímu rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby, bylo řízení usnesením obvodního soudu ze dne 19. 9. 2017 č. j. 31 C 208/2012-98 v celém rozsahu zastaveno.

18. Ústavní soud závěrem podotýká, že nikterak nezpochybňuje úvahy, z nichž argumentačně vychází výše citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 nebo závěry vyplývající mj. ze stěžovatelem uváděných rozhodnutí zejména Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 3033/2017 nebo sp. zn. 23 Cdo 2741/2014), podle nichž nemůže být žalobce nepřipuštěním změny žaloby poškozen, může-li svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou. Nyní posuzovaná věc je však specifická, neboť sice nebylo bezodkladně rozhodnuto, ale nikoliv v důsledku prodlevy na straně soudu, nýbrž především v důsledku stěžovatelem zvoleného procesního postupu, který v z jeho iniciativy přerušeném řízení podal návrh na změnu žaloby. Obvodní soud pak o samotném návrhu na změnu žaloby rozhodl relativně brzy (v řádu několika měsíců) poté, co odpadl důvod pro přerušení řízení ve věci sp. zn. 31 C 208/2012 (vydáním pravomocného rozsudku ve věci sp. zn. 8 C 292/2012).

19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru