Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2575/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavn... více
Věcný rejstříkodůvodnění
cizinec
kontradiktornost řízení
soudce/podjatost
spis/nahlížení do spisu
občanství
Vazba
PoznámkaUsnesení III. ÚS 2575/17 z 31. 10. 2017 předchází usnesení III. ÚS 1031/17 z 24. 10. 2017 Po usnesení III. ÚS 2575/17 z 31. 10. 2017 následuje , usnesení III. ÚS 2048/17 z 29. 12. 2017, usnesení III. ÚS 278/18 z 20. 2. 2018, nález II. ÚS 4085/17 z 24. 4. 2018, usnesení I. ÚS 1758/18 z 18. 9. 2018 , usnesení IV. ÚS 3334/17 z 2. 1. 2019, usnesení III.ÚS 3238/18 z 12. 3. 2019; Podány stížnosti k ESLP č. 35207/17, 21437/18, 42343/18 a 1662/19.
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2575.17.1
Datum podání15.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 3 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30, § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 73, § 134 odst.2, § 65 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2575/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. A. Z., t. č. ve Vazební věznici Brno - Bohunice, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2017 sp. zn. 9 To 171/2017, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2017 č. j. 70 Nt 1910/2017-351 a proti tzv. jinému zásahu do jeho základních práv a svobod, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí a konstatoval, že se orgány činné v trestním řízení dopustily zásahu do jeho základních práv a svobod tím, že se seznamovaly s materiály obhajoby v průběhu domovní prohlídky v bydlišti stěžovatele a tím měly přístup k důvěrné komunikaci mezi stěžovatelem a jeho obhájci. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 5 odst. 1, 3, 4, čl. 6 odst. 1, 2 a 3, čl. 8 odst. 1 a čl. 14 ve spojení s čl. 5 odst. 1, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozhodl o návrhu státního zástupce a návrzích a žádostech stěžovatele tak, že podle § 73 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") se vyslovuje dohled probačního úředníka nad stěžovatelem (jako náhrada za vazbu), podle § 73 odst. 3 tr. řádu je stěžovatel povinen dostavovat se k probačnímu úředníkovi, a to ve lhůtách stanovených probačním úředníkem, dále že je stěžovatel povinen změnit místo pobytu pouze se souhlasem probačního úředníka. Podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu přijal písemný slib stěžovatele a podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu přijal nabídku převzetí záruky za další chování stěžovatele danou J. Z. (manželkou stěžovatele). Rozhodl, že dohledem probačního úředníka, přijatým písemným slibem a přijetím záruky za další chování stěžovatele J. Z. se nahrazují vazební důvody ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu. Na základě vysloveného dohledu probačního úředníka nad stěžovatelem, přijatého písemného slibu stěžovatele a přijaté nabídky převzetí záruky za další chování stěžovatele rozhodl podle § 72 odst. 1 tr. řádu o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario nepřijal záruku za další chování stěžovatele Spolku na podporu nezávislé justice v České republice Šalamoun (dále jen "spolek").

3. Proti usnesení městského soudu podali stížnost stěžovatel i státní zástupce. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") následně podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení městského soudu zrušil a rozhodl, že podle § 72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel i nadále ponechává ve vazbě, neboť vazební důvody podle § 67 písm. a), c) tr. řádu i nadále trvají. Krajský soud dále podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl návrh na vyslovení dohledu probačního úředníka nad stěžovatelem jako náhrady za vazbu, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijal písemný slib stěžovatele, podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu nepřijal nabídku záruky J. Z. jako náhrady za vazbu a podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu nepřijal nabídku záruky spolku. Podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu stížnost stěžovatele zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje řadu námitek, na jejichž podkladě dovozuje porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Zaprvé, podle stěžovatele došlo k nerespektování zásady, že soud je vázán zákonem, a ke zbavení stěžovatele práva na přístup k soudu. Krajský soud se pochybení dopustil tím, že stěžovatelovu instanční stížnost považoval za stížnost osoby neoprávněné, s důsledky předvídanými v § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu.

6. Zadruhé, nastalo porušení zásady rovnosti "zbraní" a kontradiktornosti řízení, a to především nezasláním instanční stížnosti státního zástupce, na základě které krajský soud zrušil usnesení městského soudu, stěžovateli. Nadto krajský soud rozhodl o instanční stížnosti státního zástupce v neveřejném zasedání a pominul instanční stížnost stěžovatele. Pochybnosti vyvolávají podle stěžovatele též údaje o rozdílném počtu svazků spisů, které obdržel a vrátil zpět městský soud.

7. Zatřetí, do spisu, na základě kterého soudy rozhodovaly o prodloužení vazby stěžovatele, byly založeny záznamy odposlechů mezi stěžovatelem a jeho obhájci. K pochybení došlo i tím, že orgány činné v trestním řízení se seznámily s materiály obhajoby během domovní prohlídky v místě bydliště stěžovatele. Stěžovatel posléze tuto oponenturu doplnil o usnesení orgánu Poslanecké sněmovny Parlamentu - Stálé komise pro kontrolu použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí a rušení provozu elektronických komunikací z pokračování přerušené 29. schůze (společně se Stálou komisí pro kontrolu činnosti GIBS) ze dne 7. 9. 2017. Tímto usnesením sněmovní orgán deklaroval, že užitím důvěrné komunikace mezi obhájcem a stěžovatelem došlo k zásahu do základních práv a svobod chráněných Úmluvou.

8. Začtvrté, orgány činné v trestním řízení se uchýlily k nátlaku a psychickému mučení stěžovatele v podobě umělého prodlužování trvání tzv. koluzní vazby nad rámec zákonné tříměsíční lhůty a ponižování manželky stěžovatele v souvislosti s její in vitro léčbou a početím dítěte.

9. Zapáté, materiální důvody vazby nebyly dány.

10. Zašesté, ve věci stěžovatele nerozhodoval nestranný soud a krajský soud nerespektoval zásadu presumpce neviny. Stěžovatel městskému soudu vytýká, že v napadeném usnesení uvedl, že "kompenzaci nabízel i přes své advokáty", čímž porušil zásadu presumpce neviny. Podjatost soudců krajského soudu podle stěžovatele vyplývá zejména z omezení kladených na přístup ke spisu, z "bezvýhradného ztotožnění se" rozhodujícího senátu se závěry státního zástupce, dále z medializace trestního procesu, kdy převážná většina trestních soudců krajského soudu označila postupy obhajoby za "nechutnou a cílenou kampaň".

11. Zasedmé, soudy nerespektovaly právo stěžovatele na urychlené rozhodnutí o dalším trvání vazby.

12. Zaosmé, soudy nedostály požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí a nevypořádaly se dostatečným způsobem se stěžovatelem uplatněnými námitkami.

13. Zadeváté, soudy se odmítly zabývat námitkou podjatosti orgánů činných v trestním řízení.

14. Zadesáté, stěžovatel byl neoprávněně diskriminován, zejména na základě svého původu a způsobu obhajoby.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

III. a)

Nepřípustnost ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánů veřejné moci

15. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

16. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.

17. Stěžovatel brojí též proti jinému zásahu spočívajícímu v tom, že orgány činné v trestním řízení se seznamovaly s materiály obhajoby v průběhu domovní prohlídky v bydlišti stěžovatele a měly přístup k důvěrné komunikaci mezi stěžovatelem a jeho obhájci.

18. V této části ústavní stížnosti Ústavní soud shledal návrh nepřípustným, a to z následujících důvodů.

19. Jde-li o jiný zásah, který podle stěžovatele spočívá v přístupu orgánů činných v trestním řízení k důvěrné komunikaci mezi ním a jeho obhájci (tuto námitku stěžovatel specifikuje jako zařazení přepisů odposlechů do spisu), k obdobným závěrům Ústavní soud dospěl v usnesení ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3457/14 (srov. zejména bod 34.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

20. Důvod k zásahu Ústavního soudu by byl dán ve dvou situacích: 1) orgány činné v trestním řízení by opomenuly informační povinnost podle § 88 odst. 8 tr. řádu, přestože již bylo trestní řízení pravomocně skončeno a ve věci nemohly být uplatněny výjimky podle § 88 odst. 9 tr. řádu; 2) Nejvyšší soud by v řízení o přezkoumání zákonnosti odposlechu podle § 314l tr. řádu odepřel stěžovatelovi poskytnout ochranu proti zásahům do základních práv. V posuzovaném případě takové situace nenastaly.

21. Ke stěžovatelově výtce o jiném zásahu spočívajícím v seznamování se orgánů činných v trestním řízení s materiály obhajoby v průběhu domovní prohlídky v jeho bydlišti Ústavní soud připomíná závěry ze svého usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 a zdůrazňuje, že stěžovatel měl k dispozici zejména procesní prostředky vycházející z § 157a tr. řádu ("ten, proti němuž se trestní řízení vede, a poškozený mají právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu") a z § 174 odst. 2 písm. b) tr. řádu (dle kterého státní zástupce může "vyžadovat od policejního orgánu spisy, dokumenty, materiály a zprávy o spáchaných trestných činech za účelem prověrky, zda policejní orgán včas zahajuje trestní stíhání a řádně v něm postupuje").

22. V textu ústavní stížnosti stěžovatel tuto část petitu nikterak nezdůvodnil, ani neuvedl, že by v tomto smyslu využil jakékoliv procesní prostředky k ochraně svých práv. Stěžovatel tak nenaplnil podmínky § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jelikož nedoložil, že by vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

23. V této části proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

24. Otázkou existence dopadů těchto důkazních prostředků (přepisů odposlechů) přímo na rubrikovaná usnesení se Ústavní soud zabývá níže.

III. b)

Splnění procesních předpokladů u ostatních částí ústavní stížnosti

25. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti co do ostatních jejích částí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal (v tomto směru) všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

IV. a)

Obecné principy

26. Jelikož výše řečeným byla argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti vypořádána pouze v omezeném rozsahu, zabýval se Ústavní soud jejími dalšími částmi.

27. Ústavní soud předesílá, že osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6 odst. 1) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7 odst. 2).

28. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 2, 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

29. Vazbě, která představuje v ústavním pořádku legitimní výjimku z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba je významným zásahem do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i ztrátu zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].

30. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi právním státem a jednotlivcem v demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom pro předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, jimiž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát, na rozdíl od státu autoritářského nebo totalitárního, musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svou moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny tak neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž je principem, který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc.

31. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro vzetí do vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní, srov. níže) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).

32. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11, nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít doloženou vazbu k danému riziku. Jen tak je možno ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad zákonných norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Nedostálo-li by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

IV. b)

Aplikace obecných principů na nyní posuzovaný případ

33. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v dalších jejích shora specifikovaných částech (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

34. Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že v případě nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání nelze v souladu se zákonem vydat usnesení o vzetí do vazby [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363)]. Není též pochyb, že jiné (nižší) nároky je možno klást na důvodnost trestního stíhání, a jiné nároky platí pro důvodnost a podloženost pokračování vazebního omezení osobní svobody.

35. Současně však nelze opomíjet, že Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07]. Tento závěr vyplývá jak z dikce příslušných ustanovení tr. řádu, tak z teorie trestního práva.

36. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 dospěl k závěru, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních. Především trestní soudci se tak musejí zdržet prohlášení, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, dokud o vině pravomocně nerozhodne příslušný soud. Existuje přitom zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a vyjádřením, že tento čin spáchala. Soudy jsou povinny ve svém rozhodování vycházet z toho, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I v těchto řízeních se musejí zdržet prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, dokud o vině této osoby nebylo žádným soudem pravomocně rozhodnuto. Postup, který neodpovídá tomuto pravidlu, je neústavní pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny). Soudce, který ve svém rozhodnutí toto pravidlo nerespektuje, zpravidla bude v dalším rozhodování o osobě takto neprávem osočené považován za podjatého, a tudíž nebude nestranným soudcem podle čl. 82 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z řečeného vyplývají omezení kladená též na argumentaci podanou soudy rozhodujícími ve vazebních věcech.

37. Tím více platí, že Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti. Jak bylo předznačeno, předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 tr. řádu).

38. Ve stěžovatelově věci vycházely soudy z podezření, že skutky, pro které policejní orgán zahájil trestní stíhání, byly spáchány, že inkriminované skutky mají všechny znaky výše označených trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal stěžovatel; krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestných činů, pro které je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

39. Krajský soud připomenul, že proti stěžovateli a řadě dalších osob bylo řádně zahájeno trestní stíhání pro zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě spolupachatelství (trestní sazba 2 až 8 let) spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (podle § 108 tr. řádu možnost zvýšení trestní sazby o třetinu), dále pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku (trestní sazba v rozpětí 2 až 10 let), dále pro přečin nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku (trestní sazba do 4 let), spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin podplácení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku (trestní sazba až 2 roky), jichž se měl - dle prozatím dostupných poznatků - dopouštět způsobem, na místě a v čase tak, jak je podrobně rozvedl policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy ve stručnosti se měl pokusit o diskreditaci orgánů činných v trestním řízení, působících v jeho předchozí trestní věci u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015 a diskreditací klíčových svědků v téže trestní věci, přičemž výsledkem tohoto jeho nového jednání mělo být zřejmě to, aby byl v předchozí trestní věci zproštěn obžaloby, kdyby nyní projednávaná trestná činnost nevyšla najevo.

40. Krajský soud ve shodě s městským soudem konstatoval, že od počátku trestního řízení se původní důvodné podezření, že se trestná činnost tak, jak je stěžovateli kladena za vinu, stala, výrazně zesílila, neboť v mezidobí byla opatřena celá řada důkazů, které tvrzení obsažená v usnesení o zahájení trestního stíhání podporují.

41. Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek trestního řízení (včetně otázky naplnění znaků výše uvedených skutkových podstat), pro ústavněprávní regulérnost napadených rozhodnutí je podstatné, že se krajský soud dostatečně zabýval konkrétními okolnostmi a reagoval na argumenty stěžovatele způsobem, který je v daném stadiu trestního řízení ústavněprávně udržitelný (srov. rozsudky ESLP ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind v. Rusko, stížnost č. 25664/05, ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev v. Rusko, stížnost č. 2450/04, ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko v. Slovensko, stížnost č. 35377/05, a ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco v. Moldavsko, stížnost č. 36988/07).

42. Jak bylo předznačeno, lze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu (tzv. útěková vazba) v situaci, kdy vazba trvá již delší dobu. Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517; bod 33.), že riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Další trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. V této své judikatuře Ústavní soud vychází z ustálené rozhodovací praxe ESLP, dle které závažnost hrozícího trestu je dostatečným důvodem pro vazbu pouze na omezenou dobu a po uplynutí určitého času ji ESLP vnímá jen jako jeden z argumentů, kterými je možné podepřít hrozbu útěku v případě propuštění z vazby na svobodu (srov. tamtéž, bod 33).

43. Jak stěžovatel uvádí, souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, který mu hypoteticky hrozí (jde o typovou neboli objektivní hrozbu vysokého trestu), byl-li by v obou řízeních uznán vinným, by nemohl být vyšší než 13 let a 4 měsíce.

44. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že stěžovateli hrozí (bude-li uznán vinným) za trestnou činnost projednávanou u téhož soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015 výrazný trest. V nyní projednávané trestní věci, uvedl dále krajský soud, bude-li stěžovatel uznán vinným, mu hrozí fakticky tresty ve stejném rozpětí, tedy výrazně přes deset let. S ohledem na konstatovanou charakteristiku osoby stěžovatele, dvojí státní občanství, kdy druhé občanství nepochází z Evropské unie, jeho schopnost pohybovat se, jak sám mnohokrát prezentoval, v celé Evropě i jinde, nejasné majetkové zázemí, neboť v tomto smyslu stěžovatel účelově mění své výpovědi, ale přinejmenším s ohledem na způsob prováděné obhajoby (v obou věcech vedených u krajského soudu) budou náklady obhajoby velmi značné, takže lze dovozovat, že jeho majetek bude spíš větší. Tvrzení městského soudu, že dosud neuprchl, nemá žádný věcný význam, neboť jak je zřejmé z předchozí trestní věci, byl z vazby propuštěn a s ohledem na charakter trestní věci projednávané u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015 nelze očekávat brzké vyústění tohoto řízení v eventuálním odsuzujícím rozsudku, takže stěžovatel v současnosti fakticky důvod k uprchnutí nemá, ten evidentně nastane, až eventuálně bude uznán vinným a bude mu uložen trest. Podobná situace je i v nyní projednávané trestní věci, kde za stejné situace mu též hrozí velmi vysoký trest.

45. Ústavní soud tak ve stěžovatelově případě nepřikročil k podrobnému posouzení námitek týkajících se tzv. útěkové vazby, neboť shledal, že napadené rozhodnutí krajského soudu obstojí z hlediska odůvodnění tzv. vazby předstižné. Ústavní soud připomíná ustálený závěr ze své rozhodovací činnosti, dle kterého je zrušení vazebních rozhodnutí rovněž vyloučeno v situaci, obstojí-li závěry obecných soudů při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13, ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16, nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění obecných soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným.

46. V dané věci krajský soud dospěl dále k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. řádu (tzv. předstižná vazba), který předpokládá pro vzetí do vazby (resp. ponechání ve vazbě) existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mimo jiné) opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, zavdá-li obviněný sám svým jednáním příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v § 67 písm. c) tr. řádu. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá konstelace objektivní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27)], kterou soudy zjevně spatřovaly především právě v charakteru obviněním dovozované trestné činnosti, v celém jejím kontextu, jí předcházejícím vývoji a její pohnutce.

47. vazebnímu důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu (tzv. předstižná vazba) se patří poznamenat, že pochybení v rovině ústavního práva nelze shledat za situace, kdy krajský soud vzal i se zřetelem k uvažovanému mezinárodnímu přesahu stíhaného jednání v potaz podezření, že šlo o širší skupinu či organizaci, a proto je možné uvažovat o obdobné trestné činnosti i nadále.

48. de o racionálně logickou myšlenkovou konstrukci soudu, kterou lze podřadit pod nezávislé soudní rozhodování podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možno požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat dle § 67 písm. c) tr. řádu, nebude-li vzat do vazby (respektive v ní ponechán), nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat dle § 67 písm. c) tr. řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu ve výroku napadeného usnesení krajského soudu a posouzení, jaké skutečnosti vedly soud k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti.

49. Těmto požadavkům na řádnou identifikaci důvodů, pro které hrozí, že propuštěním stěžovatele na svobodu by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, krajský soud dostál.

50. Ústavní soud vždy též posuzuje, zda celkový výsledek řízení je výsledkem spravedlivého procesu a je v souladu s ústavně chráněnými hodnotami.

51. Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. Aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato, trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě však, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

52. Dlužno připomenout, že přetrvávají-li stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, a byla-li zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05).

53. Řečené představuje zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soud shledal vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.

IV. c)

Vypořádání jednotlivých stěžovatelových námitek

54. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli na vysvětlenou, lze dodat následující.

55. K námitce stěžovatele ("zaprvé"), že byl zbaven práva na přístup soudu, neboť krajský soud považoval jeho instanční stížnost za stížnost osoby neoprávněné, Ústavní soud shledal, že instanční stížnost ze dne 5. 5. 2017 se soustřeďuje k polemice s úsudkem o existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu; nicméně předmětnou otázkou se zabýval krajský soud, přičemž dospěl k závěrům, které Ústavní soud považuje za ústavněprávně konformní.

56. Kdyby krajský soud stěžovatelovu instanční stížnost meritorně projednal a vyhověl jí, učinil by tak výrokem, jímž by napadené usnesení městského soudu zrušil. Krajský soud toto usnesení městského soudu zrušil, avšak učinil tak v jiném procesním rámci a z odlišných důvodů, přičemž nerozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu; ústavněprávní regulérnost těchto důvodů je přitom předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu v nyní posuzované věci.

57. K námitce podjatosti, která byla v odůvodnění instanční stížnosti uplatněna, se Ústavní soud vyjádří níže.

58. Stěžovatel ("zadruhé") vytýká, že mu nebyla zprostředkována instanční stížnost státního zástupce a ani odborné vyjádření k datu otěhotnění manželky stěžovatele.

59. Z judikatury ESLP i Ústavního soudu plyne, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na kontradiktorní řízení. "Podstatou kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran, které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc" [nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Účastníkům řízení proto musí být poskytnuta možnost se seznámit s veškerými důkazy a vyjádřeními, které mají ovlivnit rozhodování soudu, a vyjádřit se k nim [srov. rozsudek ESLP ze dne 19. 3. 1997 ve věci Mantovanelli v. Francie, stížnost č. 21497/93, § 33, rozsudek velkého senátu ze dne 20. 2. 1996 ve věci Lobo Machado v. Portugalsko, stížnost č. 15764/89, § 31, rozsudek velkého senátu ze dne 20. 2. 1996 ve věci Vermeulen v. Belgie, č. 19075/91, § 33, shodně nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513) a ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2826/13, bod 13.].

60. Jak ovšem uvedl ESLP v rozsudku ze dne 3. 7. 2008 ve věci Vokoun v. Česká republika, stížnost č. 20728/05, § 26, právo na kontradiktorní řízení nemá absolutní charakter a jeho rozsah se může lišit v závislosti na zvláštnostech daného řízení. V některých případech, jejichž okolnosti byly velmi specifické, dospěl ESLP k názoru, že neposkytnutí určité písemnosti v rámci řízení a nemožnost stěžovatele se k ní vyjádřit nebyly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, neboť měl za to, že taková možnost by neměla vliv na výsledek sporu nebo že zvolené právní řešení nedávalo žádný prostor pro další diskusi. V této souvislosti odkázal ESLP na rozsudek ze dne 15. 6. 2004 ve věci Stepinska v. Francie, stížnost č. 1814/02, a rozsudek ze dne 15. 2. 2007 ve věci Verdú Verdú v. Španělsko, stížnost č. 43432/02.

61. Ze srovnání návrhu na ponechání stěžovatele ve vazbě, protokolů o vazebním zasedání ze dne 7. 4. 2017 a ze dne 11. 4. 2017, instanční stížnosti státního zástupce a usnesení krajského soudu vyplývá, že odůvodnění instanční stížnosti nepředstavovalo dokument, který by měl relevantní vliv na výsledek sporu. Krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení předestřel vlastní skutkovou a právní argumentaci, která nalézá oporu zejména ve výsledcích vazebních zasedání ze dne 7. 4. 2017 a ze dne 11. 4. 2017, kde byl stěžovatel přítomen.

62. Dále nelze přehlédnout, že stěžovateli a jeho obhájcům musela být zřejmá existence instanční stížnosti státního zástupce již z okolnosti, že poté, co městský soud rozhodl v záhlaví označeným usnesením, nedošlo k propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Bylo též důvodně očekávatelné, že státní zástupce neponechá instanční stížnost pouze v blanketní podobě, nýbrž ji doplní o odůvodnění. Časové rozpětí mezi vydáním rozhodnutí městského soudu a krajského soudu (které stěžovatel namítá) pak poskytovalo dostatečný prostor pro úsudek obhájců, že došlo k předmětnému administrativnímu pochybení, a v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt o zaslání instanční stížnosti požádat (např. z doplnění instanční stížnosti ze dne 5. 5. 2017, bodu 277., přitom vyplývá, že se stěžovatel z vlastního podnětu domáhal zaslání protokolů z vazebního zasedání). Tuto žádost obhájce stěžovatele podal až dne 22. 6. 2017.

63. Z odborného vyjádření k datu otěhotnění manželky stěžovatele krajský soud nevycházel. Stěžovatel na podporu opačného závěru připomíná, že krajský soud rozhodl, že podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu se nepřijímá záruka důvěryhodné osoby J. Z. jako náhrada za vazbu (výrok IV. usnesení krajského soudu). Citovaný výrok však není důsledkem předmětného odborného vyjádření, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž okolnosti, že krajský soud z řady odlišných důvodů dospěl k závěru, že vazbu není možno nahradit jinými opatřeními.

64. Ke stěžovatelovým výtkám ohledně odepření přístupu ke spisu lze konstatovat následující. Požadavek kontradiktornosti vazebního řízení je nutno uplatňovat v kontextu ostatních legálních zásad trestního řízení, např. zásady vyhledávací, zásady hospodárnosti a zásady rychlosti řízení, proto může být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezen. V tomto smyslu může být obviněnému a jeho obhájci v souladu s § 65 odst. 2 tr. řádu ze závažných důvodů odepřeno nahlížení do spisu. Zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestně procesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení [srov. nález ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 (N 80/33 SbNU 273)]. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů byla založena na některých skutečnostech, které nejsou doložitelné a které obhajoba neměla možnost jakkoliv ověřit, neboť jí nebylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu v předmětné věci. Stěžovatel však nikterak nespecifikuje, jaké konkrétní skutečnosti má na mysli a jakých závěrů obecných soudů se mají týkat.

65. Stěžovatel uvádí, že protokoly o vazebním zasedání obdržel až poté, co krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením, avšak nedokládá, že krajský soud své závěry založil právě na těch údajích zaznamenaných v protokolech, které oponuje (viz bod 88. ústavní stížnosti). Další související námitky jsou předmětem ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1031/17, o které bylo rozhodnuto dne 24. 10. 2017.

66. Úvaha stěžovatele, že "nesouhlasí" počty šanonů zasílaných městskému soudu a odesílaných tímto soudem zpět, z čehož je třeba dovodit ukládání písemností "mimo spis", zůstává situovaná v ryze spekulativní rovině.

67. Výhrada (třetí okruh námitek), že orgány činné v trestním řízení se seznamovaly s materiály obhajoby v průběhu domovní prohlídky v bydlišti stěžovatele a že měly přístup k důvěrné komunikaci (přepisům odposlechů) mezi stěžovatelem a jeho obhájci, postrádá praktický význam, jelikož není k dispozici opora pro úsudek, že k těmto informacím krajský soud přihlédl a že měly vliv na výsledek řízení. Opak nevyplývá ani z citovaného usnesení sněmovního orgánu, které ostatně pro Ústavní soud není závazné.

68. Stěžovatelova úvaha ("začtvrté") o "umělém prodlužování" trvání koluzní vazby ("nátlak a psychické mučení stěžovatele") podle § 67 písm. b) tr. řádu po skončení zákonné lhůty dle § 60 odst. 1 a 2 tr. řádu postrádá ústavněprávní relevanci vůči v petitu ústavní stížnosti vymezenému požadavku na zrušení označených usnesení proto, že stěžovatel nedoložil způsob, jímž dovozované pochybení [stěžovatel uvádí, že důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu skončil ex lege dne 2. 3. 2017, zatímco státní zástupce vydal usnesení, že tento vazební důvod pominul až dne 28. 4. 2017] predisponovalo jejich obsah. K propuštění stěžovatele z vazby na svobodu nedošlo proto, že další vazební důvody vycházející z § 67 písm. a) a c) tr. řádu - jak akceptovatelně dovodil krajský soud - uplynutím uvedené lhůty nezanikly. Stěžovatel upozorňuje na zpřísněný režim vlastní koluzní vazby, nicméně neodůvodňuje, zda - a případně v jakých směrech - se vyznačoval dopady na ústavní stížností oponovaná usnesení.

69. Namítá-li stěžovatel, že odborné vyjádření k datu otěhotnění se dotýká důstojnosti jeho manželky, patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)]. Relevantní přesah tohoto odborného vyjádření do sféry stěžovatelova práva na ochranu soukromí a rodinného života Ústavní soud neshledává.

70. Namítá-li stěžovatel ("zapáté") absenci materiálních důvodů vazby, patří se odkázat na výše uvedené závěry Ústavního soudu. Vyjádřil-li by se Ústavní soud nad tento rámec k jednotlivým výpovědím, které stěžovatel podrobně cituje, nepřípustně by předjímal výsledky řízení před obecnými soudy.

71. Co do stěžovatelových výhrad ("zašesté"), že nerozhodoval nestranný soud a krajský soud nerespektoval zásadu presumpce neviny, se sluší uvést následující.

72. Stěžovatelem kritizovaná formulace městského soudu o "kompenzaci" je toliko citací výpovědi jednoho ze svědků (R. M.), což spolehlivě vyplývá z jejího kontextu; o nerespektování presumpce neviny v jiném trestním řízení očividně nejde.

73. Ústavní soud podotýká, že námitky proti odůvodnění jiných rozhodnutí městského soudu neodpovídají petitu ústavní stížnosti.

74. Dovozuje-li stěžovatel podjatost soudců krajského soudu z některých jejich procesních postupů a výsledného rozhodnutí (tj. v záhlaví označeného usnesení krajského soudu), sluší se připomenout, že stěžovatel takto dovozuje existenci procesních vad a nesprávnost ústavní stížností napadeného usnesení, což nelze bez dalšího zaměňovat s podjatostí rozhodujících soudců.

75. Usnesení krajského soudu ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. 9 To 541/2016, které stěžovatel kritizuje rovněž, není zahrnuto do petitu nyní posuzované ústavní stížnosti. Stěžovatel je navrhl zrušit v ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. III. ÚS 1031/17; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 24. 10. 2017.

76. Odkaz stěžovatele na judikaturní závěry, podle kterých platí, že "je-li podána obžaloba pro trestný čin útoku na veřejného činitele k soudu, kde působí soudce, který měl být tímto trestným činem poškozen, jsou dány důležité důvody k tomu, aby věc byla příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu", není případný již proto, že stěžovatel není ve srovnatelném procesním postavení, jako obžalovaný v odkazovaném rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 1486/15).

77. Výtka týkající se prezentace stěžovatelových trestních řízení soudci krajského soudu (srov. vyjádření místopředsedy krajského soudu JUDr. Aleše Flídra o podpoře soudce Mgr. Aleše Novotného dalšími soudci téhož soudu) směrem k veřejnosti rovněž není způsobilá zpochybnit nepodjatost soudců krajského soudu v nyní posuzované věci (v podrobnostech viz usnesení ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 1031/17, body 35. a násl.).

78. Soudci krajského soudu se nezpronevěřili povinnosti loajality a zdrženlivosti (duty of loyalty and discretion), kterou jsou vázáni při výkonu své svobody projevu. Z judikatury ESLP týkající se státních zaměstnanců lze v této souvislosti připomenout např. rozsudek velkého senátu ze dne 12. 2. 2008 ve věci Guja v. Moldavsko, stížnost č. 14277/04, § 70-71, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 9. 1995 ve věci Vogt v. Německo, stížnost č. 17851/91, § 53; rozsudek ze dne 2. 9. 1998 ve věci Ahmed a další v. Spojené království, stížnost č. 22954/93, § 56, a rozsudek ze dne 14. 3. 2002 ve věci De Diego Nafria v. Španělsko, stížnost č. 46833/99, § 37. Touto povinností jsou vázáni i soudci (srov. např. rozsudek ze dne 26. 2. 2009 ve věci Kudeshkina v. Rusko, stížnost č. 29492/05, § 85). Svoboda projevu podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy v sobě totiž zahrnuje i povinnosti a odpovědnost (ve vztahu k svobodě projevu soudců srov. rozsudek velkého senátu ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka v. Maďarsko, stížnost č. 20261/12, § 162, a rozsudek ze dne 15. 9. 2011 ve věci Paskal v. Ukrajina, stížnost č. 24652/04, § 69-71).

79. Postup soudců krajského soudu nemá ani stěžovatelem dovozovaný průmět do roviny jejich nepodjatosti a nestrannosti.

80. Nyní posuzovanou ústavní stížností napadená rozhodnutí nekolidují ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 13/06 (N 126/50 SbNU 97), navazujícím na rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř v. Česká republika, stížnost č. 64935/01. Tento rozsudek ESLP vychází ze zásadně odlišného argumentačního základu než stěžovatelův případ, kdy se závěr o nedostatku požadované nestrannosti předsedy senátu Vrchního soudu v Praze odvíjel nejen ze souběžného vedení řízení na ochranu osobnosti mezi stěžovatelem a předsedou senátu, ale rovněž z časového sledu jednání předsedy senátu vůči stěžovateli, pominutí zákonného účelu pokuty uložené stěžovateli s odkazem na § 66 odst. 1 tr. řádu v odůvodnění usnesení, očividně nepřiměřené reakce soudce na jednání stěžovatele považovaného za hrubou osobní urážku atd. Sluší se připomenout rovněž rozhodnutí ESLP ze dne 26. 2. 2000 ve věci Tanner a Malminen v. Finsko, stížnosti č. 42114/98 a 42185/98, a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou v. Kypr, stížnost č. 73797/01, a tzv. test subjektivní nestrannosti obsažený v jeho § 130.

81. Stěžovatel ("zasedmé") tvrdí, že soudy nerespektovaly právo na urychlené rozhodnutí o dalším trvání vazby.

82. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na průtahy ve vazebním řízení, je třeba připomenout, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, tvoří integrální součást práva na soudní ochranu [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35)], přičemž soudy s největším urychlením projednávají zejména vazební věci (§ 2 odst. 4 tr. řádu); srov. čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny.

83. Ústavní soud se se zřetelem k vlastní recentní judikatuře (nálezy ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1447/17 a ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1811/17) vysloví věcně k těmto výhradám stěžovatele, byť námitka tzv. odeznělých průtahů vznesená až v době, kdy je řízení již pravomocně skončeno, nemůže být důvodem kasace meritorního rozhodnutí a stěžovatel nedoložil využití procesních dispozic § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích); k tomu z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 180/04 (N 112/34 SbNU 157), nález ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 2979/09 (N 107/57 SbNU 377), nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349), usnesení ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 2966/10, usnesení ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 3245/11, usnesení ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 2875/12, usnesení ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 632/16 a další.

84. Přiměřená délka řízení o vazbě závisí na konkrétních okolnostech (složitosti) každého případu (k čl. 5 odst. 4 Úmluvy viz rozsudek ESLP ze dne 28. 11. 2000 ve věci Rehbock v. Slovinsko, stížnost č. 29462/95, § 84), nicméně z hlediska požadavku na délku řízení lze rozlišovat mezi situací, kdy má být soudem poprvé rozhodováno o vazbě obviněné, popř. zatčené osoby, a situací, kdy je takové rozhodnutí o vazbě předmětem soudního přezkumu (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2012 ve věci Abdulkhanov v. Rusko, stížnost č. 14743/11, § 198), a ze strany ESLP je větší tolerance z hlediska požadavku na rychlost rozhodnutí, tedy za situace, kdy původní rozhodnutí o vazbě bylo vydáno soudem (srov. rozsudek ESLP ze dne 26. 6. 2014 ve věci Shcherbina v. Rusko, stížnost č. 41970/11, § 65). Při hodnocení přiměřenosti délky řízení o vazbě musí být přitom váženy různé aspekty případného prodlení (nečinnost na straně orgánů veřejné moci, prodlevy způsobené osobou vazebně stíhanou, případně další faktory, srov. rozsudky ESLP ze dne 9. 7. 2009 ve věci Mooren v. Německo, stížnost č. 11364/03, § 106, a ze dne 24. 9. 1992 ve věci Kolompar v. Belgie, stížnost č. 11613/85, § 42).

85. Námitky stěžovatele k průtahům při vydávání napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvodnými. Návrh státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě byl podán dne 24. 3. 2017 a krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením dne 25. 5. 2017, tedy jde o časový úsek v délce přibližně dva měsíce (nikoli 89 dnů, jak uvádí stěžovatel). Není možno do doby rozhodování v řízení započítávat dobu doručování písemného stejnopisu rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1811/17, bod 31.). Zda již bylo v dané věci rozhodnuto, a jakým výrokem se tak případně stalo, lze ve většině případů zjistit ještě před vyhotovením písemné podoby rozhodnutí, např. telefonickým dotazem či návštěvou soudu.

86. Tato poměrně dlouhá doba rozhodování je objektivně opodstatněná složitostí věci, kterou ostatně stěžovatel nezpochybňuje.

87. Stěžovateli nelze přisvědčit ani ve tvrzení ("zaosmé"), že soudy nedostály požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí a nevypořádaly se adekvátním způsobem s jeho námitkami.

88. Nemá-li základní právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny mu předestřené námitky, jsou-li alespoň zčásti smysluplné a relevantní [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 2564/12]. Současně ovšem platí, že není porušením práva na soudní ochranu, když soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, ale staví proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Z hlediska výše rekapitulovaných limitů ústavněprávního přezkumu je určující, že se z usnesení krajského soudu podává, v jakém rozsahu bylo napadené rozhodnutí stížnostním soudem přezkoumáno, jaké okolnosti vzal tento soud za podstatné, a na základě jakých právních názorů rozhodl. Podle rozsudku ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, což krajský soud (který rozhodoval v řízení o instanční stížnosti) zčásti učinil.

89. Stěžovatel ("zadeváté) vytýká, že se soudy odmítly zabývat námitkou podjatosti orgánů činných v trestním řízení (jmenovitě podjatostí policejního orgánu a státního zástupce).

90. V otázce podjatosti policejního orgánu a státního zástupce Ústavní soud klade důraz na subsidiaritu ústavněprávního přezkumu.

91. Co se týče podjatosti policejních orgánů lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3830/15, kde byla citována usnesení ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 134/06, ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1982/08, ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 2616/09, ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 3336/10, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 2663/12, ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2913/13 a ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 826/14, jakož i další judikatura.

92. Dále je třeba odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 1052/16 a ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 784/17 o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení státní zástupkyně. V obou případech uvedená pochybnost o nepodjatosti státní zástupkyně byla stěžovatelem uplatněna v průběhu řízení před soudem. V řízení před soudem je pak podle citovaných rozhodnutí Ústavního soudu státní zástupce v pozici strany, kdy se podáním obžaloby povinnosti vyplývající z postavení dominae litis přesouvají ze státního zastupitelství na soud, a tudíž případnou nezákonnost posuzuje soud. V obou usneseních Ústavní soud dospěl k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení státní zástupkyně.

93. I kdyby bylo možné rozhodování ve vazebních věcech (tedy i to, z nějž vzešla nyní posuzovaná ústavní stížnost) postavit v tomto směru alespoň v zásadě naroveň rozhodování o vině a trestu, vystoupila by do popředí okolnost, že své námitky stěžovatel předestřel pouze ve spekulativní rovině (srov. kupř. tvrzení, že: "státní zástupce může být zkorumpován příslibem profesního postupu, když někoho bude kriminalizovat, či z jiných důvodů bude mít osobní zájem na věci"; "přitom se mohou projevit kolegiální vztahy uvnitř soustavy státního zastupitelství, které je ovládáno mnohem vyšší mírou vnitřních vazeb mezi jednotlivými stupni i jednotlivými státními zástupci navzájem, než je tomu u soudu, což plyne z jeho hierarchického systému fungování a řízení"...), což k posunutí případu do ústavněprávní roviny nepostačuje.

94. Nelze opomenout, že stěžovatelovy kritiky státních zástupců se rovněž týká neskončené řízení o ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. III. ÚS 2048/17.

95. Stěžovatel ("zadesáté") argumentuje, že byl neoprávněně diskriminován, zejména na základě svého původu a způsobu obhajoby.

96. Ústavní soud pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí obecných soudů neshledal ani v této oblasti. Stěžovatel svá tvrzení o porušení zákazu diskriminace podkládá v konkrétní rovině pouze citací odůvodnění usnesení krajského soudu se zdůrazněním odkazu na "dvojí občanství" [kontakty v zahraničí shledal Ústavní soud za regulérní kritérium v rámci rozhodování o útěkové vazbě v nálezu ze dne 4. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 (N 125/73 SbNU 887), bod 43., nálezu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517), bod 34., a v nálezu ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14 (N 146/74 SbNU 241), bod 24.], a "způsob obhajoby" (způsob obhajoby představoval jedno z východisek pro úvahy krajského soudu o ekonomickém zázemí stěžovatele, srov. výše). Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 3320/15 vůči témuž stěžovateli doplnil, že nelze považovat za porušení ústavně zakotveného zákazu diskriminace, přihlédne-li soud při posuzování, zda byl naplněn vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. řádu, rovněž k cizímu státnímu občanství obviněného, a to za situace, kdy lze z této skutečnosti v kontextu dalších skutkových zjištění dovozovat zvýšenou pravděpodobnost, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat mimo dosah českých státních orgánů. Ačkoliv v posuzovaném případě stěžovatel poukazuje na to, že íránské státní občanství mu nijak nezlehčuje potenciální možnost útěku, neboť je prý považován za íránskému režimu nepřátelskou osobu, tato argumentace podle Ústavního soudu nijak nezpochybňuje naplnění útěkového vazebního důvodu.

97. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí nevyplývají žádné situace diskriminačního zacházení. Ústavní soud má za to, že stěžovatelova argumentace je v tomto případě účelová a že se žádný z obecných soudů porušení zákazu diskriminace vůči stěžovateli nedopustil.

98. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

V.

Závěry

99. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup krajského soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené usnesení bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které stížnostní soud rozhodl výše specifikovaným výrokem, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy soudní ochrany, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

100. Usnesení městského soudu, které stěžovatel zahrnul do petitu ústavní stížnosti, zrušil již krajský soud v záhlaví označeným usnesením.

101. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

102. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl (§ 39 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru