Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 257/98Nález ÚS ze dne 21.01.1999Změna právního náhledu odvolacího soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSmlouva
interpretace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 10/13 SbNU 65
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.257.98
Datum podání03.06.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 35 odst.2

99/1963 Sb., § 220, § 219, § 221 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999

N 10/13 SbNU 65

Změna právního náhledu odvolacího soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 21. ledna 1999 ve věci ústavní

stížnosti M. D. a L. D. za účasti vedlejších účastníků A. T.

a A. T., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

18. března 1998, č. j. 17 Co 24/98-51, jakož i proti rozsudku

Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 10

C 443/97-34, o určení vlastnictví, takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března

1998, č. j. 17 Co 24/98-51, se zrušuje.

2. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne

12. listopadu 1997, č. j. 10 C 443/97-34, se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 3. června

1998, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 1998,

č. j. 17 Co 24/98-51, jakož i rozsudku Okresního soudu ve

Svitavách ze dne 12. listopadu 1997, č. j. 10 C 443/97-34.

Uvedenými rozhodnutími soudů se cítí být dotčeni v základním právu

vlastnit majetek, plynoucím z čl. 11 Listiny základních práv

a svobod.

Z obsahu spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 10

C 443/97, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. listopadu

1997, č. j. 10 C 443/97-34, bylo určeno, že A. T. a A. T., žalobci

v řízení před obecnými soudy, jsou vlastníky spoluvlastnického

podílu přesně vymezených nemovitostí, když kupní smlouvu mezi

žalobci a žalovanými o převodu spoluvlastnického podílu

k předmětným nemovitostem soud označil z důvodu simulace za

absolutně neplatnou (a to dle ustanovení § 37 odst. 1 občanského

zákoníku). K simulaci, dle názoru soudu, došlo tím, že žalovaní

vědomě projevili v kupní smlouvě vůli uhradit kupní cenu

v hotovosti, přestože jejich vůle byla ve skutečnosti jiná, a to

že kupní cenu uhradit v hotovosti při podpisu smlouvy, jak v ní

bylo stanoveno (čl. III), nehodlali.

V odvolání do rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelé

namítají porušení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, když soud, dle

jejich přesvědčení, vyložil právní úkon pouze dle jeho jazykového

vyjádření a nikoli podle vůle toho, kdo jej učinil. Poukazují

přitom na skutečnost, že jejich vůle směřovala jednoznačně

k uzavření kupní smlouvy za cenu v kupní smlouvě uvedenou, když

tato cena byla již před podpisem smlouvy uhrazena, a to vlastně

formou nevrácení poskytnuté půjčky ze strany žalobců. Předkládají

dále odvolacímu soudu ke zvážení, zdali není na místě postup dle

§ 41 občanského zákoníku, tj. vztažení důvodu neplatnosti jen na

část právního úkonu, a to na část týkající se způsobu placení

kupní ceny.

Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 18. března

1998, č. j. 17 Co 24/98-51, odvoláním stěžovatelů napadený

rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Krajský soud však vyslovil

nesouhlas s právním názorem soudu okresního, dle něhož by

z provedeného dokazování vyplynulo, že při podpisu kupní smlouvy

o převodu spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem došlo

ze strany žalovaných k vědomé neshodě vůle a projevu v tom, že by

podepisovali kupní smlouvu s tím, že kupní cenu nehodlají uhradit.

Neplatnost uvedené smlouvy dovodil pak krajský soud z absence

zákonem vyžadovaných náležitostí formy (dle § 46 odst. 2 věty

druhé občanského zákoníka), když v této smlouvě počet listů

v textu a podpisy smluvních stran jsou uvedeny zcela osamoceně na

dvou samostatných listech.

V ústavní stížnosti stěžovatelé, kromě argumentů uváděných

v řízení před obecnými soudy, polemizují se závěrem odvolacího

soudu, když vyjadřují právní názor, dle něhož projevu smluvních

stran na téže listině odpovídá i pokračování smlouvy i podpisů na

dalších listinách, jsou-li podpisy řádně ověřeny u notáře.

Stěžovatelé, dle vlastního vyjádření, za velmi závažný důvod

ústavní stížnosti považují tu okolnost, že v situaci, když

odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě

odlišného právního názoru, neměli v řízení před obecnými soudy

možnost se proti této nové argumentaci bránit.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 15. července 1998 Krajský soud v Hradci Králové

k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu

17 Co považuje stížností napadené rozhodnutí za správné a odkazuje

na jeho odůvodnění. Nad jeho rámec pak konstatuje, že ustanovení

§ 46 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku vyžaduje, aby celek

právního úkonu, učiněného v písemné formě, kompaktní listinu

bezvýhradně tvořil, přičemž v daném případě, dle jejího

přesvědčení, tomu tak nebylo, když smlouva byla sepsána na šesti

listech se značnými prolukami a pak podpisy stran připojeny zcela

samostatně na zvláštním paré papíru.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, a další). Prvním je

posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu

(což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení

ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní

interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Jednou z funkcí ústavy, zvláště ústavní úpravy základních

práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl

ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož

i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních

rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé

závaznosti ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene

práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné

moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních

práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů

interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě

z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních

práv a svobod.

Dle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro

potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší.

Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně

správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových

zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal,

M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996,

s. 583).

Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu

prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je tudíž důvodem

kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska

ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva

vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které

z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn.

IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud

odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb.

a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva

v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí

předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení

vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava

připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení

a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva

stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

Shodné stanovisko zaujal i ve věci sp. zn. III. ÚS 139/98,

a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení §

237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu, když

tento v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli

účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat

před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat.

V posuzované věci Krajský soud v Hradci Králové potvrdil

rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli jej nepovažoval za věcně

správné. Došlo tím nejen k porušení ustanovení § 219 o. s. ř.,

nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení

jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově

argumentovat, a tím k porušení základního práva, plynoucího z čl.

36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před

obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu ve smyslu

čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a zrušením rozsudku

krajského soudu se vytváří prostor pro další ústavně konformní

procesní postup posouzení věci před obecnými soudy a zároveň se

tím stěžovateli otevírá možnost slyšení před obecným soudem a tím

i možnost uplatnění jeho argumentace ohledně skutkové a právní

stránky rozhodované věci, nezabýval se Ústavní soud proto

ústavností napadeného rozhodnutí obecného soudu z hlediska

ústavních subjektivních hmotných práv. Dle přesvědčení Ústavního

soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do

pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, pokud je nálezem,

zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který

zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro

ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro

ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita

hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu (III. ÚS 205/97,

III. ÚS 200/98). Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh stěžovatelů

na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12.

listopadu 1997, č. j. 10 C 443/97-34, zamítl (§ 82 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. ledna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru