Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2569/20 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS České Budějovice
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ České Budějovice
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2569.20.1
Datum podání07.09.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 219, § 125

40/2009 Sb., § 158


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2569/20 ze dne 8. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2020 č. j. 5 Tdo 1208/2019-11860, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 4 To 8/2018-11320 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 9 T 1/2007-10471, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) a c) trestního zákona spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 trestního zákona, a to dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu. Uvedené trestné jednání spočívalo, stručně řečeno, v tom, že skupina obviněných vytvořila mezi roky 2001 a 2004 společenství s vnitřní strukturou, rozdělením funkcí a dělbou činnosti, přičemž se zaměřili na neoprávněnou manipulaci s majetkem spadajícím do konkurzních podstat označených úpadců. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl též uložen trest propadnutí majetku.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu zrušil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v části o trestu a sám nově odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále stěžovateli uložil trest propadnutí majetku.

4. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatel a další obvinění dovolání. Napadeným usnesením zrušil Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a 2 trestního řádu část rozsudku vrchního soudu, kterou byl obviněným uložen trest propadnutí majetku. V ostatních částech ponechal Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu nezměněn.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se zákonným způsobem nevypořádaly s existencí a interpretací ustanovení § 219 odst. 3 trestního řádu, neboť hlavní líčení před krajským soudem poté, co mu byla věc vrchním soudem vrácena k dalšímu řízení, bylo započato až po více než pěti letech. Krajský soud počal v tomto hlavním líčení konaném po vrácení věci vrchním soudem podávat zprávu o dosavadním průběhu řízení, přestože stěžovatel požadoval provedení celého hlavního líčení od počátku. Vrchní soud ani Nejvyšší soud tuto procesní vadu nenapravily. Nejvyšší soud uvedl, že zásada ústnosti a bezprostřednosti porušena nebyla. Stěžovatel však zdůrazňuje, že takto zákon nezní, neboť v uvedeném ustanovení je výslovně vyjádřeno, že není-li státním zástupcem a obviněným dán souhlas s přečtením podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení, musí být hlavní líčení, uplynula-li od jeho odročení delší doba, provedeno znovu. K této procesní situaci došlo, přestože nebyl dán souhlas stěžovatele a delší doba od odročení hlavního líčení bezpochyby uplynula. Obecné soudy se tuto vadu snažily ospravedlnit poukazem na další prodlužování délky řízení v případě opakování hlavního líčení. Stěžovatel v tomto kontextu upozorňuje na skutečnost, že jemu ani dalším obviněným nebylo možno přičítat délku řízení, když nikdo z nich nezmařil byť jediný den hlavního líčení. Nerespektováním § 219 odst. 3 trestního řádu došlo dle náhledu stěžovatele k zakázané libovůli ze strany soudů.

6. Stěžovatel dále namítá extrémní rozpory mezi jednotlivými důkazy a způsobem jejich hodnocení. Ve způsobu hodnocení důkazů shledává rozpor s § 2 odst. 6 trestního řádu. Stěžovatel v hlavním líčení podal velmi podrobnou výpověď, přesto však byla vyhodnocena jako nevěrohodná. Důkazům a tvrzením stěžovatele nebyla věnována řádná pozornost a jeho výpověď byla bagatelizována. Objektivizace hodnocení jeho výpovědi obecnými soudy je nepřezkoumatelná. Stěžovatel nevyzdvihuje svou vlastní výpověď, pouze požaduje, aby byla konfrontována s dalšími důkazy, čímž by mohlo být prokázáno, zda je pravdivá či nikoliv. Soudy hodnotily důkazy jednostranně a v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že takřka identická rozhodnutí vydával i v jiných konkurzních věcech, které však nebyly vyhodnoceny jako zmanipulované. Popsaným postupem soudy zasáhly do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nerozhodovaly nestranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy.

7. Svou poslední námitkou stěžovatel brojí proti délce trestního řízení, která nebyla dostatečně promítnuta do uloženého trestu. Uvádí, že v novodobé české historii není žádná další trestní věc, která by od zahájení trestního stíhání do doby vynesení pravomocného rozsudku trvala bezmála sedmnáct let. Již tato skutečnost je alarmující. Dále je třeba zdůraznit, že tato věc přitahovala a přitahuje značný mediální zájem, kdy je vždy ignorována presumpce neviny, což stěžovatele psychicky zasáhlo. Uložený trest ve výměře sedmi let je tedy nezákonný. Této skutečnosti si byl vědom i Nejvyšší soud, který se snažil mimořádně podrobně reagovat, avšak i přesto postrádá napadené usnesení Nejvyššího soudu přesvědčivé zdůvodnění disproporce mezi délkou trestního řízení a délkou uloženého trestu, a to především s ohledem na skutečnost, že tyto průtahy nelze přičítat obviněným. Trest uložený stěžovateli lze s ohledem na délku řízení považovat za zcela nepřiměřený a exemplární. Stěžovatel poukazuje i na možnost zastavení trestního stíhání jako kompenzaci za nepřiměřenou délku trestního řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) v těch částech, ve kterých jsou napadeny nezrušené části rozsudků krajského soudu a vrchního soudu.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel brojí částečně proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, přičemž současně namítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. K uvedenému však Ústavní soud uvádí, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což však v posuzované věci bylo vyloučeno, v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

12. Stěžovatel dále namítá porušení § 219 odst. 3 trestního řádu, neboť poté, co byla věc vrácena krajskému soudu vrchním soudem k dalšímu řízení, bylo hlavní líčení nařízeno až po téměř šesti letech, přičemž stěžovatel nesouhlasil toliko s rekapitulací dokazování, nýbrž požadoval provedení celého hlavního líčení od počátku. Povinností krajského soudu pak bylo řídit se zněním § 219 odst. 3 trestního řádu a zopakovat hlavní líčení. Této otázce se podrobně věnoval z hlediska dodržení zákona Nejvyšší soud, který dovodil, že k jeho porušení nedošlo, a to z několika dílčích důvodů. Především byl krajský soud vázán pokyny vrchního soudu a bylo tedy jeho úkolem provést především ty úkony, jejichž provedení vrchní soud nařídil. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že je z obsahu spisu zřejmé, že u stěžovatele došlo k zachování zásad bezprostřednosti a ústnosti, když zároveň i zdůraznil skromnou účast všech obviněných u hlavního líčení. Zásah do práva stěžovatele na obhajobu tedy nebyl zjištěn. Nadto by opakování celého hlavního líčení ještě více prodlužovalo trestní řízení, které již tak bylo neúměrně dlouhé. Úkolem Ústavního soudu však není posuzovat, zda bylo porušeno konkrétní ustanovení zákona, nýbrž zda takové pochybení má negativní dopad do základních práv stěžovatele. Stěžovatel však toliko konstatuje porušení § 219 odst. 3 trestního řádu, avšak konkrétně nevymezuje, do kterého aspektu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny mělo být tím, že nebylo zopakováno celé hlavní líčení, zasaženo. Ústavní soud k tomuto podotýká, že nikoli každé procesní pochybení "automaticky" zakládá zásah do práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Lze naopak přisvědčit Nejvyššímu soudu v jeho argumentaci, kterou zdůrazňoval velmi negativní dopad opakování hlavního líčení na délku trestního řízení. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy (vrchní soud a Nejvyšší soud) zvolily ústavně souladný výklad § 219 odst. 3 trestního řádu, když za dané situace, kdy bylo podrobně provedeno dokazování při zachování všech garancí řádného řízení, s ohledem na délku trestního řízení aprobovaly postup krajského soudu, který zdůraznil obstrukční charakter požadavku stěžovatele a nepřistoupil na zopakování celého hlavního líčení a toliko podrobně zrekapituloval řízení předešlé.

13. Svou poslední námitkou stěžovatel brojí proti uloženému trestu ve výši sedmi let, který je ve zjevném nepoměru k délce trestního řízení, které trvalo celkem sedmnáct let. Stěžovateli lze přisvědčit v tom ohledu, že délka trestního řízení proti němu a dalším obviněným vedenému je skutečně extrémní. Nicméně kompenzací za nepřiměřenou délku trestního řízení je stěžovateli snížený trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. V posuzované věci je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který představuje trestněprávně vymezený účel trestu, a ústavně zaručené osobní svobody (neboť stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody), která je sice formálně omezitelná zákonem, avšak pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (srov. nález ze dne 8. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1305/09). Ve věci stěžovatele byla tato úvaha obecnými soudy opakovaně učiněna, nejprecizněji pak Nejvyšším soudem, na jehož závěry lze zcela odkázat (viz bod 73 až 87 napadeného usnesení). V potaz je nutno vzít zejména účel trestu v případě kriminality, za niž byl stěžovatel pravomocně odsouzen a kterou lze posoudit jako vysoce sofistikovanou organizovanou trestnou činnost, kterou stěžovatel páchal jako soudce, když poškozoval majetek třetích osob s pohnutkou se majetkově obohatit. V případě popsané trestné činnosti se jeví být kompenzace za nepřiměřenou délku řízení v podobě snížení trestu odnětí svobody vrchním soudem o 18 měsíců jako dostatečná.

14. Na základě uvedeného Ústavní soud v těch částech ústavní stížnosti, ve kterých jsou napadeny již zrušené části rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Ve zbytku pak ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2020

Jiří Zemánek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru