Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2565/11 #1Usnesení ÚS ze dne 22.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Zástavní právo
rozhodčí nález
interpretace
pohledávka
ručitel
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2565.11.1
Datum podání29.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 100 odst.2, § 548 odst.3, § 101

513/1991 Sb., § 391 odst.1, § 397, § 503 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2565/11 ze dne 22. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. J., právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem AK se sídlem Vodičkova 41, 112 09 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. července 2011 č. j. 32 Cdo 2650/2009-511 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009 č. j. 5 Cmo 311/2008-473, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. srpna 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 26. července 2011 č. j. 32 Cdo 2650/2009-511 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009 č. j. 5 Cmo 311/2008-473, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále s odkazem na ust. § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009 č. j. 5 Cmo 311/2008-473 bylo rozhodnuto tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. dubna 2008 č. j. 32 Cm 147/98-412, nakolik jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 16.003,- Kč s tím, že žalobce je oprávněn se domáhat uspokojení své pohledávky jen z výtěžku prodeje nemovitostí - domu č. p. 1905 na parcele č. 4327, pozemků p. č. 4327 a 4328 v k. ú. a obci Česká Lípa, se potvrzuje (výrok pod bodem I). V ostatním odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1,180.777,60 Kč s tím, že žalobce je oprávněn se domáhat uspokojení své pohledávky jen z výtěžku prodeje nemovitostí - domu č. p. 1905 na parcele č. 4327, pozemků p. č. 4327 a 4328 v k. ú. a obci Česká Lípa (výrok pod bodem II). Dále odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem na náhradu nákladů řízení České republiky částku 10.625,18 Kč. Ve výroku pod bodem IV odvolací soud žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů celkem ve výši Kč 58.021,70 Kč.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011 č. j. 32 Cdo 2650/2009-511 bylo zamítnuto dovolání žalované směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009 č. j. 5 Cmo 311/2008-473.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že oba soudy dospěly k závěru, že zástava, jíž stěžovatelka zajistila dluh dlužníka R., není promlčena, neboť došlo k prodloužení promlčecí doby na základě rozhodčího nálezu mezi dlužníkem R. a věřitelem a lze se proto uspokojení ze zástavy domáhat, i když zástavce se žádného rozhodčího řízení nezúčastnil a zúčastnit nemohl, protože nebyl a nemohl být jeho účastníkem. Stěžovatelka poukazuje na ust. § 548 občanského zákoníku, ve kterém se uvádí, že uznání dluhu je účinné vůči ručiteli, jen když s ním vysloví souhlas. To znamená, že promlčecí lhůtu nelze prodloužit o dalších deset let bez souhlasu ručitele. Podle názoru stěžovatelky je namístě použít právní analogii, a toto ustanovení vztáhnout i na prodloužení promlčecí doby na základě rozhodčího nálezu mezi dlužníkem a věřitelem. Prodloužit promlčecí lhůtu lze tedy jen se souhlasem zástavce a ne jinak. Rozhodčí nález z roku 1996 podle stěžovatelky nemůže ovlivnit nároky ze zástavy a zákonná práva zástavce a zástavního věřitele z roku 1992, včetně promlčení. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy svým výkladem poškodily její práva jako zástavce. Stěžovatelka poukazuje na to, že ust. § 548 občanského zákoníku stanoví, že uznání dluhu (a prodloužení promlčecí doby, protože to je jediný procesní důsledek uznání) není účinné vůči ručiteli, tedy i vůči zástavci. Nejvyšší soud to však prý popírá, zákon nerespektuje a rozhoduje v rozporu s tímto ustanovením.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku běhu promlčení doby zástavního práva. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy a především Nejvyšší soud vyložily a aplikovaly normy jednoduchého práva, upravující institut promlčení, ústavně nekonformním způsobem. V ústavní stížnosti stěžovatelka s právními názory Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze polemizuje a po Ústavním soudu se domáhá jejich přehodnocení, čímž staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména tehdy, pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).

Úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat.

Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. července 2011 č. j. 32 Cdo 2650/2009-511 neztotožnil se stěžovatelkou, že zahájení rozhodčího řízení o zaplacení dlužných úroků a úroků z prodlení ze smlouvy o úvěru, k němuž došlo podle rozhodčí smlouvy uzavřené mezi spořitelnou a dlužníkem, nemá vliv na běh promlčecí doby zástavního práva. Vyplývá-li z ust. § 403 odst. 1 obchodního zákoníku, že promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, nastává tento důsledek - v podobě stavení běhu promlčecí doby - ve smyslu ust. § 100 odst. 2 občanského zákoníku i ohledně běhu promlčecí doby zástavního práva. Kdyby tomu tak nebylo a promlčecí doba zástavního práva by bez ohledu na zahájení rozhodčího řízení běžela dále, došlo by k promlčení zástavního práva dříve než k promlčení zajištěné pohledávky v rozporu s citovaným ustanovením.

Nejvyšší soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na rozsudek tohoto soudu ze dne 15. února 2008 sp. zn. 21 Cdo 888/2007, ve kterém se uvádí, že promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu. Obchodním zákoníkem se řídí pouze promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo jiného obchodního závazkového vztahu. Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy - ust. § 101 občanského zákoníku). Není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roku (ust. § 397 obchodního zákoníku) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (ust. § 391 odst. 1 obchodního zákoníku). Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ust. § 408 odst. 1 obchodního zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet. Protože se podle ust. § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištění pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo.

Ústavní soud ověřil, že závěrům Nejvyššího soudu, stejně tak jako závěrům soudu odvolacího, obsaženým v napadených rozhodnutích, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů, jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v souzené věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru