Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 256/96Usnesení ÚS ze dne 22.01.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.256.96
Datum podání22.09.1996

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 256/96 ze dne 22. 1. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 256/96-49

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele G.E.O., zastoupeného advokátem JUDr. K.K., o návrhu z 22. září 1996, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se domáhal přezkoumání postupu soudů, u nichž probíhalo trestní řízení proti jeho osobě, ukončené usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 254/96, ze dne 24. července 1996. Uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 1 jej dne 20. května 1996 rozsudkem sp. zn. 4 T 171/95 uznal vinným, že spáchal trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona a uložil mu trest, Městský soud v Praze dne 24. července 1996 usnesením sp. zn. 5 To 254/96 jeho odvolání zamítl jako nedůvodné. Je přesvědčen o tom, že soudy porušily jeho práva, zakotvená v Listině základních práv a svobod, která v čl. 36 mu zaručuje právo dovolávat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu, v čl. 37 odst. 3 právo rovnosti účastníků v řízení, v čl. 38 odst. 2 právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl jako účastník vyjádřit ke všem důkazům, a právo dle čl. 40, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Dále bylo porušeno jeho právo, vyplývající z čl. 90 Ústavy, tedy právo dovolávat se svých práv u soudu a že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Uvedl, že soudy zasáhly do jeho práv, když odmítly písemné vyjádření svědků a předložený videozáznam jako důkazy, když nesprávně a jako nevěrohodné hodnotily svědectví svědků H., M., K., Ch. a S., a naopak jako za věrohodnou považovaly výpověď P.B., který v řízení vystupoval jako poškozený. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se ve svém rozhodnutí nevypořádal s tvrzeními, obsaženými v odvolání obžalovaného.

III. ÚS 256/96-50

Ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou /§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb./. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti J§ 72 odst. 2 zák. č.182/1993 Sb./.

Je však třeba uvést, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod /čl. 81, 83 a 90 Ústavy ČR/. Z ústavního principu nezávislosti soudů /čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená jak v § 132 občanského soudního řádu tak v § 2 odst. 6 trestního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval /rozhodnutí ÚS ve věci III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl./.

Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc, na námitky stěžovatele proti postupu soudů v trestním řízení, proti hodnocení důkazů obecnými soudy, jejich závěrům o věrohodnosti či naopak nevěrohodnosti svědků. Z obsahu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu I sp. zn. 4 T 171/96 a Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 254/96 bylo nepochybně zjištěno, že oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily mj. jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si tyto vzájemně odporovaly, stejně pak je z odůvodnění označených rozhodnutí patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů /§ 125 a § 134 tr. řádu/.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud shledal zjevnou neopodstatněnost stížnosti, a proto ji v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 22. ledna 1997

JUDr. Pavel Holländer

soudce zpravodaj

2

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru