Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 256/01Nález ÚS ze dne 21.03.2002Rekognice

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/ochra... více
Věcný rejstříkprocesní postup
Ochrana osobnosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 37/25 SbNU 287
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.256.01
Datum podání27.04.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 80 odst.1, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 2, čl. 7, čl. 10 odst.1, čl. 39, čl. 40

Ostatní dotčené předpisy

133/2000 Sb., § 29

141/1961 Sb., § 104b odst.4, § 93 odst.2, § 93 odst.2, § 103, § 65

283/1991 Sb., § 45a

40/1964 Sb., § 11, § 12 odst.2

75/1957 Sb., § 4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 256/01 ze dne 21. 3. 2002

N 37/25 SbNU 287

Rekognice

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání, konaném dne 21.

března 2002 v senátě ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. K. a I.

M., za účasti vedlejšího účastníka České republiky - Ministerstva

vnitra České republiky, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze

ze dne 6. února 2001, sp. zn. 1 Co 291/2000 a 1 Co 293/2000,

o ochranu osobnosti, a o vyslovení povinnosti dle § 82 odst. 3

písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

a ve věci návrhu na vydání předběžného opatření, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci dle ústavní stížnosti

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 25. dubna

2001, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2001, sp. zn. 1 Co

291/2000 a 1 Co 293/2000, o ochranu osobnosti, dále vyslovení

povinnosti předsedovi senátu 2 T Okresního soudu v Chebu ze spisu

sp. zn. 2 T 171/2000 vyřadit a ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu

Ústavního soudu zničit všechny fotografie, jména, příjmení

a tituly stěžovatelů, ať ve fotografiích nebo v písemné formě,

a domáhají se rovněž vydání předběžného opatření, jímž se

Okresnímu soudu v Chebu ukládá povinnost "v průběhu sporu zamezit

přístup k fotografiím stěžovatelů, jejich jménům a příjmením

nalézajících se ve fotoalbu, založeném ve spise původně vedeném

Policií České republiky - Okresním úřadem vyšetřování Cheb pod sp.

zn. OVCH 410/2000, nyní Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 2

T 171/2000 a všech jejich kopií, na své náklady do tří dnů

od vyhlášení tohoto nálezu". Uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu

v Praze, jakož i postupem Policie České republiky - Okresního

úřadu vyšetřování Cheb a Okresního soudu v Chebu se cítí být

dotčeni v základních právech, plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl.

7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy

Z obsahu spisů Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 43/2000

a 19 C 44/2000, jež si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh

ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:

Žalobou před obecným soudem se stěžovatelé vůči odpůrci,

takto vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem, domáhali

omluvy a úhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000.-Kč, když se

postupem orgánů činných v trestním řízení, které ve věci vedené

u Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování Cheb pod

sp. zn. OVCH 410/2000 použily jejich fotografie s uvedením jejich

jmen, příjmení a dat narození za účelem rekognice, cítili být

dotčeni ve svých právech na ochranu osobnosti, plynoucích z § 11

a násl. obč. zák. Krajský soud v Plzni rozsudky ze dne 20. září

2000, č. j. 19 C 43/2000-23 a 19 C 44/2000-25 žaloby stěžovatelů

zamítl. Svá rozhodnutí odůvodnil poukazem na ustanovení čl. 40

Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a § 12 odst. 2 obč. zák., a to

poté, co dospěl k závěru, že uvedené užití fotografií a dat

stěžovatelů podle ustanovení § 93 odst. 2 tr. řádu není

neoprávněným zásahem do jejich osobnostních práv, neboť užití

fotografií bylo jednak v souladu se zákonnou licencí (§ 12 odst.

2 obč. zák.) a jednak neohrozilo čest stěžovatelů. Nalézací soud

přitom vycházel z interpretace dotčených zákonných ustanovení, dle

které neplyne-li z § 93 odst. 2 tr. řádu výslovný zákaz provedení

rekognice podobiznou či obrazovým záznamem bez předchozího

souhlasu zobrazené osoby, pak je naplněna podmínka obsažená v §

12 odst. 2 obč. zák., dle níž svolení není třeba, jestliže se

použijí písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky, nebo

zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Pokud

stěžovatelé v průběhu jednání před nalézacím soudem (spisy

Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 43/2000, č. l. 17, sp. zn.

19 C 44/2000, č. l. 19) poukázali na skutečnost, že o použití

svých fotografií pro účely rekognice v trestním řízení se dověděli

od třetích osob, Krajský soud v Plzni v uvedených rozhodnutí

uvedl, že k dotčení osobnostních práv plynoucích z § 11 a násl.

obč. zák. v daném případě by mohlo dojít tehdy, jestliže by jiné

fyzické osoby, bez zřetele k tomu, nahlédly-li do vyšetřovacího

spisu policie, v němž byla zadokumentována rekognice anebo by se

jednalo toliko o výsledek jejich subjektivních úvah a předsudků,

šířily o fyzické osobě, která byla rekognice účastna osobně či

byla při ní použita její podobizna či obrazový záznam, že se přímo

podílela na trestné činnosti, jež je předmětem vyšetřování. Soud

tudíž zamítl žaloby stěžovatelů, vycházeje ze dvou samostatných

důvodů: jednak proto, že použitím fotografií stěžovatelů a jejich

vložením do vyšetřovacího spisu zásah do všeobecného osobnostního

práva nebyl při nedostatku nezbytného prvku veřejnosti završen

a dokonán a dále druhý samostatný důvod zamítnutí žalob shledal

v zákonné licenci dle § 12 odst. 2 obč. zák.

V odvoláních do uvedených rozhodnutí namítli stěžovatelé

neprovedení všech potřebných důkazů, nesprávné hodnocení důkazů

provedených a konečně nesprávné právní posouzení věci. Konkrétní

výtkou bylo pak neprovedení důkazu spisem Policie České republiky

- Okresního úřadu vyšetřování Cheb ve věci vedené pod sp. zn. OVCH

410/2000, který by, dle jejich názoru, prokázal nesoulad předmětné

rekognice s podmínkami vyžadovanými v ustanovení § 93 odst. 2 tr.

řádu, dále poukaz na zveřejnění zařazení jejich fotografií a dat

do vyšetřovacího spisu v denním tisku (a to v deníku Blesk ze dne

2. června 2000, jakož i v dalších přesně neoznačených denících)

a konečně nepřípadná právní argumentace nalézacího soudu, když

ustanovení čl. 40 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu se vztahují na

osoby podezřelé, obviněné nebo obžalované, mezi něž ale

stěžovatelé nepatří.

Poté, co odvolací soud obě označené věci spojil ke společnému

projednání a rozhodnutí, rozsudkem ze dne 6. února 2001, sp. zn.

1 Co 291/2000 a 1 Co 293/2000, rozsudky soudu prvního stupně ze

dne 20. září 2000, č. j. 19 C 43/2000-23 a 19 C 44/2000-25,

potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vycházel

ze zákonného stanovení podmínek občanskoprávní odpovědnosti za

porušení práv na ochranu osobnosti dle § 13 obč. zák., dle kterého

základním hmotněprávním předpokladem této odpovědnosti je

existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého vyvolat újmu

na osobnosti fyzické osoby, spočívající v porušení či ohrožení

práv chráněných ustanovením § 11 a násl. obč. zák. Dovodil, že

zařazení fotografií stěžovatelů a jejich osobních dat

do vyšetřovacího spisu bez jejich předchozího souhlasu za účelem

provedení důkazu podle ustanovení § 93 odst. 2 tr. řádu nelze

považovat za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv, když

důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu je skutečnost, že

k jejich zařazení do vyšetřovacího spisu došlo k úředním účelům

a na základě zákona, tedy v souladu s ustanovením § 12 odst. 2

obč. zák. a rovněž v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst.

2, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 Listiny. Uvedl dále, že zneužití

tohoto práva v řízení před obecnými soudy prokázáno nebylo a úvahy

o možném zneužití v budoucnu nejsou v dané věci právně významné.

K námitkám stěžovatelů obsaženým v odvoláních odvolací soud

konstatoval, že pro posouzení dané věci je bez právního významu,

zda v označené trestní věci byl či nebyl proveden důkaz podle

ustanovení § 93 tr. řádu, případně zda postup orgánů činných

v trestním řízení při provedení důkazu byl v souladu s uvedeným

ustanovením. Vyslovil v této souvislosti právní názor, že soudu

v dané věci nepřísluší hodnotit provádění důkazu v jiné věci, to

přísluší pouze soudu v rámci přezkumu na základě řádných či

mimořádných opravných prostředků. Vzhledem k tomu, že mezi

účastníky řízení bylo nesporné, že fotografie a data žalobců jsou

v předmětném spise založena, odvolací soud pokládal za nadbytečné

provést důkaz obsahem vyšetřovacího spisu.

III.

Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti

Za zásadní otázku předmětné věci považují stěžovatelé ve své

ústavní stížnosti určení hranice mezi oprávněním použít podobizny

a osobní data k úředním účelům na základě zákona na jedné straně

a lidskými právy, zajištěnými Listinou na straně druhé. Jinými

slovy jde, dle jejich názoru, o střet hranice oprávnění, jimiž

disponuje státní moc dle § 12 odst. 2 obč. zák. a hranice práva

občana, obsaženého v čl. 10 odst. 1 Listiny. Vycházejí dále

z nesporné skutečnosti, že jejich fotografie a osobní data byla

použita z registru občanských průkazů. Stanoví-li ustanovení § 1

zák. č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších

předpisů, že občanský průkaz je veřejná listina, kterou občan

republiky prokazuje svou totožnost, státní občanství, místo pobytu

a evidenční skutečnosti zapsané v občanském průkazu, lze

z uvedeného dovodit, že i údaje evidované mimo tento průkaz, ale

poskytované v souvislosti s ním, mohou být použity pouze pro

účely, pro které byl vydán. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že

svěřené podobizny, jakož i jména s příjmením a daty narození,

popř. titulem, pro účely vydání a evidování vydaného občanského

průkazu se nestávají veřejným majetkem státu, ale nadále patří

občanu. Upozorňují v této souvislosti na skutečnost, že povinnost

poskytnout data a fotografie byla upravena vyhláškou č. 128/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé se pro uvedené

domnívají, že v předmětné věci bylo vybočeno z mezí ustanovení §

12 odst. 2 obč. zák., když byly použity k úředním účelům jejich

podobizny a osobní údaje bez zákonné opory, v rozporu s účelem

zákona o občanských průkazech. Pokud byly při rekognici v dané

věci použity i podobizny soudců a advokátů, a to s jejich

souhlasem, stěžovatelé zastávají názor, že tato skutečnost zakládá

jejich podjatost v důsledku spolupráce s policií a pokud by byly

použity bez jejich souhlasu, na straně veřejnosti by takové

podezření stejně bylo dáno. Upozorňují dále na ustanovení § 55

odst. 2 tr. řádu, jež umožňuje chránit toliko svědky, nikoli však

osoby, jejichž podobizny a data bez jejich vědomí a souhlasu byly

vloženy do spisu a jež mohou být vystaveny případnému ohrožení.

Použití fotografií a osobních dat pro úřední účely mimo

rámce, jenž stanoví zákon o občanských průkazech, považují

stěžovatelé za porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 7 Listiny. Dotčení

v základním právu plynoucím z čl. 10 Listiny spatřují v tom, že

postupem orgánů činných v trestním řízení byl vytvořen prostor,

aby osoby se spisem se seznamující nabyly dojmu, že stěžovatelé

s uvedeným postupem souhlasili, popřípadě s věcí mají něco

společného. Po zveřejnění toho, že jejich fotografie a osobní

údaje jsou zařazeny do vyšetřovacího spisu mohla, dle jejich

názoru, laická veřejnost nesprávně dovodit, že tato skutečnost

prokazuje, že mají s trestní věcí něco společného a nejsou stíháni

jen pro nedostatek důkazů. V této souvislosti poukazují na

porušení základního práva plynoucího z čl. 40 Listiny. Konečně

stěžovatelé v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřují

i porušení ústavního práva na ochranu před neoprávněným

zneužíváním osobních údajů.

V ústavní stížnosti se dále uvádí, že stěžovatelé vedle

žaloby na ochranu osobnosti podali i žalobu podle zák. č.

256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech,

v níž navrhli i vydání předběžného opatření, dle kterého by

odpůrce byl povinen zamezit přístup k fotografiím a osobním datům

v předmětném trestním spise. Okresní soud v Chebu usnesením ze dne

26. května 2000, sp. zn. 10 C 96/2000, sice prvnímu stěžovateli

vyhověl, ale dle tvrzení stěžovatelů dané rozhodnutí nebylo

odpůrcem respektováno. Řízení o žalobě druhého stěžovatele bylo

zastaveno s poukazem na přijetí zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně

osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zák. č.

227/2000 Sb., dle něhož již soud nedisponuje pravomocí

k projednání a rozhodnutí v této věci. Jelikož se uvedenými

žalobami stěžovatelům nepodařilo dosáhnout vyřazení jejich

fotografií a osobních dat z předmětného trestního spisu a jelikož

v předmětné trestní věci je probíhající hlavní líčení veřejné,

stěžovatelé se domnívají, že i ve spise obsažené údaje jsou

veřejné, pročež je dán důvod podání ústavní stížnosti dle § 72

odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů.

Dovolávají-li se stěžovatelé u Ústavního soudu ochrany proti

"jinému zásahu orgánu veřejné moci", odkazují v této souvislosti

na vymezení uvedeného pojmu v judikatuře Ústavního soudu (nález

sp. zn. III. ÚS 62/95). Zastávají totiž názor, dle něhož

i v případě, vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti směřující

proti výše označeným rozsudkům obecných soudů ve věci ochrany

osobnosti, nemůže to nijak ovlivnit skutečnost, že fotografie

a data nadále zůstanou v trestním spise (ve věci vedené před

Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 2 T 171/2000). Stěžovatelům

totiž po zrušení zák. č. 256/1992 Sb. nepřísluší procesní

prostředek, jímž by se mohli před obecnými soudy domáhat zákazu

v pokračování zásahu do jejich osobnostních práv.

Z důvodu probíhajícího řízení v předmětné trestní věci

a z důvodu obavy, že k trestnímu spisu má přístup celá řada osob

nemajících povinnost mlčenlivosti, domáhají se stěžovatelé

i vydání předběžného opatření podle § 80 zák. č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů.

IV.

Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka a vedlejšího

účastníka

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 13. prosince 2001 Vrchní soud v Praze k předmětné

ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 1 Co

v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění v ústavní stížnosti

napadeného rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst. 4 a § 76 odst.

l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne

18. prosince 2001 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření

i vedlejší účastník Česká republika - Ministerstvo vnitra.

Vedlejší účastník v něm z pohledu procesního namítá nevyčerpání

všech procesních prostředků k ohraně práva ze strany stěžovatelů,

když tito proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února

2001, sp. zn. 1 Co 291/2000 a 1 Co 293/2000 nepodali dovolání,

ačkoli podstatou věci je otázka, která dle jeho vědomosti dosud

nebyla v českém právu řešena a lze předpokládat, že by ji Nejvyšší

soud ČR posoudil jako otázku zásadního významu ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro uvedené skutečnosti

je vyjádřen názor, že předmětnou ústavní stížnost lze odmítnout

jako nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších právních předpisů.

Za klíčovou otázku zásadního významu v dané věci vedlejší

účastník řízení považuje to, zda Policie České republiky, resp.

orgány činné v trestním řízení mohou při poznávacím řízení

(rekognici) osob podle § 93 odst. 2 tr. řádu, je-li tato prováděna

podle fotografií, používat jako srovnávacích fotografie třetích

osob, na daném trestním řízení nezainteresovaných (figurantů), bez

jejich předchozího svolení, nebo zda je takové použití

neoprávněným zásahem do jejich osobnostních práv. Uvedl dále, že

dle jeho poznatků se jedná o běžně používaný postup, jehož

oprávněnost a zákonnost nebyly přinejmenším v době účinnosti

stávajících trestních kodexů doposud nikdy zpochybněny.

V rekapitulaci věci vedlejší účastník konstatuje, že základem

obou žalob před obecnými soudy a ústavní stížnosti před Ústavním

soudem je skutečnost, že vyšetřovatel OÚV Cheb v trestním řízení

proti skupině osob, obviněných z trestných činů obchodování se

ženami podle § 246 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák.

a kuplířství podle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák., prováděl

během měsíce března roku 2000 několik poznávacích řízení s cílem

identifikovat a označit obviněné mezi nezúčastněnými osobami. Za

tím účelem sestavil fotografické soubory, do kterých byly kromě

fotografií obviněných zařazeny také fotografie figurantů včetně

stěžovatelů, kterých se trestní řízení nijak netýká. Věc je vedena

u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 171/2000 a dosud není

pravomocně skončena.

Vedlejší účastník přisvědčuje stěžovatelům v tom, že jejich

fotografie a osobní data pocházejí z registru fotografií

občanských průkazů. Odmítá ale domněnku, podle které bylo použití

těchto fotografií protiprávní a ve shodě s obecnými soudy zastává

názor, že popsaným postupem orgánů činných v trestním řízení

nebyla stěžovatelům způsobena sebemenší újma. Z pohledu relevantní

právní úpravy odkazuje na ustanovení § 2 odst. 1 písm. l) zák.

o Policii České republiky, dle něhož tato disponuje oprávněním

vést evidence, které potřebuje k plnění svých úkolů. Do 1.

července 2000 spadala agenda občanských průkazů do působnosti

policejních orgánů a teprve poté, od účinnosti zák. č. 101/2000

Sb., o ochraně osobních údajů, přešla podle zák. č. 328/1999 Sb.,

o občanských průkazech, na okresní úřady. Z ustanovení § 45a

zákona o Policii České republiky, dle jeho názoru, vyplývá její

oprávnění poskytovat informace z těchto evidencí jednotlivým

složkám policie, je-li to nutné pro plnění jejich úkolů podle

zákona. Tímto je pak v předmětné věci ustanovení § 93 odst. 2 tr.

řádu. Vedlejší účastník upozorňuje na skutečnost, že žádná zákonná

ani podzákonná norma nevymezuje (pozitivně ani negativně) zdroje,

ze kterých mají (mohou) orgány činné v trestním řízení srovnávací

fotografie figurantů pro rekognici získávat. Z uvedeného pak

dovozuje závěr, že má-li se tento procesní úkon podle trestního

řádu vůbec reálně provést, může orgán činný v trestním řízení

použít jen takové zdroje (evidence), které má fakticky

k dispozici. Dle jeho přesvědčení nic nebrání tomu, aby

k provedení rekognice použil tudíž fotografie osob z jakýchkoliv

evidencí, vedených orgány Policie České republiky, ať už jde

o fotografie z registru občanských průkazů, řidičských nebo

zbrojních průkazů či cestovních pasů, pokud policejní orgány tyto

evidence vedly, resp. dosud vedou. Jedinou podmínku použití

fotografií spatřuje vedlejší účastník v kriminalistických

požadavcích kladených na rekognici, tj. ve skutečnosti, aby

fotografie zobrazovaly osobu přibližně stejného zevnějšku, jaký má

poznávaný objekt. Otázka posouzení zákonnosti takto provedeného

důkazu je pak věcí státního zástupce a následně soudu.

Vedlejší účastník se dále ztotožňuje s interpretací

ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák. (zákonné licence), jak byla

provedena v dané věci ze strany obecných soudů, interpretaci

obsaženou v ústavní stížnosti pak považuje za neodůvodněně

restriktivní. Vyjadřuje v této souvislosti právní názor, dle

kterého v předmětné věci nedošlo k dotčení osobnostních práv

stěžovatelů, když jejich fotografie nebyly zařazeny do žádného

"alba zločinců" či okruhu osob podezřelých z trestné činnosti,

neboť jedna z podmínek použití srovnávací fotografie fyzické osoby

při rekognici v trestním řízení je naopak skutečnost, že tato

osoba není ze spáchání trestného činu podezřelá a nemá k němu

žádný osobní vztah (v opačném případě by, dle vedlejšího

účastníka, rekognice byla zmateční a její výsledky nepoužitelné).

K dotčení v osobnostních právech stěžovatelů nedošlo, dle

přesvědčení vedlejšího účastníka, i z toho důvodu, že vyšetřovací

spis není veřejně přístupnou listinou, § 65 tr. řádu stanoví okruh

osob, které se s jeho obsahem mohou seznamovat a nahlížet do něj

a cítí-li se stěžovatelé dotčeni tím, že se v důsledku použití

jejich fotografií při rekognici dostali v očích svého okolí do

nepříznivého světla, nelze to přičítat policejním orgánům, které

připravily a provedly rekognici, nýbrž jedině indiskreci

nezjištěné osoby, která zkreslenou negativní informací

o stěžovatelích rozšířila za eventuálního porušení své povinnosti

mlčenlivosti. K návrhu na vydání rozhodnutí dle § 82 odst. 3 písm.

b) a § 80 zákona o Ústavním soudu vedlejší účastník připomíná, že

trestní spis musí zůstat nedotčen jak po celou dobu trestního

řízení, tak i po jeho skončení z důvodu případného přezkumu

v budoucnosti, přičemž, dle jeho názoru, k rozhodnutí o vyřazení

předmětných fotografií a dat z trestního spisu občanskoprávní soud

není oprávněn, když rozhodnout o nepřípustnosti důkazů v trestním

řízení může toliko věcně, místně a funkčně příslušný soud trestní.

Ze všech uvedených důvodů vedlejší účastník navrhuje, aby

Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

V.

Důkazní řízení

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění

skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů

je třeba provést a může provést i jiné důkazy, než jsou

navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.

83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je

zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům

obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů

posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných

základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem

jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést

dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení

o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však

dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého

práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená

diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní

soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení

obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní

soud dokazování konstatováním přesného znění článku autora

Jaroslava Fikara, uveřejněného v novinách Blesk dne 2. června

2000 na s. 4 pod názvem "Na seznamu jsou prominenti":

"CHEB - Velkým policejním skandálem hrozí na Chebsku zařazení

61 fotografií a osobních dat soudců, státních úředníků a místních

prominentů do utajeného spisu OVCH 410/2000. Týká se vyšetřování

obchodu s drogami a bílým masem. Případ nabyl velkých rozměrů díky

zátahu ze 17. na 18. března, kdy skončilo ve vazbě 18 obviněných.

Rozčarování chebských policistů, které o razii 130 mužů speciální

zásahovky kvůli vyzrazení vůbec neinformovali, ještě nevyšumělo,

a už má kauza nečekané zauzlení. Po razantní akci v pěti

erotických klubech, kdy černé kukly z Útvaru pro odhalování

organizovaného zločinu (ÚOOZ) odvezly na Zbraslav vavříny za

odhalené kuplířství a zachráněných osm miliónů korun, vydal

chebský Okresní soud minulý pátek zákaz manipulace s údaji ve

zmíněném spisu. V něm se mezi 61 fotografiemi objevily osobní

údaje o jednom z okresních soudců, vysokých státních úřednících,

několika advokátech, řadě známých podnikatelů a prominentů. Na

podnět advokátů L. K. a P. B. vydala soudkyně předběžné opatření.

Po Chebu se šušká, že to ostří hoši z komanda ve snaze chytit co

nejvíce zločinců přepískli. Jedním z podezřelých jako č. 56 je

podnikatel I. M., bývalý majitel FC Unionu Cheb: "Když jsem

zjistil, že mé foto a mého společníka je ve spisu, podali jsme

trestní oznámení. Ředitel okresní vyšetřovačky JUDr. B. nám

písemně sdělil, že fotografie do spisu zařadili z ÚOOZ pod vedením

pplk. J. K." K možné spojitosti se spory o pronájem tržnice

Dragoun M. říká: "Vyhrožovali, že pokud zůstanu ve výběrovém

řízení, budu mít potíže s policií. Následovalo zařazení mých fotek

do spisu, který se mě vůbec netýká. A stíhání za údajný podvod na

tuneláře A. K.," tvrdí M. Ředitel B. se včera nemohl vyjádřit,

protože má dovolenou. Jedna soudkyně se z případu vyloučila pro

podjatost. Případ šetří také inspekce ministra vnitra. Na policii

prý mohou padat horlivé hlavy."

V ústním jednání Ústavní soud dále vyslechl vedlejšího

účastníka k otázkám praktického provádění rekognice pomocí

fotografií orgány Policie České republiky. Dle výpovědi vedlejšího

účastníka se provádění rekognice orgány Policie České republiky,

kromě příslušných ustanovení trestního řádu, řídí nařízením

ministra vnitra č. 82/1995 (čl. 74), jež upravuje trestněprocesní

a kriminalistické aspekty rekognice. Srovnávací fotografie

nezúčastněných osob jsou přitom čerpány buď z policejního fotoalba

anebo z evidencí, vedených policií, mezi které v předmětné době

patřila i evidence občanských průkazů. Jelikož zatím není

vytvořena centrální databáze, jsou používány fotografie, jež má

policie k dispozici v rámci okresních evidencí.

VI.

Přípustnost ústavní stížnosti

Před meritorním posouzením ústavní stížnosti k námitce

vedlejšího účastníka Ústavní soud konstatuje, že v dané věci

neshledal naplnění podmínek odmítnutí ústavní stížnosti

pro nepřípustnost dle § 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vycházel přitom ze své

konstantní judikatury, dle níž za procesní prostředek k ochraně

práva nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí

k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní

dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí

příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět

ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak i návrh na

připuštění dovolání z důvodu řešení právní otázky zásadního

významu v občanském soudním řízení. Nadto je nutno zdůraznit, že

účelem institutu dovolání ve věcech po právní stránce zásadního

významu je potřeba sjednocování judikatury obecných soudů, tj.

sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, jež je

plně v kompetenci Nejvyššího soudu ČR. (Viz zejména nálezy

ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 224/98, I. ÚS 539/98, II.

ÚS 21/97.)

VII.

Ratio decidendi

VII./a

Rozsah ústavního přezkumu

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

VII./b

Posouzení věci z úrovně jednoduchého práva

Při posouzení věci Ústavní soud vycházel ze skutkových

zjištění, provedených obecnými soudy, jež byla mezi stěžovateli

a vedlejším účastníkem nesporná. Z těchto zjištění vyplývá, že

vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování Cheb v trestním řízení

proti skupině osob, obviněných z trestných činů obchodování se

ženami podle § 246 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák.

a kuplířství podle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák., provedl

během měsíce března roku 2000 několik poznávacích řízení s cílem

identifikovat a označit obviněné mezi nezúčastněnými osobami. Za

tím účelem sestavil fotografické soubory, a to i z registru

fotografií občanských průkazů, do kterých byly kromě fotografií

obviněných zařazeny také fotografie figurantů včetně stěžovatelů,

kterých se trestní řízení nijak netýká. Věc je vedena u Okresního

soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 171/2000 a dosud není pravomocně

skončena.

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci

dopadají ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák, § 93 odst. 2 a § 103

tr. řádu (jež byly s účinností od 1. ledna 2002 novelou tr. řádu,

zák. č. 265/2001 Sb., ve věcech rekognice fotografiemi doplněny

o nové ustanovení § 104b odst. 4 tr. řádu), § 4 zák. č. 75/1957

Sb., o občanských průkazech (jenž byl zrušen a nahrazen zák. č.

328/1999 Sb., o občanských průkazech, a to dnem 1. července 2000

dle § 29 zák. č. 133/2000 Sb. o evidenci obyvatel a dle § 28 zák.

č. 328/1999 Sb.), § 2 odst. 1 písm. l), § 45a zák. č. 283/1991

Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Dle § 12 odst. 2 obč. zák. k použití podobizen není třeba

svolení, použijí-li se k účelům úředním na základě zákona. Úřední

účel v předmětné věci je pak vymezen ustanoveními § 93 odst. 2

a § 103 tr. řádu. Je jím úprava důkazního řízení v řízení

trestním, konkrétně toho komponentu výpovědi svědka, jímž je

identifikace podezřelé osoby (obviněného). Zákonem, jenž

v rozhodné době (březen 2000) založil možnost uvedeného úředního

účelu dosáhnout použitím podobizen (fotografií) bez souhlasu

dotčených osob, byla příslušná ustanovení zákona č. 75/1957 Sb.,

o občanských průkazech, a zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České

republiky, ve znění platném k 30. dubnu 2000.

Dle § 4 zák. č. 75/1957 Sb. agenda vydávání občanských

průkazů byla svěřena orgánům Policie České republiky. Ustanovení

§ 2 odst. 1 písm. l) zák. č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, svěřuje policii vedení evidencí potřebných pro plnění

jejich úkolů. Dle § 45a zák. č. 283/1991 Sb., ve znění platném do

30. dubna 2000, informace z evidencí, které vede policie podle §

2 odst. 1 písm. l), se poskytují službám, které působí v policii,

ministerstvu vnitra, Bezpečnostní informační službě České

republiky, Vojenskému obrannému zpravodajství a Vojenské policii;

dalším státním orgánům a organizacím, jen je-li to nezbytné pro

plnění jejich úkolů podle zákona. Bylo již konstatováno, že zák.

č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech, byl zrušen a nahrazen zák.

č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, a to dnem 1. července

2000 (dle § 29 zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, a dle

§ 28 zák. č. 328/1999 Sb.).

Krajský soud v Plzni, jakož i Vrchní soud v Praze posoudily

žalobní návrh stěžovatelů dle § 11 a násl. obč. zák. a nikoli dle

§ 13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem,

ve znění pozdějších předpisů. Implicitně a ve shodě s povahou

rozhodované věci hodnotily vztah mezi žalobci a odpůrcem

(stěžovateli a vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem)

jako vztah, v němž se jeho účastníci nacházejí ve vztahu rovnosti,

tj. vztah soukromoprávní, a nikoli jako odpovědnostní vztah,

plynoucí z porušení povinností státu, spjatých s jeho postavením

vrchnostenským. Stěžovatelé vystupovali totiž v předmětném

trestním řízení jako osoby nezúčastněné, jimž z tohoto důvodu

k ochraně jejich práv uvnitř tohoto řízení nesvědčil žádný

procesní prostředek. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s právním

názorem nalézacího soudu, dle kterého z hlediska rozdílné úpravy

věcné a místní příslušnosti soudů dle o. s. ř. nelze o uplatněném

návrhu stěžovatelů rozhodnout po spojení věcí spolu s návrhem,

uplatněným dle zák. č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů

v informačních systémech.

Za této situace nezbylo obecným soudům, než posoudit naplnění

podmínek zákonné licence pro použití fotografií stěžovatelů

v předmětné věci dle ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák. Ústavní

soud přitom nesdílí závěr soudu nalézacího, dle něhož

nezakazuje-li výslovně § 93 odst. 2 tr. řádu provedení rekognice

podobiznou či obrazovým záznamem bez předchozího souhlasu

zobrazené osoby, pak jsou podmínky ustanovení § 12 odst. 2 obč.

zák. naplněny. Ve shodě s doktrínou Ústavní soud zastává názor,

dle kterého nutno § 12 odst. 2 obč. zák., jakož i ustanovení

zákona, na nějž odkazuje, interpretovat restriktivně (viz zejména

K. Knap, J. Švestka, O. Jehlička, P. Pavlík, V. Plecitý, Ochrana

osobnosti podle občanského práva. 3. vyd., Praha 1996, s. 99).

Požadavek restriktivního výkladu uvedených zákonných ustanovení

plyne z principu proporcionality při řešení kolize základních práv

plynoucích z čl. 10 Listiny a veřejného účelu, jímž je náležité

zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů

v rámci řádného procesu, jenž se promítá v rovině ústavní v čl.

80 odst. 1, čl. 90 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny.

Dle názoru Ústavního soudu § 93 odst. 2 ve spojení s § 103

tr. řádu ve vazbě na § 12 odst. 2 obč. zák. obsahuje toliko

vymezení úředního účelu, k dosažení kterého lze použít fotografií

nezúčastněných osob při rekognici v trestním řízení.

Za zákon, jež v předmětné době (tj. v březnu 2000) poskytoval

právní základ postupu dle § 12 odst. 2 obč. zák. nutno pak

považovat ustanovení § 4 zák. č. 75/1957 Sb., o občanských

průkazech, § 2 odst. 1 písm. l) a § 45a zák. č. 283/1991 Sb.,

o Policii České republiky, ve znění platném k 30. dubnu 2000. Tato

ustanovení svěřovala výkon agendy občanských průkazů orgánům

policie, umožnila vytvářet policii příslušné evidence a údaje

v nich obsažené poskytovat jiným složkám policie, ministerstva

vnitra, případně dalším státním orgánům, pokud je to nezbytné pro

plnění jejich úkolů. V posuzované věci, jak bylo již konstatováno,

je tímto úkolem provedení rekognice dle § 93 odst. 2 ve spojení

s § 103 tr. řádu jinými složkami policie, případně dalšími

státními orgány, jimiž jsou další orgány činné v trestním řízení

(státní zastupitelství a obecné soudy).

V této souvislosti stěžovatelé namítají, že účel vytváření

příslušné evidence byl dle § 1 zák. č. 75/19957 Sb., občanských

průkazech, omezen na agendu občanských průkazů, přičemž jakékoli

vybočení z rámce daného tímto účelem (čili účelem zakládajícím

důvodnost a zákonnost sběru osobních dat) nutno považovat za exces

vybočující z rámce zákonné licence dle § 12 odst. 2 obč. zák.

Z pohledu posouzení věci v rovině práva jednoduchého však

uvedený argument neobstojí. Dle § 45a zák. č. 283/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, informace z evidencí, které vede

policie, bylo lze poskytovat službám, které působily v policii,

ministerstvu vnitra, Bezpečnostní informační službě České

republiky, Vojenském obranném zpravodajství a Vojenské policii,

jakož i dalším státním orgánům a organizacím a soudním exekutorům,

jen bylo-li to nezbytné pro plnění jejich úkolů podle zákona.

Předmětné ustanovení zákona o Policii České republiky

představovalo totiž určitý "konektor" - umožňovalo, aby údaje

obsažené v evidencích, jež policie vytváří k určitému zákonnému

účelu, byly využívány i jinými jejími složkami, případně jinými

státními orgány, bylo-li to nezbytné pro plnění jiných úkolů

(účelů), rovněž ale stanovených zákonem. Jde o zákonné ustanovení,

jež vytváří zákonný prostor použití osobních údajů státními orgány

k odlišným, zákonem stanoveným účelům, než byly účely, pro něž

tyto evidence byly vytvářeny.

Ustanovení § 4 zák. č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech,

§ 2 odst. 1 písm. l) a § 45a zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České

republiky, ve znění platném k 30. dubnu 2000, představovala tudíž

právní předpisy, na něž je v § 12 odst. 2 obč. zák. odkazováno,

tj. představovala zákonná ustanovení, která bez souhlasu dotčených

osob umožňovala policii vytvářet evidence spjaté s agendou

občanských průkazů a údaje v nich obsažené poskytovat jiným

složkám policie, případně dalším státním orgánům k plnění jejich

úkolů. K uvedenému závěru vede Ústavní soud argumentace

reductionis ad absurdum. Přijetím interpretace opačné by pak tato

ustanovení ztrácela rozumný smysl.

VII./c

Uplatnění Schumannovy formule po změně ve věci relevantního

jednoduchého práva vzhledem k právním účinkům ex nunc nálezů

Ústavního soudu

Vzhledem ke skutečnosti, že v době rozhodování Ústavního

soudu o ústavní stížnosti jednoduché právo, jež tvořilo, resp.

mělo tvořit normativní základ posouzení věci ze strany obecných

soudů, již pozbylo platnosti, resp. bylo změněno a doplněno, a to

ve vazbě na ustanovení § 67 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, jakož i vzhledem k právním následkům ex nunc

rozhodnutí ve věci kontroly norem (§ 70 odst. 1 zákona o Ústavním

soudu - viz nález sp. zn. Pl. ÚS 31/96), pro posouzení ústavnosti

ustanovení předpisů jednoduchého práva ve smyslu § 78 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pozbyl již

Ústavní soud zákonný prostor.

Z těchto důvodů již není v jeho kompetenci zabývat se

ústavností uvedené zákonné konstrukce a dostát tak funkci, jež pro

něj plyne nejen z § 78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. ve spojení

s čl. 87 odst. 1 písm. a), b) Ústavy, nýbrž i z kautel

doktrinárních, jak jsou tyto vyjádřeny v Schumannově formuli

(E. Schumann, Verfassungs- und Menschenrechtsbeschwerde gegen

richterliche Entscheidungen. Berlin 1963, s. 206 a násl.; též

V. Šimíček, Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace

právních předpisů. Právník, č. 12, 1999, s. 1083-1084).

VII./d

Posouzení ústavnosti interpretace, aplikace a povahy ve věci

relevantního jednoduchého práva této situace, tj. po konstatování,

že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích

nevybočily z rámce vymezeného jednoduchým právem, Ústavní soud

posuzoval možnost dotčení stěžovatelů v jejich základních právech

a svobodách plynoucích z Listiny a mezinárodních smluv dle čl. 10

Ústavy ústavně rozpornou interpretací, aplikací, resp. povahou

jednoduchého práva.

Ústavní aspekt účelu rekognice

Otázkou, jíž nutno v této souvislosti zodpovědět jako první,

je, zda účel, obsažený v ustanovení § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu,

je sto stát v konkurenci s ochranou základního práva, plynoucího

z čl. 10 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, dle

kterého ke kolizi v rovině ústavněprávní dochází nejen mezi

základními právy a svobodami navzájem, nýbrž i mezi základnými

právy a svobodami a jinými ústavně chráněnými hodnotami. V nálezu

ve věci Pl. ÚS 15/96 konstatoval v této souvislosti následující:

"Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahuje ochranu

individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejných statků.

Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro veřejné

statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný a lidé

nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných statků

jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životní

prostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidské

existence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně

i právně rozložit na části a tyto přiřadit jednotlivcům jako

podíly. [K pojmu veřejné statky v ekonomické literatuře viz např.

P. A. Samuelson, W. Nordhaus, Ekonomie, Praha 1991, s. 770-771,

982; v literatuře právnické např. J. Raz, Right-Based Moralities,

in: Theories of Rights, (Ed. J.Waldron), Oxford 1984, s. 187;

R. Alexy, Recht, Vernunft, Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie,

Frankfurt a. M. 1995, s. 239 a násl.] Pro základní práva a svobody

je, na rozdíl od veřejných statků, typická jejich distributivnost.

Aspekty lidské existence, jakými jsou např. osobní svoboda,

svoboda projevu, účast v politickém dění a s tím spjaté volební

právo, právo zastávat veřejné funkce, právo sdružovat se

v politických stranách atd., lze pojmově, věcně i právně členit na

části a tyto přiřadit jednotlivcům. V případě kolize je nutné

stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní

právo či svoboda, a za splnění kterých jiné, resp. určitý veřejný

statek. Základní je v této souvislosti maxima, podle které

základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného

základního práva či svobody nebo veřejného statku."

Vycházeje z uvedených definičních hledisek vymezení

ústavněprávně chráněných veřejných statků, nutno k těmto zařadit

i úsilí o zajištění vnitřního míru ve společnosti, spočívající

v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání

jejich pachatelů v rámci řádného procesu, jež se promítá v rovině

ústavní v čl. 80 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny.

Jedním z parciálních nástrojů dosažení tohoto veřejného statku

(dobra) jsou i důkazní prostředky, předvídané trestním řádem, mezi

něž patří i rekognice (čili identifikace osob a věcí), jež je

zakotvena v ustanovení § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu (ve znění

platném k 30. dubnu 2000).

Poměřování v kolizi stojícího práva na ochranu osobnosti

a veřejného zájmu na objasnění trestných činů a spravedlivém

potrestání jejich pachatelů

Z pohledu ústavněprávního za klíčovou považuje Ústavní soud

otázku, zda příslušnými ustanoveními jednoduchého práva jsou

v předmětné věci dány podmínky zákonné licence omezení práv na

ochranu osobnosti dle § 12 odst. 2 obč. zák., a to zejména

z pohledu kolize základních práv plynoucích z čl. 10 Listiny

a veřejného účelu, jímž je náležité objasnění trestných činů

a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu,

jenž se promítá v rovině ústavní v čl. 80 odst. 1a čl. 90 Ústavy

a čl. 39 a čl. 40 Listiny, v rovině práva jednoduchého

v ustanovení § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu (ve znění platném

k 30. dubnu 2000).

Standardní metodou, jíž Ústavní soud posuzuje kolizi

základních práv a svobod, resp. jejich kolizi s jinou ústavně

chráněnou hodnotou, je metoda proporcionality. Strukturu této

metody a její komponenty nastínil v řadě svých nálezů (viz zejména

nález ve věci Pl. ÚS 4/94, Pl. ÚS 15/96, Pl. ÚS 16/98).

V předmětné věci nelze mít pochybnosti o naplnění podmínky

vhodnosti (čili o naplnění vazby mezi prostředkem a účelem), tj.

o tom, že institut rekognice fotografiemi je efektivním důkazním

prostředkem, tedy je institutem umožňujícím dosažení veřejného

statku (dobra), spočívajícím v náležitém objasnění trestných činů

a spravedlivém potrestání jejich pachatelů. Kromě uvedeného plní

rekognice i další účel. Vzhledem ke skutečnosti, že rekognice je

prostředkem prověrky věrohodnosti přímého svědectví, plní rovněž

účel vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž účel ochrany

individuálních práv před neodůvodněným stíháním a odsouzením.

Druhým hlediskem poměřování je porovnávání institutu

rekognice fotografiemi kromě osoby podezřelé i nezúčastněných

osob, použitých bez jejich souhlasu, s jinými možnými postupy, jež

by umožnily rovněž dosáhnout účely rekognice, nedotýkaly by se

však osobnostního práva dle čl. 10 odst. 1 Listiny ve spojení

s § 12 odst. 1 obč. zák.

Jinými slovy, z uvedeného požadavku v rovině obecné plyne

maxima, dle které lze zákonnou licenci ve smyslu § 12 odst. 2 obč.

zák. považovat za ústavně souladnou toliko tehdy, nelze-li

sledovaného úředního účelu dosáhnout použitím podobizen se

souhlasem dotčených osob, tj. akceptace ustanovení § 12 odst. 2

obč. zák. ve vztahu k § 12 odst. 1 obč. zák. za podmínky

subsidiarity.

Požadavek subsidiarity postupu zákonnou licencí ve vztahu

k posouzení možností dosáhnout sledovaných úředních účelů postupem

dle § 12 odst. 1 obč. zák. je spjat s naplněním alespoň jedné

z následujících podmínek: První je podmínka empirická, tj. reálná

nemožnost dosažení takovéhoto souhlasu (takovýchto souhlasů),

druhou pak stav, ve kterém by vyžadování souhlasu znemožnilo,

resp. zmařilo anebo neumožnilo dosáhnout zákonem sledovaný,

z Ústavy plynoucí úřední účel.

Z kriminalistické funkce rekognice fotografiemi v trestním

řízení vyplývá, že se pravidelně provádí v počátcích vyšetřování,

resp. v podobě neodkladného a neopakovatelného úkonu, a to na

rozdíl od rekognice in natura. Je proto spjata s nutností jejího

rychlého, operativního provedení. Požadavek vytváření srovnávacích

alb fotografií nezúčastněných osob s jejich souhlasem by za těchto

okolností provedení rekognice reálně mohl zmařit a znemožnit její

využití jako důkazního prostředku v trestním řízení.

Nutno ale zvážit i možnost vytváření srovnávacích alb

fotografií nezúčastněných osob pro účely rekognice s jejich

souhlasem apriori.

Posouzení reálnosti této alternativy neodvisí na důvodnosti

ústavněprávní (jak tomu bylo např. ve věci Pl. ÚS 15/96, v níž

byla zákonná regulace zrušena kvůli porušení postulátu

potřebnosti), nýbrž na zhodnocení její empirické proveditelnosti.

Potvrzení empirické hypotetické alternativy však z povahy věci

nemůže být předmětem dokazování, jehož předmětem jsou toliko

skutečnosti minulé. Za této situace Ústavnímu soudu zbývá

k potvrzení anebo odmítnutí zvažované alternativy postup

induktivní, čili úvaha analogií, resp. úvaha právně srovnávací.

V této souvislosti Ústavní soud v oblasti trestního řízení

nenalezl analogický příklad apriorně se souhlasem dotčených osob

vytvářených databází osobních údajů, resp. předmětů osobní povahy,

pro účely trestního řízení. Z pohledu komparativního nenalezl

obdobný přístup ani ve srovnatelných evropských zemích (SRN,

Rakousko). Naopak, v odborné literatuře se považuje možnost

vytvoření databáze fotografií pro účely rekognice s předem daným

souhlasem třetích osob "za iluzorní" (H. Artkämper,

Gegenüberstellungen - Erkenntnisquelle mit Kauteln. Kriminalistik,

10, 1995, s. 648).

Pro uvedené lze konstatovat, že posuzovaný model jednoduchého

práva z pohledu kolize mezi základním právem plynoucím z čl. 10

odst. 1 Listiny a veřejným statkem (dobrem) plynoucím čl. 80 odst.

1 a čl. 90 Ústavy a čl. 39 a čl. 40 Listiny dostál i podmínkám

spjatým s postulátem potřebnosti.

Třetím komponentem metody proporcionality je porovnávání

v kolizi stojících základních práv a svobod, resp. veřejných

statků (dobra).

Dosažení účelu objasňování trestných činů a potrestání jejich

pachatelů v trestním řízení je v demokratickém ústavním řádu

pravidelně spjato s řadou nezbytných zásahů do osobnostních práv

jiných osob, než podezřelého, resp. obviněného. Příkladem je

možnost nařízení prohlídky a pitvy mrtvoly a její exhumace (§ 115

tr. řádu) ve vazbě na osobnostní práva dle § 15 obč. zák., resp.

povinnost svědčit (§ 97 tr. řádu) a v této souvislosti strpět

i otázky dotýkající se jeho věrohodnosti, jež z povahy věci

překračují rámec osobnostní ochrany dle § 11 obč. zák. Z rámce

těchto obecně akceptovaných příkladů kolize v předmětné věci

posuzovaný institut rekognice fotografiemi nevybočuje.

V této souvislosti z pohledu srovnávacího lze poukázat i na

relevantní judikaturu Spolkového ústavního soudu SRN, jenž

v rozhodnutí o ústavnosti zákona o sčítání lidu (BVerfGE, 65, 1)

zformuloval hlediska ústavní akceptovatelnosti sběru, úschovy

a používání osobních údajů, resp. předmětů osobní povahy ze strany

státních orgánů. Konstatoval, že omezení práva na "informační

sebeurčení" je přípustné toliko za přítomnosti převažujícího

obecného zájmu, musí být založeno zákonem, který musí splňovat

ústavní požadavek určitosti a jasnosti a dále požadavky plynoucí

z principu proporcionality. Dále musí obsahovat procesní postupy,

jež působí proti hrozbě porušení práva na ochranu osobnosti.

Obdobně konstatoval i Ústavní soud České republiky, že

komponentem metody proporcionality je i zvažování možností

minimalizace omezení jednoho v kolizi stojícího základního práva

a svobody, resp. veřejného dobra (plynoucí z čl. 4 odst. 4

Listiny). V souvislosti s posuzovanou věcí nutno uvedený moment

spatřovat v omezení daném obsahem ustanovení § 11 obč. zák. Jinými

slovy, zákonná licence dle § 12 odst. 2 obč. zák. představuje

výjimku z ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák., nesmí svým obsahem

ale představovat dotčení v právech dle § 11 obč. zák.

Z hlediska této maximy lze konstatovat, že posuzovaný model

jednoduchého práva a jeho interpretace a aplikace v předmětné věci

požadavkům z ní plynoucím dostál. Zákonná licence dle § 12 odst.

2 obč. zák. ve spojení s § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu, § 4 zák.

č. 75/1957 Sb., § 2 odst. 1 písm. l) a § 45a zák. č. 283/1991 Sb.

v žádném případně nezaložila jakékoli dotčení osobnostních práv

plynoucích z § 11 obč. zák.

Konstatovaný závěr nevybočuje z rámce stávajícího

demokratického evropského standardu. Při akceptaci hledisek

zformulovaných Spolkovým ústavním soudem SRN ve věci ústavnosti

zákona o sčítání lidu (BVerfGE, 65, 1), obdobný postup umožňuje

tak německý trestní řád (viz § 483, 484 a 163), zemská legislativa

(kupř. § 39 zákona Dolního Saska o ochraně před nebezpečím), jakož

i zákon o cestovních pasech (§ 21 a 22) a zákon o osobních

průkazech (§ 2). Obdobně stanoví i jednoduché právo Rakouské

republiky, v němž přípustnost posuzovaného postupu umožňuje

ustanovení § 64 zákona o policii, § 24 tr. řádu, jakož i § 22

odst. 3 tr. řádu ve spojení s § 53 odst. 2 zákona o policii

a rovněž ve spojení s § 22a a 22b zákona o cestovních pasech.

Rovněž Ústavní soud Rakouské republiky ve dvou rozhodnutích

(VfSlg. 5.089/1965 a VfSlg. 9.934/1984) v analogických případech

konstatoval, že zhotovení fotografií při identifikačním řízení

není porušením základních práv a svobod (čl. 8 základního státního

zákona o všeobecných občanských právech z 21. prosince 1867, jenž

byl nahrazen ústavním zákonem z 29. listopadu 1988 o ochraně

osobní svobody).

Z pohledu požadavku minimalizace zásahu do základního práva

a svobody, jež dostál podmínkám principu proporcionality, nutno

poukázat i na skutečnost, že rekognice pomocí fotografií

představuje svojí intenzitou menší zásah do osobnostních práv než

rekognice in natura, je tedy prostředkem mírnějším (shodně

doktrína: H.Artkämper, Gegenüberstellungen - Erkenntnisquelle mit

Kauteln. Kriminalistik, 10, 1995, s. 650; R. Riegel,

Wahllichtbildvorlage und informationelles Selbstbestimmungsrecht.

ZRP, 12, 1997, s. 477).

V rozhodované věci obecné soudy při aplikaci a interpretaci

příslušného jednoduchého práva, jakož i vzhledem k jeho povaze,

nevybočily z kautel, jež na ni klade princip proporcionality. Pro

uvedené, tj. s ohledem na závěr, dle něhož se obecné soudy

v ústavní stížností napadených rozhodnutích při interpretaci

a aplikaci jednoduchého práva nedostaly do rozporu se základními

právy, plynoucími z Listiny, resp. z mezinárodních smluv dle čl.

10 Ústavy, Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu

v Praze ze dne 6. února 2001, sp. zn. 1 Co 291/2000 a 1 Co

293/2000, zamítl.

Tyto rozhodovací důvody v plném rozsahu dopadají i na

posouzení návrhu stěžovatelů na vyslovení výroku dle § 82 odst.

3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

a návrhu na vydání předběžného opatření, pročež i tyto Ústavní

soud zamítl.

VIII.

Obiter dictum

Zákonnou podmínkou provedení rekognice fotografiemi je

skutečnost, že všechny srovnávací fotografie musí být fotografiemi

v předmětném trestním řízení nezúčastněných osob. Použití

fotografie v trestním řízení nezúčastněné osoby v rekognici tudíž

nezakládá žádné dotčení jejích osobnostních práv, plynoucích z §

11 obč. zák. (např. práva na ochranu cti a dobrého jména

v souvislosti s neoprávněným založením podezření ze spáchání

trestného činu a jeho šířením ve veřejnosti). Nadto je rekognice

fotografiemi zachycena v soudním spise, přičemž tento není

veřejnou listinou a nahlížení do něj je omezeno na přesně zákonem

omezený okruh osob (§ 65 tr. řádu).

Jak vyplynulo z dokazování v řízení před Ústavním soudem,

zásah do osobnostních práv stěžovatelů by bylo možno vztáhnout

k tomu subjektu, který ve vztahu ke stěžovatelům informaci, jež

spojovala použití jejich fotografií v rekognici ve věci, v níž

vystupovali v postavení nezúčastněných osob, s jejich označením

jako osob podezřelých vyslovil a šířil. Z hlediska určení pasivní

legitimace v řízení o ochranu osobnosti tímto subjektem ale není

Česká republika.

Poučení:

Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru