Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2552/11 #1Usnesení ÚS ze dne 18.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
interpretace
škoda/ušlý zisk
vazba/vzetí do vazby
odpovědnost/orgánů veřejné moci
obžaloba
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.2552.11.1
Datum podání26.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 30, § 9 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2552/11 ze dne 18. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti E. R., zastoupeného JUDr. Tomášem Králem, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. června 2011 č. j. 28 Cdo 4358/2009-76 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. dubna 2009 č. j. 14 Co 96/2009-64, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti a řízení před obecnými soudy

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. srpna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2006 č. j. 2 T 1/2005-4616, jenž nabyl právní moci dne 31. října 2006, byl stěžovatel zproštěn obžaloby, podle které měl spáchat pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona. Vzhledem k této skutečnosti uplatnil vůči Ministerstvu spravedlnosti nárok na náhradu ušlého zisku podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který mu měl vzniknout v důsledku výkonu vazby. V souvislosti s trestním stíháním pro uvedený trestný čin byl totiž dne 26. února 2004 zadržen a následně usnesením Obvodního soudu Plzeň - město ze dne 28. února 2004 sp. zn. 5 Nt 24/2004 vzat do vazby, přičemž k jeho propuštění došlo až po více než dvou letech na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2006 sp. zn. 2 T 1/2005. Stěžovatel tak požadoval paušální náhradu ušlého zisku ve výši 170 Kč za každý započatý den vazby, celkem 144 330,- Kč za období 849 dnů.

3. Poté, co Ministerstvo spravedlnosti neuznalo předmětnou žádost o náhradu ušlého zisku za důvodnou, se stěžovatel domáhal zaplacení částky 144 330,- Kč s příslušenstvím ze stejného titulu žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Okresní soud Plzeň - město sice žalobě vyhověl svým rozsudkem ze dne 4. prosince 2008 č. j. 20 C 399/2008-47, tento rozsudek byl však následně k odvolání vedlejší účastnice změněn napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. dubna 2009 č. j. 14 Co 96/2009-64 tak, že jím došlo k zamítnutí žaloby. Odvolací soud dospěl k závěru, že samotná existence zákonné úpravy paušální náhrady podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb. neznamená, že v době vzetí do vazby nebo v období bezprostředně předcházejícím by poškozený nemusel pracovat nebo podnikat. Splnění této podmínky ale nevyplývá ani z vyjádření stěžovatele, ani z dalších listinných důkazů založených ve spisu, a neprokazuje ji ani vedlejším účastníkem (nikoliv stěžovatelem) předložená pracovní smlouva mezi stěžovatelem a B. S., datovaná 5. června 2000 a vyhotovená v albánském jazyce. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že stěžovatel netvrdil a neprokázal, že by mu v souvislosti se vzetím do vazby ušel nějaký zisk.

4. Zamítavý rozsudek odvolacího soudu nakonec potvrdil i Nejvyšší soud, který svým rozsudkem ze dne 8. června 2011 č. j. 28 Cdo 4358/2009-76 zamítl dovolání stěžovatele. Ve svém odůvodnění konstatoval, že možnost náhrady ušlého zisku paušální částkou podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb. pouze odstraňuje potřebu dokazování ohledně rozsahu, resp. výše konkrétní náhrady, nenahrazuje však podmínku vzniku škody, a tedy jej nelze poskytnout tomu, kdo vznik škody vůbec neprokázal. Nárok na tuto náhradu tak vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, včetně toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku tím zákon ale neukládá. Bylo proto povinností stěžovatele prokázat v řízení výši svého příjmu v době předcházející jeho vzetí do vazby a v případě, kdy to nebylo možné, prokázat alespoň existenci pracovního poměru založeného na uzavřené pracovní smlouvě, případně výkon podnikatelské činnosti.

5. Stěžovatel má za to, že předmětná paušální náhrada ušlého zisku podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb. je určena právě pro ty poškozené, jež nejsou v době vzetí do vazby v pracovním poměru nebo nepodnikají, protože u těchto osob nelze vyloučit, že by nebyly zaměstnány nebo nepodnikaly po celou dobu pobytu ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody, ochranné výchovy nebo ochranného léčení. Jejich zaměstnání či podnikání lze v těchto případech naopak předpokládat. Vzhledem k této skutečnosti je tedy zřejmé, že poškození nemohou v žalobě na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem tvrdit a ke svým tvrzením navrhnout důkazy, jimiž by prokazovali, že jim ušel zisk z podnikatelské činnosti, kterou fakticky provozovali, případně příjem z pracovního poměru. Nejvyšším soudem provedený výklad § 30 zákona č. 82/1998 Sb. vede podle stěžovatele naopak k absurdním důsledkům, kdy by například poškozeným, jež přišli o zaměstnání v den předcházející jejich vzetí do vazby, nebylo možné přiznat ani jen paušální minimální náhradu ušlého zisku. Z těchto důvodu dochází k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů představují zásah do jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť předmětný výklad de facto vylučuje odpovědnost státu za škodu způsobenou poškozenému nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Nad rámec uvedené argumentace stěžovatel uvádí důvody, pro které nepovažoval za účelné odkázat ve své žalobě na výše uvedenou pracovní smlouvu a pro které požadoval pouze minimální paušální náhradu ušlého zisku za každý započatý den výkonu vazby.

II.

Řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis vedený u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 20 C 399/2008, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí řízení před obecnými soudy, a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření v podstatě shrnul argumentaci obsaženou v napadeném rozsudku, k čemuž zdůraznil, že v dané věci rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, uvedenou též v samotném rozhodnutí, přičemž stejný postoj k problematice zaujímá i odborná literatura. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

8. Obě vyjádření účastníků řízení byla zaslána stěžovateli pro případ, že by na ně chtěl replikovat. Ve svém následném vyjádření však tuto možnost nevyužil.

III.

Vlastní posouzení

9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře konstatuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94; N 5/3 SbNU 17). V dané věci se však o takovýto případ nejedná.

10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, které zamítly jeho žalobu na náhradu škody podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 30 zákona č. 82/1998 Sb., neboť neprokázal, že by mu v důsledku výkonu vazby vznikla škoda. Stěžovatel se konkrétně domáhal náhrady ušlého zisku, jež se ve smyslu § 30 zákona č. 82/1998 Sb. poskytuje buď v prokázané výši, nebo, není-li možné její výši prokázat, v paušální výši 170 Kč za každý započatý den výkonu vazby. Porušení svých základních práv přitom spatřuje v nesprávné interpretaci posledně uvedeného ustanovení. Domnívá se totiž, že účelem stanovení výše náhrady ušlého zisku paušální částkou není jen poskytnutí možnosti, aby v příslušném řízení nemusela být prokazována jeho výše, nýbrž též určitá domněnka nebo fikce jeho vzniku. Skutečnost, že mu v důsledku výkonu vazby vznikl ušlý zisk, proto podle jeho názoru nebylo třeba v řízení před obecnými soudy prokazovat.

11. Pro posouzení předmětné ústavní stížnosti bylo stěžejní, že odvolací soud i Nejvyšší soud ve svých rozsudcích dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlily důvody, pro které stanovení paušální výše náhrady ušlého zisku nemění nic na tom, že právě žalobce by měl prokázat jak vznik škody, tak i to, že k jejímu vzniku došlo v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě podle § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Argumentace stěžovatele, která je založena pouze na tvrzení určitého účelu ustanovení § 30 zákona č. 82/1998 Sb., nejenže postrádá jakoukoliv ústavněprávní rovinu, nýbrž není způsobilá ani v jakémkoliv jiném ohledu zpochybnit příslušné právní závěry obecných soudů. Je patrné, že stěžovatel považuje stanovení výše náhrady ušlého zisku paušální částkou za určitou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, čímž však směšuje dva navzájem nezávislé právní instituty. Posouzení jeho žaloby v tom smyslu, že se jí fakticky domáhal takovéhoto zadostiučinění, ale rovněž nebylo možné, neboť břemeno tvrzení nesl právě stěžovatel a ten svůj nárok vymezil jako nárok na náhradu ušlého zisku (srov. nález ze dne 5. května 2004 sp. zn. II. ÚS 596/02; N 64/33 SbNU 141). V tomto směru nakonec stěžovatel postupu obecných soudů ani nic nevytýká, přičemž ani v řízení o ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje, že se svého nároku domáhal právě z uvedeného titulu. Za těchto okolností Ústavní soud neshledal žádný prostor, který by umožňoval přehodnocení závěrů obsažených v napadených rozsudcích z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení jeho základních práv.

12. Pro úplnost je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl rovněž důvody, pro které ve své žalobě neodkázal na výše uvedenou pracovní smlouvu z 5. června 2000. Ústavní soud považoval tato tvrzení pouze za dovysvětlení skutkových okolností ze strany stěžovatele. I kdyby jim však bylo možné přiznat povahu námitek, tato skutečnost by neměla vliv na ústavněprávní posouzení věci, neboť odvolací soud se s touto smlouvou ve svém odůvodnění řádně vypořádal. Nadto je namístě zdůraznit, že sám stěžovatel nenavrhoval provedení této smlouvy jako důkazu, ani na ní nijak v průběhu řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem neodkazoval.

13. Ze všech těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2011

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru