Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2551/19 #1Usnesení ÚS ze dne 10.09.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
svědek/právo odepřít výpověď
hlavní líčení/čtení výpovědi svědka/spoluobviněného
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.2551.19.1
Datum podání05.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 23 odst.1, § 211 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2551/19 ze dne 10. 9. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky N. F., zastoupené JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem, sídlem Murmanská 1250/5, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019 č. j. 7 Tdo 542/2019-737, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2018 č. j. 10 To 32/2018-644 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 47 T 17/2016-532, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo soudní ochranu.

2. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 47 T 17/2016 se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem městského soudu uznána vinnou zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, vše ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to jí byl podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 8. 2016 sp. zn. 15 T 88/2016. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu u spoluobžalovaného T. K.

3. Odvolání stěžovatelky i spoluobžalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odmítl jako nedůvodná.

4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že v průběhu hlavního líčení měl být vyslechnut svědek A. D. M. Uvedený svědek však odepřel vypovídat s odkazem na nebezpečí vlastního trestního stíhání. Zatímco stěžovatelka a státní zástupkyně souhlasily s přečtením úředního záznamu o vysvětlení tohoto svědka ze dne 3. 11. 2015, spoluobžalovaný s takovým postupem nesouhlasil. Stěžovatelka má za to, že za tohoto stavu měl soud řízení proti stěžovatelce vyloučit ze společného řízení, neboť úřední záznam o podaném vysvětlení vyzníval v její prospěch. Shledal-li Nejvyšší soud, že obsah úředního záznamu nenasvědčuje tomu, že by vyzníval ve prospěch stěžovatelky, stěžovatelka má za to, že neměl neprovedený důkaz sám hodnotit, jestliže tak neučinil nalézací soud.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, že je namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Stěžovatelka vznáší námitky výhradně proti procesnímu postupu městského soudu, který za situace, kdy nevyslechl svědka A. D. M. ani nepřečetl obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení tohoto svědka, měl její věc vyloučit ze společného řízení, neboť podané vysvětlení dle jejího názoru vyznívá v její prospěch.

10. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že při hlavním líčení u městského soudu konaném dne 26. 9. 2017 předseda senátu stranám sdělil, že svědek M. podal před policejním orgánem vysvětlení, o čemž byl sepsán úřední záznam, avšak poté využil svého práva a odepřel vypovídat s odkazem na nebezpečí svého trestního stíhání. Dotázal se proto státní zástupkyně a obou obžalovaných, zda souhlasí se čtením úředního záznamu. Státní zástupkyně i stěžovatelka se čtením vyslovily souhlas, spoluobžalovaný T. K. však souhlas nedal. Za tohoto stavu postupoval městský soud zcela v intencích § 211 odst. 6 tr. řádu, když úřední záznam o vysvětlení jmenovaného svědka neprovedl jako důkaz. Domnívá-li se stěžovatelka, že tuto procesní situaci bylo možné změnit vyloučením její věci ze společného řízení cestou podle § 23 odst. 1 tr. řádu, měla takový postup městskému soudu navrhnout, přičemž by soud musel o jejím návrhu rozhodnout, proti čemuž Ústavní soud připouští ústavní stížnost (srov. usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 2565/16, ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 792/15, ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 1329/14 a další, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Sám městský soud důvod k vyloučení věci stěžovatelky ze společného řízení zjevně neshledal. Vinu stěžovatelky totiž opřel o řadu jiných důkazů vyjmenovaných v napadeném rozhodnutí. Proti provádění a hodnocení důkazů usvědčujících stěžovatelku ze spáchání obou trestných činů ostatně stěžovatelka žádným způsobem v ústavní stížnosti nebrojí.

11. Až v dovolání stěžovatelka vyjádřila názor, že úřední záznam o vysvětlení svědka A. D. M., který jako důkaz nebyl proveden, vyzníval v její prospěch, když svědek neuvedl, že by s ní jednal. Nejvyšší soud však na tuto námitku patřičně reagoval vysvětlením, že úřední záznam nemohl být proveden a hodnocen jako důkaz z důvodu nedání souhlasu spoluobžalovaného k jeho čtení. Konstatoval-li, že obsah uvedeného vysvětlení nacházejícího se na č. l. 209 trestního spisu ani nenasvědčuje tomu, že by je bylo možné vykládat ve prospěch stěžovatelky, právo na soudní ochranu tím neporušil, neboť tak činil pouze z hlediska eventuálního řešení předběžné otázky vyloučení řízení proti stěžovatelce, která se čtením úředního záznamu souhlasila. Jeho opačný přístup (kdy by bez ověření obsahu úředního záznamu soudy přiměl k vyloučení věci stěžovatelky jen z důvodu, aby mohl být předmětný policejní záznam přečten) by byl pouze formální a nevedl by k jinému výsledku řízení, neboť vina stěžovatelky byla provedenými a řádně zhodnocenými důkazy prokázána bez jakýchkoliv pochybností. Podrobné zdůvodnění učiněných skutkových závěrů soudy obou stupňů v návaznosti na provedené dokazování, v nichž Nejvyšší soud nezjistil žádný, natož extrémní, rozpor, nebudí žádné pochybnosti.

12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru