Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2550/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
PoznámkaUsnesení III. ÚS 2550/11 z 15. 3. 2012 předchází nález I. ÚS 2717/08 z 30. 8. 2010
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.2550.11.1
Datum podání26.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

276/2006 Sb.

277/2006 Sb.

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 142, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2550/11 ze dne 15. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem AK se sídlem Puchmajerova 7, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2011 č. j. 5 Cmo 254/2007-1302, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. srpna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2011 č. j. 5 Cmo 254/2007-1302 v tom rozsahu, v němž odvolací soud vyslovil, že "v následujícím odvolacím řízení, které bylo zahájeno k odvolání žalované a bylo o něm rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci rozsudkem dne 29. května 2003 č. j. 5 Cmo 120/2001-414, žalobci žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly" (viz napadené usnesení str. 6 celý první odstavec), a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. října 2000 č. j. 10 Cm 160/1999-189 uložil žalované obchodní společnosti EUTECH, a. s., IČ 47151421, povinnost zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 4.895.881,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), zamítl návrh na přiznání smluvní pokuty ve výši 3.435.883,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II), ve výroku pod bodem III řízení zčásti zastavil a ve výrocích pod body IV až VI rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované usnesením ze dne 29. května 2003 č. j. 5 Cmo 120/2001-414 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích pod bodem I o zaplacení částky 4.895.881,- Kč s příslušenstvím a pod body V a VI o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Výroky pod body II, III a IV odvoláním napadeny nebyly.

Krajský soud v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 11. května 2005 č. j. 10 Cm 160/1999-648 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4.423.552,- Kč s příslušenstvím, výrokem pod bodem II zastavil řízení ohledně částky 50.000,- Kč a příslušenství z důvodu zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu, výrokem pod bodem III zamítl žalobu co do částky 422.329,- Kč a příslušenství, výrokem pod bodem IV uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 365. 870,- Kč a výrokem pod bodem V uložil oběma procesním stranám povinnost zaplatit České republice specifikované částky na nákladech řízení.

Vrchní soud v Olomouci (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 20. října 2005 č. j. 5 Cmo 225/2005-715 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části směřující proti výroku pod bodem III ohledně částky 422.329,- Kč s uvedeným příslušenstvím a ve zbývající napadené části směřující do výroku pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu co do částky 4.423.552,- Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku žalobu zamítl a výroky pod body III, IV a V rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrokem pod bodem III o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, výrokem pod bodem IV o náhradě nákladů placených státem a výrokem pod bodem V o nákladech odvolacího řízení).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") rozsudkem ze dne 23. srpna 2006 č. j. 32 Odo 362/2006-774 rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. října 2005 č. j. 5 Cmo 225/2005-715 a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. května 2005 č. j. 10 Cm 160/99-648, mimo jeho výroku pod bodem II o zastavení řízení, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. března 2007 č. j. 10 Cm 160/1999-900, ve znění usnesení ze dne 9. května 2007 č. j. 10 Cm 160/1999-932 a usnesení ze dne 13. června. 2007 č. j. 10 Cm 160/1999-959 ve výroku pod bodem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4.845.881,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 4.885.881,- Kč od 14. prosince 1999 do 9. února 2000, z částky 4.875.881,- Kč od 10. února 2000 do 22. března 2000, z částky 4.865.881,- Kč od 23. března 2000 do 5. dubna 2000, z částky 4.855.881,- Kč od 6. dubna 2000 do 26. dubna 2000 a z částky 4.845.881,- Kč od 27. dubna 2000 do zaplacení, ve výroku pod bodem II zamítl žalobu ohledně částky 10.000,- Kč a dále ohledně 19% úroku z prodlení ročně z částky 4.925.881,- Kč od 27. srpna 1996 do 19. ledna 1999, z částky 4.905.881,- Kč za den 20. ledna 1999, z částky 4.885.881 Kč od 21. ledna 1999 do 13. prosince 1999, z částky 10.000,- Kč od 27. dubna 2000 do zaplacení a dále ohledně dalšího 9% úroku z prodlení z částky 4.885.881,- Kč od 14. prosince 1999 do 9. února 2000, z částky 4.875.881,- Kč od 10. února 2000 do 22. března 2000, z částky 4.865.881,- Kč od 23. března 2000 do 5. dubna 2000, z částky 4.855.881,- Kč od 6. dubna 2000 do 26. dubna 2000 a z částky 4.845.881,- Kč od 27. dubna 2000 do zaplacení, ve výroku pod bodem III uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 54.542,- Kč, ve výroku pod bodem IV žalované uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 763.631,- Kč a ve výrocích pod body V a VI rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. října 2007 č. j. 5 Cmo 254/2007-1009 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. března 2007 č. j. 10 Cm 160/1999-900, ve znění usnesení ze dne 9. května 2007 č. j. 10 Cm 160/1999-932 a usnesení ze dne 13. června 2007 č. j. 10 Cm 160/1999-959 v napadené části výroku pod bodem Iav části výroku pod bodem II, kromě zamítnutí žaloby o částku 10.000,- Kč a dále ohledně 19% úroku z prodlení ročně z částky 4.925.881,- Kč od 27. srpna 1996 do 31. října 1996, potvrdil. Dále ve výroku pod bodem II změnil odvolací soud výroky pod body III až VI rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 6.255,20 Kč. Ve výroku pod bodem III odvolací soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. září 2008 č. j. 32 Odo 2004/2008-1117 dovolání žalobce i žalované odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Na základě ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 30. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2007 č. j. 5 Cmo 254/2007-1009 ve výrocích pod body II a III zrušil a v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2008 č. j. 32 Cdo 2004/2008-1117 a proti výroku pod bodem I rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2007 č. j. 5 Cmo 254/2007-1009, ústavní stížnost odmítl.

Napadeným usnesením ze dne 28. dubna 2011 č. j. 5 Cmo 254/2007-1302 Vrchní soud v Olomouci rozhodl, že ve zbývající napadené části, tj. ve výrocích pod body III, IV, V a VI se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2007 č. j. 10 Cm 160/1999-900, ve znění usnesení ze dne 9. května 2007 č. j. 10 Cm 160/1999-932 a usnesení ze dne 13. června 2007 č. j. 10 Cm 160/1999-959 mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 177.806,- Kč a žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 853.425,- Kč, oba účastníci řízení jsou povinni zaplatit České republice náklady řízení státu za část řízení do vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2000 č. j. 10 Cm 160/1999-189, a to žalobce částku 585,- Kč a žalovaná částku 995,40 Kč. Žalované byla dále uložena povinnost zaplatit České republice náklady řízení státu za část řízení po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2000 č. j. 10 Cm 160/1999-189 ve výši 4.704,80 Kč. Dále Vrchní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že touto ústavní stížností napadá výše uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci v tom rozsahu, v němž odvolací soud vyslovil, že "v následujícím odvolacím řízení, které bylo zahájeno k odvolání žalované a bylo o něm rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci rozsudkem dne 29. května 2003 č. j. 5 Cmo 120/2001-414, žalobci žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly" (viz napadené usnesení str. 6 celý první odstavec), a to pro markantní nesoulad obsahu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se skutečným stavem řízení. Stěžovatel je toho názoru, že tento závěr vrchního soudu neodpovídá skutečnému obsahu soudního spisu. Stěžovatel poukazuje na to, že v průběhu odvolacího řízení ve dnech 28. října 2000 - 31. května 2003 byl právně zastoupen advokátem JUDr. R., který podal dvě vyjádření k odvolání žalované a celou dobu v průběhu tohoto stupně řízení stěžovatele jako žalobce zastupoval. Žalobci tedy náleží náhrada nákladů řízení za právní zastupování JUDr. R. v odvolacím řízení dle právních předpisů na tuto situaci dopadajících, stěžovatel má právo na náhradu nákladů za odměnu za právní zastoupení a za režijní náhradu nákladů ke každému úkonu, přičemž má zato, že odměna mu náleží v paušální výši podle vyhl. č. 484/2000 Sb., a za každý úkon právních služeb režijní paušál ve výši 75,- Kč.

Stěžovatel dále ústavní stížností napadá usnesení Vrchního soudu v Olomouci z toho důvodu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolacímu soudu zcela vypadl jeden stupeň řízení - rozhodnutí o náhradě nákladů vyúčtovaných za tento jeden stupeň, a to odvolací řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2007 č. j. 10 Cm 160/1999 - 900, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 9. května 2007 č. j. 10 Cm 160/1999 - 932. Proti tomuto rozsudku se odvolali jak žalobce, tak žalovaná a o odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2007 č. j. 5 Cmo 254/2007 - 1009, přičemž ve výrocích ve věci samé tento rozsudek nabyl právní moci dne 2. ledna 2008. Celé odvolací řízení tedy trvalo v průběhu roku 2007 a na výpočet náhrady nákladů za právní zastoupení tak dopadá úprava vyhl. č. 276/2006 Sb. (náklady) a vyhl. č. 277/2006 Sb. (odměna). Žalobce se odvolával toliko proti zamítnutí části úroků z prodlení, žalovaná se odvolávala proti celému rozsahu jistiny - nedoplatku ceny díla i proti příslušenství. Náhrada nákladů řízení byla oběma účastníky účtována, v napadeném usnesení se však rozhodnutí o těchto nákladech a tomto stupni řízení vůbec nenachází. Rozhodnutí soudu je tak v tomto bodě v markantním nepoměru ke skutečnému stavu řízení. Stěžovatel jako žalobce se domáhá - vzhledem k tomu, že při obraně proti odvolání žalované, které napadalo přiznání jistiny v plném rozsahu, měl žalobce plný úspěch - přiznání plné náhrady nákladů řízení za tento stupeň řízení.

Podstatou této ústavní stížnosti, uvádí stěžovatel, je tedy markantní rozpor mezi skutečnými uplatněnými náklady řízení, jak vyplývají z obsahu soudního spisu a mezi tím, jak existenci těchto nákladů vyhodnotil odvolací soud. Odvolací soud v napadeném usnesení totiž zcela vynechal celé dva stupně řízení s náklady těchto stupňů. Tím tento soud také nesplnil již vyslovený závazný právní názor Ústavního soudu. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá, aby v napadeném rozsahu bylo toto usnesení odvolacího soudu zrušeno.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost týkající se nákladů řízení otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Protože nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, nebo je projevem libovůle soudu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Žádné z možných pochybení, které by mělo ústavněprávní relevanci, však Ústavní soud v předmětné věci neshledal. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Nelze tedy rozhodnutí vrchního soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovateli byla porušena ústavně zaručená práva.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2011 č. j. 5 Cmo 254/2007-1302 napadla ústavní stížností rovněž žalovaná. Usnesením ze dne 22. února 2012 sp. zn. IV. ÚS 2543/11 Ústavní soud ústavní stížnost žalované pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. V tomto usnesení se Ústavní soud zabýval rovněž námitkou žalované, že Vrchní soud v Olomouci se neřídil nálezem Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08. Podle zjištění Ústavního soudu Vrchní soud v Olomouci citovaný nález Ústavního soudu respektoval. V podrobnostech Ústavní soud na výše uvedené usnesení Ústavního soudu odkazuje.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru