Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2537/10 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkonkurz a vyrovnání
konkurzní podstata
žaloba/vylučovací
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2537.10.1
Datum podání30.08.2010
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 12, § 19 odst.3, § 12, § 19 odst.3

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2537/10 ze dne 11. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti TRIGAL, s.r.o., se sídlem v Praze 9 - Vysočany, K Žižkovu 7, zastoupené Mgr. Marií Benešovou, advokátkou se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 727, adresa pro doručování: Praha - Vysočany, Na Jetelce 69/2, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - "nečinnosti Městského soudu v Praze při výkonu dohlédací činnosti podle ust. § 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v konkursním řízení sp. zn. 92 K 61/2000 na majetek úpadce FIRST, a.s.", takto:

Ústavní stížnost a návrh na vydání předběžného opatření se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud Městskému soud v Praze "zakázal, aby při dohlédací činnosti v rámci konkursního řízení na majetek úpadce FIRST a.s. vedeného pod sp. zn. 92 K 61/2000 svou nečinností umožnil správci konkursní podstaty úpadce FIRST a.s. zpeněžení provozního a skladového areálu č.p. 809 na pozemku parc. č. 1901/2 s příslušenstvím a pozemků parc. č. 1901/2 a parc. č. 1901/13 vše na listu vlastnictví č. 471 v katastrálním území Vysočany, městská část Praha 9, obec Praha (dále též "předmětné nemovitosti") ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., a to až do doby pravomocného skončení soudního řízení sp. zn. 58 Cm 21/2010 vedeného u Městského soudu v Praze a do doby právní moci rozhodnutí o dovoláni stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2010, č. j. 13 Cmo 245/2009-441". Dovozuje, že Městský soud v Praze porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod "ve zněni protokolů č. 3, 5 a 8" (dále jen "Úmluvy").

Současně s poukazem na § 80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vydal v odpovídajícím smyslu i předběžné opatření, ukládající Městskému soudu v Praze, aby nepokračoval v této "nečinnosti", jež by umožnila správci konkursní podstaty dotčený majetek zpeněžit ve veřejné dražbě, ohlášené na den 21. 9. 2010.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že Městský soud v Praze (konkursní soud) nevyhověl jejím podnětům ze dne 29. 7. 2010 a 25. 8. 2010, kterými s poukazem na § 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 328/1991 Sb.") navrhla, aby zpeněžení vymezených nemovitostí zakázal (viz též usnesení jmenovaného soudu ze dne 8. 9. 2010, č. j. 92 K 61/2000-1287, reagující na posléze uvedené podání). Připustila, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2009, č. j. 41 Cm 103/2008-358, její žalobu o vyloučení označených nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty zamítl, a Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2010, č. j. 13 Cmo 254/2009-441, toto rozhodnutí coby věcně správné potvrdil, zdůrazňuje však současně, že řízení o dovolání, které proti rozsudku odvolacího soudu podala, dosud skončeno není. Kromě toho se tato rozhodnutí týkala soupisu konkursní podstaty ze dne 19. 2. 2001, jenž podle ní postrádal "základní náležitosti", a sporné nemovitosti byly do konkursní podstaty zahrnuty teprve soupisem ze dne 12. 9. 2003. Proto iniciovala řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 58 Cm 21/2010, v němž se znovu domáhá "vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty FIRST a.s. pořízeného dne 12. 9. 2003"; jelikož oba soupisy nelze ztotožnit, není zde podle jejího názoru dána překážka věci pravomocně rozsouzené. Stěžovatelka vyslovuje tedy přesvědčení, že § 19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. doposud brání prodeji nemovitostí a odmítá-li konkursní soud uznat odpovídající procesní důsledky, zasahuje do jejích shora specifikovaných ústavních práv. Návrh na vydání předběžného opatření pak zdůvodňuje dopady prodeje nemovitostí, které spočívají v nemožnosti jejich následného vyloučení z konkursní podstaty, pročež "další řízení ztratí svůj účel".

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti dovozuje, že poté, co Vrchní soud v Praze vydal shora označený rozsudek, "tu nejsou překážky, pro které by nemohl konkursní správce nemovitosti zpeněžit".

Vedlejší účastník (správce konkursní podstaty úpadce FIRST, a.s.) stěžovatelce vytkl, že "odmítá akceptovat fakt, že existuje pouze jeden soupis konkursní podstaty, který je průběžně aktualizován v závislosti na vývoji konkursního řízení". Upozorňuje, že řízení o stěžovatelčině "další" žalobě Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 8. 2010, č. j. 58 Cm 21/2010-23, zastavil z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené; protichůdný právní závěr by umožnil opakovanými vylučovacími žalobami zpeněžení konkursní podstaty mařit.

V replice na tato vyjádření stěžovatelka setrvala na v ústavní stížnosti vyjádřených názorech s tím, že "pravomocně skončené řízení o jedné vylučovací žalobě samo o sobě nikterak nepředjímá výsledek řízení o dalších vylučovacích žalobách". Zrekapitulovala též argumentaci, již uplatnila v dovolání proti potvrzujícímu rozsudku vrchního soudu, a konstatovala, že "plánovaná veřejná dražba předmětných nemovitostí dne 21. 9. 2010 skutečně proběhla" (nemovitosti v ní byly prodány); v této souvislosti ohlásila, že "využije veškerých svých zákonných prostředků k jejímu zpochybnění".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, dle něhož je nutno jej chápat tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem".

Je třeba mít současně na zřeteli, že Ústavnímu soudu nepřísluší reagovat na každou (zdánlivou nebo i existující) odchylku od podústavním právem zakotvených pravidel; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; jejich porušení, a to až porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilá založit i porušení práv nebo svobody základních, chráněných ústavním pořádkem. Je patřičné zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, a zejména v zásazích do probíhajících řízení před obecnými soudy dává ve své rozhodovací činnosti najevo mimořádnou zdrženlivost.

Z hlediska ústavněprávního může být v dané věci posouzena pouze otázka, zda postupy Městského soudu v Praze v konkursním řízení nepředstavují zásah orgánu veřejné moci, kterým by mohlo být porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Tak tomu - ve smyslu uvedeného výkladu - zásadně být nemůže tehdy, jestliže soud postupoval v souladu s rozhodnými právními předpisy [zejména příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání], resp. aniž by se od nich relevantně odchýlil, a současně dbal základních zásad civilního procesu; v takovém případě nemůže Ústavní soud činit závěr, že konkursní řízení je (resp. bylo) vedeno způsobem, který ve svém důsledku zasahuje do základních ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

Je-li ponechána stranou okolnost, že veřejná dražba v konkursním řízení již proběhla a sporné nemovitosti byly zpeněženy, byla ústřední otázkou, již stěžovatelka otevřela, však netoliko otázka, zda konkursní soud dostál "podzákonným" povinnostem vyplývajícím z jeho dohlédací činnosti podle zákona č. 328/1991 Sb., pakliže - v průběhu řízení o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2010, č. j. 13 Cmo 254/2009-441, resp. řízení o další vylučovací žalobě vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 58 Cm 21/2010 - nebránil tomu (nemínil bránit), aby nemovitosti pojaté do konkursní podstaty úpadce byly prodány ve veřejné dražbě či nikoli, nýbrž až otázka, zda se přitom dopustil zjevného vybočení z nich - a to rozměru dosahujícího porušení čl. 36 odst. 1 Listiny - jež se mohlo dotknout nějakého základního práva stěžovatelky.

Ony "podzákonné povinnosti", jež lze zde identifikovat, se nemohou než odvíjet z ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., podle kterého po dobu do pravomocného skončení řízení o vylučovací žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou hodnotu zpeněžit, ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby.

Citovaná norma tedy klade na správce konkursní podstaty omezení časově ohraničené jen pravomocným skončením řízení o vylučovací žalobě, zatímco na stadium řízení dovolacího již nedopadá. Zpeněžení majetku, ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto o vylučovací žalobě negativně, netrpí tedy - posuzováno v této rovině - ani podústavním deficitem, tím méně pak deficitem ústavním. Element vlastnické ochrany jako takové, jež by jinak mohl být sám o sobě relevantní, nemůže hrát rovněž významnou roli, jestliže proti jeho prosazení působí dvě konformní rozhodnutí obecných soudů obou instancí, a dovolání, z jehož podání stěžovatelka se předběžně dožaduje ochrany, je přípustné nikoli ex lege, nýbrž až za zvláštních podmínek ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Ústavněprávní deficit nelze dovodit ani z prodeje sporných nemovitostí v procesní situaci, kdy (další) řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 58 Cm 21/2010 není pravomocně skončeno.

Stěžovatelka neobjasňuje, v jakém směru (v rámci sporu vedeného mezi týmiž účastníky) je prolomena totožnost právního základu obou žalob (tvrzená existence vlastnického práva ke sporným nemovitostem, odvíjejícího se z kupní smlouvy mezi stěžovatelkou a úpadcem ze dne 22. 2. 2000), resp. návrhů jejich rozsudečných výroků (vyloučení konkretizovaného majetku z konkursní podstaty), a tím i totožnost věcí ve smyslu § 159a o. s. ř. (z judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudek ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113/2001, usnesení ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 1748/2006, a usnesení ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4052/2008).

Stěžovatelka svoji věc rovněž jakkoli nepřipodobňuje judikaturou obecných soudů vymezeným situacím, které jsou způsobilé založit důvod k podání další vylučovací žaloby, aniž by rozhodnutí o předchozí představovalo překážku ve smyslu ustanovení § 159a o. s. ř. (jako je tomu v případě, že účinky soupisu zrušením rozhodnutí o prohlášení konkursu pominuly a po opětovném prohlášení konkursu byl proveden soupis "nový", srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 378/2006, resp. v případě, kdy žalobce po zamítnutí předchozí vylučovací žaloby složil do konkursní podstaty cenu zástavy, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1838/2007). Formální poukaz na datování "soupisů" (při pokračující existenci "jediné" konkursní podstaty úpadce, o jejíž rozsah byl veden spor) tímto úsudkem otřást nemůže.

Není proto k dispozici spolehlivý (ústavněprávní) argument ve prospěch úsudku, že "další" stěžovatelčina vylučovací žaloba vyvolává efektivně procesní důsledky předvídané v § 19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., popř. že konkursnímu soudu byla dostupná zjištění odůvodňující vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005).

Ve vztahu k vyloženým principům ústavněprávního přezkumu lze tedy uzavřít, že existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky zde doložena nebyla rovněž, a tento závěr lze mít za zřejmý.

Stojí za připomenutí, že vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 179/2006). To je totiž významné i z pohledu zásad, jež identifikují ústavní stížnost - k ochraně práv - coby prostředek povahy subsidiární, což ostatně sama stěžovatelka vystihuje v replice k vyjádřením k ústavní stížnosti prohlášením, v němž dává najevo, že jsou tu jiné "zákonné prostředky" (ku zpochybnění veřejné dražby - viz výše).

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně neopodstatněným (resp. byla jím v době, kdy tvrzená "nečinnost" dohlédacího soudu mohla být aktuální), který Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Totéž se logicky vztahuje i k souběžně podanému návrhu na vydání předběžného opatření.

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru