Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2534/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2534.15.1
Datum podání18.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2534/15 ze dne 8. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele J. O., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Marianem Štětinou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015 č. j. 5 Tdo 306/2015-33, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. listopadu 2014 č. j. 6 To 90/2014-581 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. září 2014 č. j. 39 T 8/2014-536, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 18. srpna 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy ve smyslu ustanovení § 140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let, a trest propadnutí věci, jíž byl stěžovatelův nůž použitý při útoku. Uvedeného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že dne 30. ledna 2014 v podnapilém stavu vyhrožoval své družce zabitím, následně po ní hodil nůž, a když se pokusila uniknout ze společného bytu, zabodl jí zmíněný nůž do zad, načež poškozená uprchla z bytu a dostalo se jí lékařské pomoci. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené a lékařských znaleckých posudků, podpořených dalšími nepřímými důkazy, týkajících se soužití stěžovatele s poškozenou a jeho požívání alkoholu. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že právní i skutkové závěry soudu nalézacího jsou plně v souladu s provedenými důkazy. Za pochybení označil pouze skutečnost, že se krajský soud opomenul v písemném odůvodnění vypořádat se stěžovatelovými důkazními návrhy, ačkoliv tak dle zvukového záznamu učinil při hlavním líčení. Odvolací soud se tedy jednotlivými důkazními návrhy zabýval a podrobně v odůvodnění popsal, z jakého důvodu nemůže mít jejich provedení vliv na rozhodnutí o stěžovatelově vině a trestu, pročež všechny tyto návrhy sám zamítl. Dále pouze potvrdil všechny závěry krajského soudu jako správné. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V něm dospěl především k závěru, že většina stěžovatelových námitek nespadá pod žádný z dovolacích důvodů. Dále pak doplnil některé úvahy soudů nižších stupňů, zejména v otázce naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty. Závěry soudů přitom plně potvrdil.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho ústavních práv došlo zejména protiústavním vedením důkazního řízení. Soudy nezjistily v potřebné míře skutkový stav, a některé důkazy hodnotí stěžovatel jako tzv. opomenuté. V tomto směru poukazuje zejména na návrh provedení rekonstrukce na místě činu, který by prokázal, vzhledem k pozici přítomných osob a velikosti bytu a jeho místností, nepravděpodobnost průběhu skutkového stavu popsaného v napadených rozhodnutích. Dále stěžovatel poukazoval na podstatné rozpory ve výpovědích poškozené, když tato intenzitu údajného útoku v jednotlivých výpovědích stupňovala. Soudy následně bez dostatečného odůvodnění odmítly jako nadbytečný opětovný výslech poškozené, který ve veřejném jednání navrhovala i ona sama. Oba soudy pak nepřípustně přičetly stěžovateli k tíži neschopnost stěžovatele vzpomenout si, z důvodu opilosti, na detaily incidentu krátce po něm, a odmítly jeho pozdější tvrzení z doby, kdy si již vybavil více detailů. Dle stěžovatele existují významné pochybnosti, zda vůbec při incidentu došlo k hodu nožem, přičemž vyřešení této otázky má dle stěžovatele zásadní význam pro právní kvalifikaci jeho protiprávního jednání. Proto je třeba odmítnout tvrzení odvolacího soudu, že stěžovatelovy důkazní návrhy nemohou mít vliv na závěry o vině a trestu. Vrchní soud rovněž pochybil, když se při hodnocení přezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu pokusil omluvit zjevné nedostatky písemného odůvodnění nalézacího soudu odkazem na zvukový záznam jednání. Zvukový záznam nemůže zhojit nedostatky písemného odůvodnění. Závěrem stěžovatel namítá, že v předmětném trestním řízení nebyla dodržena zásada in dubio pro reo, když všechny důkazy byly hodnoceny pouze v neprospěch stěžovatele. Nebylo prokázáno zavinění stěžovatele. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel namítá, že závěry soudů jsou v tzv. extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnostmi. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Stěžovatelova argumentace je založena na opakování námitek, týkajících se způsobu vedení důkazního řízení a závěrů, které z něj obecné soudy odvodily. Stěžovatel tak sice formálně namítal porušení svého procesního ústavně zaručeného základního práva, přesto však obsahově brojil jen proti nesprávné aplikaci procesního podústavního práva. I přes poukaz na ustanovení Listiny je tedy zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takové ústavní stížnosti by bylo v rozporu se zněním a smyslem čl. 82 a násl. Ústavy.

7. Vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)]. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména opomenutí důkazních návrhů krajským soudem. V tomto ohledu přisvědčil však stěžovateli již odvolací soud, který se všemi důkazními návrhy zabýval sám a neshledal v nevypořádání se s nimi důvod pro zrušení odsuzujícího rozsudku. Ani Ústavní soud nespatřuje v tomto pochybení důvod pro vyhovění ústavní stížnosti, neboť pochybení krajského soudu bylo napraveno soudem odvolacím, který se stěžovatelovými důkazními návrhy velmi podrobně zabýval (srov. str. 4 až 6 napadeného usnesení vrchního soudu). Ústavní soud přitom vždy posuzuje namítané porušení základních práv a svobod v celém řízení, nikoliv v jeho dílčích částech. Stěžovatelovu procesnímu právu na přezkoumatelné odůvodnění se dostalo ochrany před odvolacím soudem, který velmi podrobně rozvedl, z jakého důvodu nemůže provedení navrhovaných důkazů mít žádný vliv na rozhodnutí o vině a trestu. Proto je v uvedené části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

8. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Takový problém v napadeném řízení nevyvstal a ani stěžovatel žádnou takovou námitku nevznesl.

9. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. K takovému excesu v projednávané věci dle Ústavního soudu nedošlo. Námitka existence tzv. extrémního rozporu zůstala vyslovena v podstatě pouze všeobecně, bez upřesňujících vyjádření, když stěžovatel poukazuje pouze na existenci určitých, dle něj odůvodněných, pochybností. Tyto však v žádném případě nedosahují takové intenzity, aby bylo možné označit závěry soudů za extrémně rozporné s obsahem provedených důkazů. Soudy opřely závěr o stěžovatelově vině zejména o výpověď poškozené a znalecké posudky, přičemž obsah těchto důkazů, který stěžovatel ani nijak konkrétně nerozporuje, ukazuje na stěžovatelovu vinu. Jedinou konkrétní námitkou je tvrzení nemožnosti hození nože v prostoru malé místnosti. S touto námitkou se rovněž velmi podrobně vypořádal odvolací soud, když stěžovatel sám přiznal hod jistého předmětu po poškozené a provedení rekonstrukce považoval odvolací soud, s ohledem na učiněné výpovědi, za nadbytečné. Závěry soudů tak mají z hlediska práva i logiky jednotlivě, i ve svém souhrnu dostatečnou oporu. Přehodnocování rozporu mezi jednotlivými důkazy, zejména v otázce věrohodnosti jednotlivých vypovídajících osob či vyřešení otázky tvrzených rozporů ve výpovědích, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem k zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru