Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 253/96Nález ÚS ze dne 20.02.1997K přípustnosti dovolání vyplývající z výroku odvolacího soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
vlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 19/7 SbNU 133
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.253.96
Datum podání18.09.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.g

99/1963 Sb., § 5, § 238, § 157, § 155, § 159, § 5, § 238


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 253/96 ze dne 20. 2. 1997

N 19/7 SbNU 133

K přípustnosti dovolání vyplývající z výroku odvolacího soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl po ústním jednání dne

20. února 1997 ve věci ústavní stížnosti Ing. E. P. a H. V. proti

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon

242/96, kterým se zamítá dovolání, a dále proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co

752/93, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti

rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. července 1993, sp.

zn. 5 C 108/92, o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci,

takto:

1. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn.

3 Cdon 242/96, se zrušuje.

2. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, a rozsudku Okresního

soudu v Náchodě ze dne 1. července 1993, sp. zn. 5 C 108/92, se

odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 18.

září 1996, podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., se stěžovatelky domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn.

10 Co 752/93, jakož i rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne

1. července 1993, sp. zn. 5 C 108/92. Napadenými rozhodnutími se

cítí být dotčeny na svých základních právech a svobodách,

vyplývajících z čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod.

Ze spisu sp. zn. 5 C 108/92, jež si Ústavní soud vyžádal od

Okresního soudu v Náchodě, bylo zjištěno následující:

Stěžovatelky se v řízení před obecnými soudy domáhaly vydání

přesně určené nemovitosti s poukazem na restituční důvod, obsažený

v ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Okresní soud v Náchodě žalobu stěžovatelek

zamítl s tím, že podle jeho názoru nebylo prokázáno, že kupní

smlouva, kterou předmětná nemovitost přešla na stát, byla uzavřena

v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud v Hradci

Králové odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

jako věcně správný, i když na základě jiných právních závěrů, než

ke kterým dospěl soud okresní. Jejich obsahem bylo konstatování,

že smlouva, kterou nemovitost přešla na stát, je absolutně

neplatná, v důsledku čehož nemohl být naplněn restituční titul,

obsažený v § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Krajský soud zvažoval kromě toho i možnost

aplikace § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, avšak

na základě dvou argumentů tuto možnost odmítl. Argumentem prvním

bylo vztažení skutkové podstaty převzetí nemovitosti státem bez

právního důvodu pouze na případy okupace (tj. pokud právní důvod

převzetí od počátku chyběl) nebo na případy dodatečného odpadnutí

právního důvodu (např. zrušením platné smlouvy). Argumentem druhým

byla skutečnost, že stěžovatelky na svých původních skutkových

tvrzeních, že věc přešla na stát na základě kupní smlouvy,

uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, pouze ohledně

nichž soud prvního stupně vedl důkazní řízení, setrvaly

a nenavrhly změnu žaloby ve smyslu skutkových tvrzení o převzetí

věci státem bez právního důvodu a soud tudíž by jím ani nemohl

přiznat něco jiného, než co požadovaly.

Odvolací soud připustil ve výroku proti svému rozsudku

dovolání. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že tak učinil,

"protože z důvodů" uvedených v přesně označené části odůvodnění

"jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Do rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelky

podaly dovolání. Namítají v něm nesprávné posouzení věci ve smyslu

§ 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou

zákonem č. 238/1995 Sb. Tvrdí, že lze pouze "částečně souhlasit"

s právním závěrem krajského soudu, týkajícím se interpretace

skutkové podstaty převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu,

a dále odmítají jeho závěr ohledně změny žaloby. Vyjadřují

v dovolání stanovisko, podle něhož účelem dokazování je učinit

věcně správné závěry v otázce skutkového stavu, přičemž

shledal-li však odvolací soud, že zjištěnému skutkovému stavu

nemůže odpovídat petit uvedený v žalobě, pak je jeho povinností

podle § 5 o. s. ř. poučit žalobce o nutnosti jeho změny. Ve svém

dovolání stěžovatelky dále obsáhle polemizují se závěrem

odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy a z toho

vyplývajícího nedostatku věcné legitimace všech účastníků v dané

věci.

V rozhodnutí o dovolání se vychází z konstatování, že

odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil

přípustnost dovolání, přičemž Nejvyšší soud dospívá k názoru,

podle něhož z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, že

dovolání bylo připuštěno pouze pro řešení dvou právních otázek

zásadního významu. Nejvyšší soud dále v této souvislosti poukazuje

na možnost odvolacího soudu omezit rozsah dovolání pouze na tu

právní otázku, kterou považuje za zásadního významu po právní

stránce. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovolání v části,

brojící proti závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti

kupní smlouvy a z toho vyplývajícího nedostatku věcné legitimace

všech účastníků v dané věci, kvalifikoval jako nepřípustné,

jelikož přesahuje rámec právních otázek zásadního významu, jak byl

vymezen rozsudkem odvolacího soudu.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku vychází dále z teze, podle níž

z přezkumu dovolacího soudu je vyloučena otázka, zda stát v daném

případě nemovitosti převzal bez právního důvodu (§ 6 odst. 2

zákona o mimosoudních rehabilitacích), neboť neučinily-li

stěžovatelky tuto otázku předmětem dovolání, nemůže se jí dovolací

soud z důvodů uvedených v ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř.

zabývat. K uvedenému závěru Nejvyšší soud dochází interpretací

obsahu dovolání, v němž se na straně jedné vyslovuje pouze

"částečný souhlas" se závěrem odvolacího soudu ohledně

interpretace skutkové podstaty převzetí nemovitosti státem bez

právního důvodu, avšak na straně druhé dovolatelky "právě tento

odvolacím soudem přijatý závěr ničím nezpochybňují a tudíž jej ve

svých důsledcích nijak nenapadají".

Nejvyšší soud poukazuje na návaznost obou právních otázek,

pro které bylo připuštěno dovolání, jelikož podle něj pouze

v případě, jestliže nemovitosti převzal stát bez právního důvodu,

se lze (a má smysl) zabývat řešením otázky změny žaloby. Je-li

z přezkumu v dovolacím řízení vyloučen závěr odvolacího soudu

o tom, že v daném případě nemovitosti stát nepřevzal bez právního

důvodu, protože stěžovatelky v dovolání tento závěr odvolacího

soudu nenapadly, pak Nejvyšší soud považuje pro danou věc za

právně bezvýznamné zabývat se odvolacím soudem vyslovenou nutností

změny žaloby právě pro převzetí nemovitostí státem bez právního

důvodu. Z uvedených důvodů závěrem konstatuje, že v daném případě

musí nutně platit tvrzení odvolacího soudu, že stát nemovitosti

bez právního důvodu nepřevzal a pro tento případ žádná změna

žaloby v úvahu nepřipadá a není na místě o ní uvažovat.

Bylo již uvedeno, že svou ústavní stížností se stěžovatelky

domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května

1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, rozsudku Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, jakož

i rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. července 1993, sp.

zn. 5 C 108/92. Napadenými rozhodnutími se cítí být dotčeny na

svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 a čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti odmítají konstatování Nejvyššího soudu,

podle kterého se "částečným souhlasem" s právními závěry

odvolacího soudu k interpretaci skutkové podstaty přechodu

nemovitostí na stát bez právního důvodu měly s těmito závěry

ztotožnit úplně, a odmítají i tvrzení, že neuplatnily dovolání

i ohledně této právní otázky. Dále vytýkají rozhodnutí Nejvyššího

soudu, jakož i rozhodnutím okresního a krajského soudu, tu

skutečnost, že neaplikovaly právní předpisy restitučního

charakteru v souladu s jejich účelem, přičemž poukazují na nález

Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. prosince 1992, sp. zn. ÚS 597/92.

Stěžovatelky dále ve své ústavní stížnosti spatřují pochybení

soudu prvního a druhého stupně v nesprávné interpretaci pojmu

tísně (a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna

1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93) a v nesprávné aplikaci § 5 o. s. ř.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. vyžádal od Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné

ústavní stížnosti. Vyjádření, doručené Ústavnímu soudu dne 18.

února 1997, vypracovala soudkyně senátu 3 Cdon Nejvyššího soudu.

Uvádí se v něm, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumal

rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994,

sp. zn. 10 Co 752/93, v rozsahu, ve kterém byl dovoláním napaden,

přičemž v podrobnostech se odkazuje na odůvodnění rozsudku

Nejvyššího soudu, ve kterém je podrobně rozvedena aplikace

dotčených ustanovení o. s. ř. Ve vyjádření je dále vysloveno

přesvědčení, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení

práv stěžovatelek, vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, v důsledku čehož se Ústavnímu

soudu navrhuje předmětnou ústavní stížnost zamítnout.

II.

Podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění

před novelou, provedenou zákonem č. 238/1995 Sb., je dovolání

přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud vyslovil ve

výroku svého potvrzujícího rozsudku, že je dovolání přípustné,

protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Dle názoru doktrinárního "vysloví-li odvolací soud

přípustnost dovolání, musí tak učinit ve výroku svého rozhodnutí",

přičemž "byla-li přípustnost dovolání vyslovena pro řešení jen

některé právní otázky, je třeba tuto skutečnost rovněž vyjádřit ve

výroku, popřípadě musí vyplývat alespoň z odůvodnění rozhodnutí"

(J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář.

2. vydání, Praha 1996, s. 624).

Ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že obsah

rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku, přičemž

z ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. plyne, že pouze tuto část

rozhodnutí lze považovat za závaznou. Je to tudíž pouze výroková

část rozsudku, která obsahuje vymezení hmotných, popřípadě

procesních práv účastníků řízení. Funkcí odůvodnění je pak, jak

upravuje § 157 odst. 2, 3 o. s. ř., rekapitulace řízení, rozbor

skutečností, které považuje soud za prokázány a které nikoliv,

hodnocení vykonaných důkazů, vypořádání se s důkaznými návrhy

účastníků, jakož i přesvědčivé podání právního posouzení věci.

Bylo by v rozporu s účelem a smyslem výroku a odůvodnění

rozsudku, pokud by uvedená ustanovení o. s. ř. byla interpretována

v tom smyslu, že určité právo, resp. povinnost mohou být založeny

rozsudkem v jeho výrokové části, přičemž jejich rozsah může být

vymezen odůvodněním. V posuzované věci nota bene bez jakéhokoli

poukazu na skutečnost, že argumenty ve prospěch připuštění

dovolání mají být chápány zároveň ve smyslu vymezení rozsahu

důvodů tohoto dovolání.

Postup soudů, kterým byla přípustnost dovolání vyslovena ve

výroku rozsudku bez omezení, přičemž takovéto omezení jen pro

určitou právní otázku je obsaženo v odůvodnění rozsudku nebo pouze

z něj vyplývá, vytváří procesní nejistotu účastníků řízení, jeho

následkem je neurčité vymezení obsahu a rozsahu práv a povinností

účastníků řízení a ve svém důsledku umožňuje zúžení přiznaných

procesních práv. Nutno jej proto považovat za stojící v rozporu

s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení

principů spravedlivého procesu Ústavní soud rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, zrušil.

Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů pouze

z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Pokud je nálezem, zrušujícím

rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně

práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto

práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro posuzování právnosti

rozhodnutí, která zrušenému rozhodnutí předcházela, platí princip

subsidiarity, obsažený v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Argumentace, obsažená v ústavní stížnosti, směřující proti

rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně, spočívá v odlišném

názoru na interpretaci a aplikaci předpisů restitučního

charakteru, zejména pojmu tísně a poučovací povinnosti soudů podle

§ 5 o. s. ř. Nálezem, zrušujícím rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, Ústavní soud vytváří

procesní možnost, aby se s uvedenou argumentací v řízení

o dovolání vypořádal Nejvyšší soud, jenž soustavu obecných soudů

završuje. Z uvedeného důvodu byl návrh na zrušení rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn.

10 Co 752/93, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1.

července 1993, sp. zn. 5 C 108/92, podle § 43 odst. 1 písm. f)

zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně 20. února 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru