Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2520/19 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Brno
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
kupní smlouva
trestný čin/krádež
In dubio pro reo
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2520.19.1
Datum podání02.08.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 205


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2520/19 ze dne 28. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2019 č. j. 7 Tdo 604/2019-287, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2019 č. j. 3 To 421/2018-243 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2018 č. j. 12 T 75/2018-228, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).

2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestzákoník (dále jen "tr. zákoník") a odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1, resp. § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Podle skutkových závěrů městského soudu se stěžovatel dopustil uvedeného přečinu tím, že v době od 21:45 hod. dne 20. 12. 2017 do 8:45 hod. dne 21. 12. 2017 za pomoci náhradních klíčů, kterými jako předchozí majitel disponoval, odcizil osobní motorové vozidlo tovární zn. VW Passat Variant, čímž poškozené L. S. způsobil škodu v celkové výši 46 200 Kč.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.

4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v prvé radě namítá, že předmětem krádeže může být pouze věc cizí, a že soudy přistoupily ke kriminalizaci jednání, které není trestné, čímž měly porušit jeho právo uvedené v čl. 8 odst. 2 Listiny. V ústavní stížnosti předkládá svoji verzi soukromoprávních vztahů mezi ním a poškozenou, souvisejících s převodem odcizeného automobilu, jeho vlastnictvím a uhrazením kupní ceny.

6. Soudy dle stěžovatele při rozhodování ignorovaly skutkový stav věci, tak jak jej popsal, a bez opory v důkazním materiálu vyšly při svém hodnocení z tvrzení poškozené. Stěžovatel nadto uvádí, že soudy svými myšlenkami nahrazovaly komplexní dokazování až do té míry, že zcela opominuly prokázat stěžovatelovu vinu nade vši pochybnost, čímž porušily zásadu presumpce neviny, z níž plyne pravidlo in dubio pro reo. K provedenému dokazování stěžovatel namítá, že soudy důkazy hodnotily vadně, čímž porušily právo na soudní a jinou právní ochranu. V souvislosti s povinností zaplatit poškozené škodu stěžovatel uvádí, že jejím uložením soudy porušily jeho právo na ochranu vlastnického práva.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1.1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

9. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, vyžaduje mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a čl. 40 odst. 2 Listiny pak požaduje, aby obviněný byl považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebyla jeho vina vyslovena. Účelem čl. 36 odst. 1 Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl řádný průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu městského soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil pochybení dosahující ústavněprávní roviny.

10. K námitce stěžovatele, že byl nespravedlivě odsouzen pro jednání, které není trestné, Ústavní soud uvádí, že obecné soudy dostatečně prokázaly, že se stěžovatel dopustil trestného činu, přičemž velkou pozornost věnovaly i otázce, kdo je vlastníkem odcizené věci. Stěžovatel předkládá svoji verzi průběhu převodu vlastnického práva, přičemž tvrdí, že chybí důkaz o přijaté platbě za sjednanou kupní cenu, a že strany měly úmysl sjednat jiný způsob její úhrady. Této verzi však po provedeném dokazování obecné soudy nepřisvědčily. Ústavní soud v této souvislosti považuje za významné, že stěžovatel podpisem kupní smlouvy potvrdil, že převádí své vlastnické právo k vozidlu na poškozenou a současně potvrdil, že došlo k úhradě kupní ceny právě k okamžiku podpisu (viz čl. IV. kupní smlouvy). Tímto úkonem nastaly právní následky - v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu není pro určení vlastnického práva k vozidlu podstatné, kdy dojde k přepisu v registru silničních vozidel, neboť registr silničních vozidel není veřejným seznamem (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5330/2015 ze dne 20. 9. 2017, veřejně dostupný na http://www.nsoud.cz). Stěžovatel naopak ve své ústavní stížnosti opomíjí zmínit obecnými soudy prokázané skutečnosti, které jsou pro posouzení věci významné (např. plná moc k přepisu vozidla i veškerá dokumentace od vozidla poškozené).

11. K absenci souvislosti mezi snížením dluhu stěžovatele a uhrazením kupní ceny Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nelze shledat žádné pochybení. K tomu lze pouze dodat, že oba dokumenty (kupní smlouvu i dodatek ke smlouvě o bezúročné půjčce) ověřovali stěžovatel s poškozenou ve stejný den (ověření provedla i stejná zaměstnankyně pošty). Není rozhodné, že stěžovatel jako prodávající nepřijal hotovost, ale že došlo k sice právně nesprávně pojmenovanému, ale logickému zápočtu pohledávek, tedy k úhradě kupní ceny. Nemohlo tudíž dojít k odložení převedení vlastnického práva z důvodu nezaplacení, jak tvrdí stěžovatel, a vlastníkem věci v době činu byla, jak správně obecné soudy uzavřely, poškozená.

12. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy své závěry přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Městský soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Krajský soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. řádu) neměl ke skutkovým zjištěním městského soudu výhrad. Byl proveden dostatek důkazů, které umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny stěžovatele soudy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Způsob, jakým soudy provedly a vyhodnotily důkazy, odpovídá požadavkům na volné hodnocení důkazů na základě vnitřního přesvědčení jednotlivě i v souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu) a dostatečně vylučuje tvrzení stěžovatele o porušení nejen zásady volného hodnocení důkazů, ale i presumpce neviny a zákonného procesu.

13. K namítanému porušení principu presumpce neviny Ústavní soud opakovaně připomíná, že soudy mohou k jeho uplatnění přistoupit až tehdy, dospějí-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. V posuzované věci však soudy své skutkové závěry dostatečně podložily provedenými důkazy. Přiklonily-li se na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené výpovědí poškozené a listinnými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo. Vzhledem k výše uvedenému nelze posuzovat rozhodnutí o náhradě škody, kterou má stěžovatel nahradit poškozené, jako porušení jeho práva na ochranu vlastnictví.

14. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru