Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 252/96Usnesení ÚS ze dne 10.12.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.252.96
Datum podání16.09.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11

99/1963 Sb., § 153b odst.1, § 153b odst.4, § 153b odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 252/96 ze dne 10. 12. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 252/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti L.F., zastoupeného advokátkou JUDr. E.B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 1 Co 184/95-33, ze dne 11. 6. 1996,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 12. 9. 1996 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 16. 9. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 1 Co 184/95-33, ze dne 11. 6. 1996, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze, čj. 31 C 78/94-29, ze dne 18. 4. 1995, jímž byl zamítnut návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání téhož soudu, čj. 31 C 78/94-6, ze dne 8. 11. 1994. Podle názoru navrhovatele bylo uvedeným rozhodnutím porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.

1

III. ÚS 252/96

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 3 1 C 78/94, vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel má v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba na ochranu osobnosti. Dále Ústavní soud zjistil, že ve věci rozhodl Městský soud v Praze podle § 153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") tak, že rozsudkem pro zmeškání, čj. 31 C 78/94-6, ze dne 8. 11. 1994, žalobě vyhověl s tím, že požadované odškodnění i materiální újmy přiznal v nižším rozsahu. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel jako žalovaný návrh na jeho zrušení z toho důvodu, že první jednání ve věci zmeškal z omluvitelných důvodů. O návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání rozhodl Městský soud v Praze usnesením, čj. 31 C 78/94-29, ze dne 18. 4. 1995 tak, že návrh zamítl Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením, čj. 1 Co 184/9533, ze dne 11. 6. 1996 tak, že usnesení soudu 1. stupně potvrdil. Žalovaný podal proti usnesení Vrchního soudu dovolání, které je založeno na č.l. 36 spisu, sp. zn. 31 C 78/94 a nebylo o něm doposud rozhodnuto, a současně proti témuž usnesení Vrchního soudu podal předmětnou ústavní stížnost. Ze spisu Městského soudu v Praze však Ústavní soud dále zjistil, že navrhovatel jako žalovaný podal proti rozsudku pro zmeškání, č.j. 31 C 78/94-6, ze dne 8. 11. 1994, také odvolání do celého výroku ve věci samé. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že usnesením, čj. 2 Co 89/97-51, ze dne 4. 8. 1997, zrušil rozsudek soudu I. stupně v napadeném vyhovujícím výroku a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ze spisu Městského soudu v Praze pak Ústavní soud zjistil, že věc není doposud pravomocně rozhodnuta, protože je ještě ve stadiu řízení před Městským soudem v Praze jako soudem I. stupně.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 1 Co 184/95-33, ze dne 11. 6. 1996, jak bylo výše uvedeno, podal navrhovatel ústavní stížnost. Ústavní stížností se navrhovatel dovolával ochrany svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny. Porušení tohoto práva spatřoval navrhovatel v tom, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu mu bylo znemožněno hájit svá práva před soudními orgány. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností

III. ÚS 252/96

obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se podanou ústavní stížností dovolával ochrany svého základního práva zakotveného Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí i souvisejícího řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je otázka, zda postupem soudu byla navrhovateli odňata možnost účinně v soudním řízení hájit své zájmy a bránit se proti žalobě, která byla proti němu podána. V předmětné věci je vzhledem k právní úpravě jednoznačně patrno, že v souvislosti se zvláštním druhem rozsudku, jakým je rozsudek pro zmeškání, upravuje o.s.ř. dvě cesty, kterými může účastník řízení tento rozsudek napadnout. Jednou cestou je návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání. V rámci řízení o tomto návrhu posuzuje soud (nejdříve přímo soud 1. stupně a potom i odvolací soud) jen procesní otázky, tj. zda navrhovatel, proti němuž rozsudek pro zmeškání směřuje, zameškal jednání z omluvitelných důvodů. Současně však právní úprava připouští proti rozsudku pro zmeškání i odvolání do věci samé. Oběhla cestami lze dospět ke zrušení rozsudku pro zmeškání a meritornímu projednání předmětné věci znovu před soudem 1. stupně.

V předmětné věci byla právní situace taková, že navrhovatel využil obou možných opravných prostředků proti rozsudku pro zmeškání, přičemž v případě návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání úspěšný nebyl, avšak v případě odvolání proti rozsudku pro zmeškání úspěšný byl a odvolací soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Z uvedeného tedy podle názoru Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že navrhovatel má stále ještě možnost bránit své zájmy a prokazovat, že se nedopustil jednání, které je mu přičítáno v žalobě na ochranu osobnosti, proti němu podané. Jestliže se navrhovatel ústavní stížností domáhá ochrany práva zakotveného v čl. 36 Listiny, tj. práva na soudní ochranu, nemohl Ústavní soud tomuto tvrzení přisvědčit, protože jak v právní úpravě, tak i v reálné situaci má navrhovatel stále ještě možnost účinně své zájmy chránit, neboť předmětná věc nebyla ještě pravomocně ukončena.

3

III. ÚS 252/96

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 10. prosince 1998

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

a

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru