Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2516/18 #1Usnesení ÚS ze dne 09.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Hradec Králové
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté d... více
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/vražda
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.2516.18.1
Datum podání23.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 140, § 21


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2516/18 ze dne 9. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, sídlem Sakařova 1631, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 6 Tdo 472/2018-43, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2017 sp. zn. 8 To 126/2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 2017 č. j. 5 T 2/2017-546, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 7. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále také jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel byl krajským soudem shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že dne 6. 3. 2017 ve večerních hodinách v prostoru mezi kuchyní a obývacím pokojem bytu v domě na adrese X, který užíval společně se svým bratrem poškozeným M. S., ve stavu středně těžkého stupně opilosti po předchozí vzájemné prudké slovní rozepři poškozeného fyzicky napadl. Kopl jej do dolní části těla, opakovaně jej udeřil pěstí do obličeje, poté uchopil nůž s dřevěnou rukojetí o celkové délce 24,7 cm a délce čepele 12,5 cm ležící na kuchyňské lince a zaútočil nožem na poškozeného tak, že jej za užití střední intenzity tlaku hrotu nože opakovaně (nejméně čtyřikrát) bodl do horní poloviny těla, čemuž se poškozený bránil a stěžovatele nejméně dvakrát udeřil dřevěnou holí do hrudníku a do čela hlavy. Na to stěžovatel reagoval tak, že poškozenému dřevěnou hůl vytrhl z rukou a touto jej opakovaně udeřil do horní poloviny těla. Výše popsaným jednáním stěžovatel poškozenému způsobil bodnou ránu přední břišní stěny vlevo délky cca 1,5 cm pronikající do břišní dutiny s drobným poraněním stěny žaludku, s povrchním poraněním jater a střevních předstěr a s krvácením do dutiny břišní. Dále mu způsobil bodnou ránu levé přední plochy hrudníku délky cca 1,5 cm pronikající do prsní svaloviny s krvácením do svalové tkáně, bodnou ránu horních partií levé paže pod ramenem pronikající do svalové tkáně s krvácením do svalové tkáně a bodnou ránu hřbetu dolní třetiny pravého předloktí délky cca 1,5 cm a hloubky cca 2 cm pronikající do svalové tkáně natahovačů prstů. Ze soudnělékařského hlediska lze popsaná poranění břicha považovat za poškození důležitého orgánu potenciálně ohrožující život, přičemž k bezprostřednímu ohrožení života či k usmrcení poškozeného nedošlo jen díky nahodilým a na obžalovaném nezávislým okolnostem a následně poskytnuté specializované odborné lékařské péči na Chirurgické klinice Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky.

3. Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vraždy. Stěžovatel popřel, že by chtěl poškozeného usmrtit a tento závěr nevyplývá z provedených důkazů. Úmysl nelze jednoznačně dovodit pouze z verbálních výhrůžek. Útok nožem na poškozeného započal až poté, co jej poškozený sám napadl dřevěnou holí. Intenzita útoku poškozeného byla natolik vysoká, že v něm vyvolala obavu o jeho život.

4. Odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl napadeným usnesením a uvedl, že lze souhlasit se stěžovatelem, že úmysl pachatele nelze dovodit pouze z verbálních výhrůžek usmrcením, avšak situace je podstatně jiná, pokud po učiněných výhrůžkách následuje razantní opakovaný útok nožem do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jako se stalo v tomto případě. Vrchní soud považuje tvrzení stěžovatele, že měl ze svého invalidního bratra takový strach, že se musel ozbrojit nožem a opakovaně se jeho použitím bránit útokům poškozeného, za značně nevěrohodné a ztotožnil se s krajským soudem, který tomuto tvrzení neuvěřil.

5. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. tvrdil, že napadená rozhodnutí se opírají o nesprávné posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Naplnění dovolacího důvodu spatřoval v tom, že právní kvalifikace jednání, pro které byl uznán vinným a se kterou se neztotožňuje, nemá oporu v provedeném dokazování. Závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vraždy je nesprávný a vrchní soud se zabýval stěžovatelovými námitkami pouze povrchně.

6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl a uvedl, že v mezích užitého dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkových zjištění učiněných v předchozích fázích řízení a je takovým skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky směřující do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazu nebo vytýkající neúplnost provedeného dokazování. Stěžovatel předchozím rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu vytýká neúplně provedené dokazování a neztotožňuje se s jejich hodnocením důkazů. Takto koncipované námitky nenaplňují obsahový rámec uplatněného dovolacího důvodu. Přesto se Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti k námitkám uplatněným stěžovatelem vyjádřil. Soudy zcela správně na základě provedených důkazů učinily skutkové závěry, že stěžovatel "za užití střední intenzity tlaku hrotu nože opakovaně, nejméně čtyřikrát, bodl do horní poloviny těla, čemuž se poškozený bránil tím způsobem, že jej nejméně dvakrát udeřil dřevěnou holí do hrudníku a do čela hlavy...", a dále, že poškozený se útokem holí bránil stěžovateli až poté, co jej stěžovatel po vzájemné prudké slovní rozepři nejprve opakovaně kopl, udeřil pěstí do obličeje a výše popsaným způsobem napadl nožem. Za takto popsaného skutkového stavu je argumentace stěžovatele, že šlo z jeho strany o obranu před agresivním poškozeným, zavádějící a bezpředmětná. Nejvyšší soud souhlasí se stěžovatelem, že pouhým vyhrožováním usmrcením nemůže automaticky být prokázán úmysl pachatele poškozeného usmrtit, avšak v tomto případě stěžovatel záměrně přehlíží velmi podrobné hodnotící závěry krajského soudu, který naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty dotčeného trestného činu dovodil z celé řady prokázaných skutečností (agresivita a opilost stěžovatele, rozsah zranění poškozeného, délka čepele použitého nože, místo na těle poškozeného, kam byl útok stěžovatelem veden, intenzita útoku a počet bodnutí, slovní projev stěžovatele při útoku a další).

II.

Argumentace stěžovatele

7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces tím, že byl odsouzen za zvlášť závažný zločin pokusu vraždy podle § 140 odst. 1 ve spojení s § 21 odst. 1 trestního zákoníku, přestože nebylo prokázáno, že byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu. Stěžovatel nikdy neměl v úmyslu poškozeného usmrtit a takový závěr (ani o úmyslu eventuálním) nelze dovodit z provedeného dokazování. Samotná skutečnost, že někdo úmyslně vykoná něco, co způsobilo nebo mohlo způsobit jiné osobě smrt, ještě neprokazuje úmysl takové osoby smrt způsobit. Stěžovatel nepopíral, že na poškozeného útočil nožem, ale útok směřoval záměrně do míst, o kterých si myslel, že nemohou být způsobilá ohrozit poškozeného na životě a ani intenzita útoku nebyla natolik razantní, aby z této skutečnosti mohl být dovozován vražedný úmysl stěžovatele. Jeho úmysl neprokazují ani verbální projevy k poškozenému, když výrazu "chcípni" použil toliko při vzájemné hádce, která navíc bezprostředně nepředcházela útoku, naopak mezi hádkou a útokem byl významný časový úsek. K tomuto stěžovatel odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993 sp. zn. 5 To 76/93 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod zn. R 10/1994 tr.), jehož právní věta zní: "Ze skutečnosti, že obviněný pronesl na adresu poškozené výhrůžky usmrcením za takových okolností, kdy mezi nimi probíhala hádka a kdy obviněný jednal ve vzteku, není možno bez dalšího vyvozovat jeho úmysl usmrtit poškozenou." Stěžovatel dále popírá, že by existoval motiv, který jej měl vést k usmrcení poškozeného, ostatně obecné soudy ani žádný konkrétní motiv stěžovatele neuvedly. Úmysl stěžovatele není možno dovodit ani z povahy a charakteru zraňujícího nástroje. Stěžovatel byl totiž před útokem sám napaden poškozeným a předmětný nůž byl prvním nástrojem, který měl "po ruce" poté, co mu poškozeným bylo způsobeno bolestivé a krvácející zranění, jenž vyvolalo u stěžovatele subjektivně pociťovanou obavu o život.

8. Stěžovatel další zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami. Vrchní soud se odvolacími námitkami zabýval stručně nebo vůbec a také se v napadeném usnesení zabýval absencí nutné obrany, přestože ta není v podaném odvolání ani zmiňována. Nejvyšší soud se věcně dovolacími námitkami stěžovatele nezabýval vůbec.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Vlastní posouzení

10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

12. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].

13. V prvé řadě je nutno konstatovat, že sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom toho, že stejné námitky uplatňoval opakovaně již v řízení před obecnými soudy. Krajský soud a vrchní soud se podle něj s námitkami nevypořádaly odpovídajícím způsobem, Nejvyšší soud se jimi dle stěžovatele nezabýval vůbec. S tímto tvrzením však nelze souhlasit. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je evidentní, že soud provedl podrobné dokazování, vyhověl návrhům obhajoby na provedení výslechu svědků "stojících na straně" stěžovatele, přestože ti nebyli protiprávnímu jednání nijak přítomni a vypovídali toliko k osobě stěžovatele a k tomu, co z doslechu věděli o jeho vztazích s poškozeným. Nadstandardně pečlivě krajský soud hodnotil provedené důkazy a vypořádal se s veškerými námitkami obhajoby. Vrchní soud se s odvolací argumentací stěžovatele také uspokojivě (byť stručněji) vypořádal a Nejvyšší soud na skutkové a procesní námitky stěžovatele reagoval dokonce nad rámec své přezkumné činnosti (viz body 10 až 12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z uvedeného je patrné, že stěžovatel pouze dosud nebyl schopen přijmout skutkové a právní závěry obecných soudů, přestože mu byly opakovaně a srozumitelně vysvětleny.

14. Stěžovatel tak ústavní stížností krom nedostatečně vypořádaných námitek obecnými soudy brojí výhradně proti závěru o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vraždy ve stadiu pokusu podle § 140 odst. 1 ve spojení s § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

15. Ten rozporuje jednak tím, že útok proti poškozenému směřoval záměrně do míst, o nichž si myslel, že nemohou být způsobilá ohrozit poškozeného na životě a intenzita útoku nebyla dostatečně razantní. Po přezkumu napadených rozhodnutí je však evidentní, že tomu bylo přesně naopak, když stěžovatel způsobil poškozenému bodné rány v horní polovině těla a zejména v oblasti břicha a levé části hrudníku, tedy v místech, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Z popisu způsobených poranění a jejich závažnosti pak nelze ani učinit závěr, že by stěžovatel útok nevedl dostatečně razantně. Stěžovatel tvrdil, že jednal v sebeobraně a užitý nůž byl prvním nástrojem, který měl "po ruce" ve chvíli, kdy na něj útočil poškozený a v případě, že by měl k dispozici jiný nástroj, užil by pro svoji obranu nástroje jiného. Z dokazování však vyplynulo, že předmětný nůž se nacházel v kuchyni, kam pro něj stěžovatel šel, zatímco konflikt mezi stěžovatelem a poškozeným se odehrával v obývacím pokoji, respektive v prostoru mezi obývacím pokojem a kuchyní. Takové aktivní jednání vedoucí k opatření zbraně a jejímu následnému užití je významným vodítkem pro úvahy o úmyslu pachatele, jak ostatně potvrzuje krajský soud na str. 33 napadeného rozsudku. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že námitky stěžovatele jsou zcela liché a byly všemi v této věci rozhodujícími soudy opakovaně vyvráceny.

16. Lze samozřejmě (stejně jako učinil vrchní soud a Nejvyšší soud) přisvědčit stěžovateli v tom, že není možné jeho úmysl poškozeného usmrtit dovodit pouze na základě jeho verbálního projevu vůči poškozenému, avšak takového pochybení se soudy v této věci nedopustily. Stěžovatelův úmysl (přinejmenším v eventuální formě) byl krajským soudem dovozen na základě celé řady skutečností podrobně popsaných na str. 32 a 33 napadeného rozsudku krajského soudu (způsob útoku, povaha a charakter užitého zraňujícího nástroje, intenzita útoku a místo, kam útok směřoval, a v neposlední řádě motiv stěžovatele, který je také podrobně popsán na str. 31 rozsudku). Stěžovatel v ústavní stížnosti při citaci právní věty usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993 sp. zn. 5 To 76/93 záměrně opomenul uvést celé její znění, konkrétně vyňal z textu poslední vedlejší větu. Celá právní věta zní: "Ze skutečnosti, že obviněný pronesl na adresu poškozené výhrůžky usmrcením za takových okolností, kdy mezi nimi probíhala hádka a kdy obviněný jednal ve vzteku, není možno bez dalšího vyvozovat jeho úmysl usmrtit poškozenou, když jinak z jeho útoku proti poškozené objektivně žádné reálné ohrožení života nevyplývalo." Vrchní soud se v tomto případě zabýval situací, ve které jednání obviněného po verbální výhrůžce nepodporovalo závěr, že jeho cílem bylo usmrcení poškozené, a reálně způsobené zranění poškozené bylo málo závažné a nepředstavovalo ve skutečnosti žádné ohrožení jejího života. Citované rozhodnutí tudíž nelze v žádném případě vztáhnout na nyní posuzovanou věc, když stěžovatel po vyhrožujících verbálních projevech směrem k poškozenému na něj zaútočil nožem do oblasti hrudníku, břicha a horních končetin a způsobil mu zranění potenciálně ohrožující život.

17. Na další podrobné hodnotící závěry rozsudku krajského soudu a na navazující usnesení vrchního soudu a Nejvyššího soudu v celém rozsahu Ústavní soud odkazuje, neboť se s jejich závěry plně ztotožnil.

18. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základního práva stěžovatele podle čl. 36 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.

19. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2018

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru