Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 251/06 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.251.06.1
Datum podání07.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 251/06 ze dne 24. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem Pavlovova 8, Havířov - město, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. února 2006 č. j. 20 Cdo 46/2006-486, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2005 č. j. 10 Co 241/2005-437 a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 17. ledna 2005 č. j. 39 E 1227/98-404, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a po odstranění vad tohoto návrhu na základě výzvy Ústavního soudu - co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu] napadá stěžovatelka rozhodnutí v záhlaví tohoto usnesení označených soudů, neboť má zato, že předmětná rozhodnutí porušují její základní práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 1, odst. 5, čl. 31, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").

V odůvodnění návrhu stěžovatelka shrnuje průběh pravomocně skončeného řízení a pokud se týká namítaného porušení jejích základních práv a svobod uvádí, že porušení čl. 11 odst. 1, odst. 5 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy a práva na spravedlivý proces spatřuje zejména v údajně procesně nesprávném postupu Finančního úřadu v Havířově. Tento postup pro celou řadu formálních pochybení, podle mínění stěžovatelky, nemohl zákonným způsobem vyústit ve vykonatelný výkaz nedoplatků, jenž se později stal podkladem pro soudem nařízený výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve společném jmění stěžovatelky a jejího manžela.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2006 č. j. 20 Cdo 46/2006-486 namítá stěžovatelka porušení čl. 13 Úmluvy a polemizuje se závěrem dovolacího soudu o nepřípustnosti svého mimořádného opravného prostředku.

Protože celé pravomocně skončené řízení, včetně těch řízení, která byla zahájena v letech 1991-1993 z důvodu nedoplatků na daních, trvalo třináct let, tvrdí stěžovatelka, že došlo rovněž k porušení jejího práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 věta první Listiny).

II.

Z připojených listinných dokladů se zjišťuje, že usnesením Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 17. 1. 2005 č. j. 39 E 1227/98-404 byl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu v Havířově proti stěžovatelce (v dřívějším řízení povinné) pro částku 313 333,- Kč, navrhovaným prodejem nemovitostí nařízen prodej obytného domu, včetně zastavěného pozemku a zahrady v obci Šumbark ve společném jmění stěžovatelky a jejího manžela (výrok pod bodem I.), přičemž stěžovatelce bylo zakázáno předmětné nemovitosti po doručení rozhodnutí převést na jiného, či je zatížit (výrok pod bodem II.).

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle rekapituloval dosavadní průběh řízení, jednotlivé procesní kroky obou účastníků i obsah jejich námitek, jimiž se před vydáním předmětného usnesení zabývaly a s nimi i vypořádaly obecné soudy, a konstatoval, že pokud předmětem výkonu rozhodnutí zůstala již pouze výše uvedená částka, musel se soud prvního stupně zabývat především tím, zda k uspokojení pohledávky oprávněného nepostačuje exekuce nařízená jiným způsobem a zda výkaz nedoplatků jako vykonatelný exekuční titul má platnou doložku vykonatelnosti. Při řešení posledně uvedené otázky shledal předmětný výkaz nedoplatků oprávněného ze dne 23. 9. 1994 č. j. FÚ/ŠR/232/94 včetně připojené doložky za způsobilý titul k nařízení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 274 o. s. ř.

Otázku vhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí posoudil soud prvního stupně tak, že prodej nemovitostí ve společném jmění stěžovatelky a jejího manžela je jediným možným způsobem, jak uspokojit pohledávku povinného, neboť jediným příjmem stěžovatelky a jejího manžela jsou invalidní důchody, ve vlastnictví stěžovatelky není jiná cennější movitá (i nemovitá) věc, která by mohla být postižena výkonem rozhodnutí. Konstatoval dále, že k předmětným nemovitostem bylo z rozhodnutí správce daně již zřízeno zástavní právo pro pohledávky ve výši cca 1 800 000,- Kč.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 7. 2005 č. j. 10 Co 241/2005-437 potvrdil odvoláním stěžovatelky napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že její odvolání není důvodné. Námitky stěžovatelky, které směřovaly k údajným nedostatkům předmětného výkazu nedoplatků oprávněného, shledal jako irelevantní, neboť tyto námitky byly již dříve v průběhu řízení vyvráceny a stěžovatelkou jsou stále znovu opakovány, proto odvolací soud neshledal důvod měnit svůj právní názor, že výkaz nedoplatků splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.").

Protože odvolací soud ve svém dřívějším rozhodnutí proto soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval posouzením, zda navržený způsob exekuce není nevhodný a zda doložka vykonatelnosti výkazu nedoplatků odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v ustanovení § 73 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., a oba tyto úkoly soud prvního stupně splnil, odvolací soud shledal jeho rozhodnutí správným.

Ve věci podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2006 č. j. 20 Cdo 46/2006-486 odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože v předmětné věci sice odvolací soud opakovaně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, ale stalo se tak, aniž by odvolací soud zavázal soud prvního stupně svým právním názorem. Dovolání neshledal dovolací soud přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V další části odůvodnění se dovolací soud zabýval jednotlivými námitkami stěžovatelky a zdůraznil, že námitka o nemožnosti postihnout výkonem rozhodnutí obytný dům, který je svým stavebně technickým uspořádáním uzpůsoben pro bydlení vozíčkáře, je při nařízení tohoto výkonu bezpředmětná, neboť tuto okolnost lze namítat až ve fázi zastavení výkonu rozhodnutí, ať již proto, že soud výkon rozhodnutí nařizuje (zpravidla) bez jednání a tedy bez slyšení povinného, tak zejména proto, že je právně relevantní jen k případnému návrhu na zastavení již pravomocně nařízeného výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

K námitce stěžovatelky, že stěžovatelka jako povinná je na exekučním titulu označena nesprávně, přičemž i tam uvedená její adresa jako povinného subjektu neodpovídá sídlu podnikání, odkázal dovolací soud na svoji judikaturu v této otázce, která dovodila, že případné vady v označení účastníků řízení ve vykonávaném rozhodnutí nejsou na překážku jeho vykonatelnosti, jestliže z něj lze dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Protože stěžovatelka byla identifikována v dané věci jménem, příjmením a pro daňový subjekt jedinečným identifikačním číslem, bylo možné bez pochybností dovodit identitu povinného subjektu. Rovněž námitka o možném porušení dobrých mravů (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku) je podle názoru dovolacího soudu nepřípadná, neboť možnost uplatnění této námitky přísluší oprávněnému.

Dovolací soud závěrem zdůraznil, že soud ve fázi výkonu rozhodnutí již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, ale je již jeho obsahem vázán. Protože námitky stěžovatelky ve své podstatě vycházejí z procesních předpisů, přičemž právní názory vyvozené odvolacím soudem nejsou v rozporu s ustálenou praxí a judikaturou v takových otázkách, nedospěl dovolací soud k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo po právní stránce zásadního významu, a že by dovolání bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

III.

Po posouzení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Při svém hodnocení vycházel zejména ze zjištění, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, jako je tomu v daném případě, je nutné ji považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádají-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám i tvrzeným vadám řízení, které jejich vydání předcházelo, způsobilost porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakování námitek, jejichž nedůvodnost byla velmi zevrubně vysvětlena, jak to ostatně ve svých rozhodnutích zdůraznily obecné soudy všech stupňů, zejména v rozhodnutích odvolacího soudu. Protože Ústavnímu soudu nepřísluší zabývat se zjišťováním či hodnocením skutkového stavu věci a výkladem "jednoduchého práva" a jeho aplikací na jednotlivé případy, neboť to je zásadně věcí obecných soudů, a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možné po něm požadovat i přezkum celkové zákonnosti všech, v daném řízení vydaných rozhodnutí, jak se domnívá stěžovatelka.

Stěžovatelka v návrhu ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu ČR namítá porušení svého práva "na účinné opravné prostředky" ve smyslu čl. 13 Úmluvy, aniž bere v úvahu, že označený článek tyto účinné opravné prostředky zaručuje každému, jehož práva přiznaná Úmluvou byla porušena, nezaručuje však každému subjektu bez omezení právo přístupu k mimořádným opravným prostředkům; tím méně pak zaručuje právo být v řízení o mimořádném opravném prostředku úspěšný.

Z připojeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2002 č. j. 42 Co 251/2002-293 vyplývá, že odvolací soud soudu prvního stupně uložil, čím se bude muset v dalším řízení zabývat, což v dalším řízení soud prvního stupně splnil. Pokud stěžovatelka v dovolání nesplnila podmínky procesního předpisu, a z tohoto důvodu dovolací soud musel její dovolání odmítnout, nelze v tomto postupu shledat porušení jejího základního práva.

Ve vztahu k námitce promlčení považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že taková námitka by měla zákonnou relevanci až ve fázi řízení o zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nikoli však v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí před soudem. Rovněž tvrzení obsažené v návrhu, že nařízením výkonu rozhodnutí prodejem obytného domu včetně dotčených pozemků ve společném jmění stěžovatelky a jejího manžela došlo k porušení jejího práva na ochranu zdraví (ve smyslu čl. 31 věta první Listiny), neobstojí, neboť i když stěžovatelka spolu s manželem užívá předmětnou nemovitost k bydlení, není tato skutečnost v dané fázi řízení významná (srov. a contrario § 268 odst. 1 písm. d) o. s. ř.). Lze dodat, že případným prodejem nemovitostí dojde sice ke změně vlastníka, není však řešena otázka dalšího bydlení (užívání) předmětných nemovitostí povinnou osobou, resp. jejími rodinnými příslušníky.

Ústavní soud akceptuje sice námitku stěžovatelky o neúměrné délce předmětného řízení, nicméně musí v této souvislosti konstatovat, že zásah Ústavního soudu není možný v případě, že stav vyvolaný zásahem orgánu veřejné moci do práv a svobod stěžovatelky již v době podání návrhu netrval (nebyl aktuální). Je tomu tak proto, že Ústavní soud je oprávněn svým rozhodnutím ve vztahu k nečinnosti orgánu veřejné moci tomuto orgánu pouze zakázat, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby ve věci konal, nemůže však svým rozhodnutím "napravit" či zpětně sankcionovat postup tohoto orgánu v situaci, v níž případná protiústavnost zásahu byla odstraněna vynesením rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelce ostatně nic nebránilo v tom, aby využila procesní prostředky, které jí nabízí zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, k tomu, aby pokud v předmětném řízení existovaly ze strany příslušných obecných soudů neodůvodněné průtahy v řízení, takovému procesnímu postupu čelila.

Ze všech výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožnil s názorem stěžovatelky o porušení jejích ústavně garantovaných práv a svobod a ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru