Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 251/04Usnesení ÚS ze dne 26.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.251.04
Datum podání21.04.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 37, § 71

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

99/1963 Sb., § 249


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 251/04 ze dne 26. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. N., zastoupeného JUDr. Ing. J. M. advokátem proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2004, č. j. 3 Afs 26/2003-56, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, č. j. 29 Ca 473/2001-33, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 29. 6. 2001, č. j. 110-1955/2001-0107, a dále proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2004, č. j. 3 Afs 30/2003-68, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, č. j. 29 Ca 411/2001-43, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 7. 2001, č. j. 110/3961/2000-0107, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 21. 4. 2004, a vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 148/04, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2004, č. j. 3 Afs 26/2003-56, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, č. j. 29 Ca 473/2001-33, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 29. 6. 2001, č. j. 110-1955/2001-0107.

Téhož dne podanou ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. III. ÚS 251/04, se tentýž stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2004, č. j. 3 Afs 30/2003-68, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, č. j. 29 Ca 411/2001-43, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 7. 2001, č. j. 110/3961/2000-0107.

Z obsahu podaných ústavních stížností a připojených příloh je patrno, že stěžovatel v daňovém a posléze ve správním řízení soudním (završeným rozsudky Nejvyššího správního soudu, jimiž byly zamítnuty jeho kasační stížnosti) zpochybňoval správnost rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žádost o obnovu řízení týkajícího se dvou rozhodnutí o dodatečném doměření z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 a 1996 (věc vedená pod sp. zn. IV. ÚS 148/04) resp. správnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně o jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kroměříži, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 (věc vedená pod sp. zn. III. ÚS 251/04).

Protože obě podané ústavní stížnosti spolu skutkově souvisejí, bylo z důvodu hospodárnosti a efektivnosti řízení před Ústavním soudem rozhodnuto o spojení obou označených věcí, a to dle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), per analogiam. Obě věci jsou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 251/04.

V podaných ústavních stížnostech stěžovatel namítá porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, a dále čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že na základě daňové kontroly byla stěžovateli doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1995 ve výši 998 711,- Kč a byl vydán dodatečný platební výměr č. 990000016, za rok 1996 ve výši 2 363 200,- Kč a byl vydán dodatečný platební výměr č. 990000017, a dále za rok 1997 ve výši 1 632 320,- Kč a byl vydán dodatečný platební výměr č. 1000000036 (rozhodnutí Finančního úřadu v Kroměříži ze dne 3. 3. 1999, č. j. 23637/99/320912/3487, č. j. 23858/99/320912/3487, a ze dne 9. 2. 2000, č. j. 23353/00/288511/7110). Proti uvedeným dodatečným platebním výměrům podal stěžovatel odvolání.

Rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 3. 2001, č. j. 110-5092/a/1999-0107, a č. j. 110-5092/b/1999-0107, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti oběma rozhodnutím Finančního úřadu v Kroměříži ze dne 3. 3. 1999, č. j. 23637/99/320912/3487, a č. j. 23858/99/320912/3487.

Rozhodnutím ze dne 29. 6. 2001, č. j. 110-1955/2001-0107, Finanční ředitelství v Brně podle ust. § 55 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, žádost stěžovatele o obnovu řízení, ukončeného rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 3. 2001, č. j. 110-5092/a/1999-0107 a č. j. 110-5092/b/1999-0107, zamítlo.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, č. j. 29 Ca 473/2001-33, byla podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 29. 6. 2001, č. j. 110-1955/2001-0107. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že zde není řádný návrh na zahájení řízení (žaloba) v projednatelném stavu a tento nedostatek podmínek řízení se stal marným uplynutím zákonné dvouměsíční lhůty neodstranitelným, a proto nemohlo řízení o žalobě proběhnout.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2004, č. j. 3 Afs 26/2003-56, byla podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s., jako nedůvodná zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, č. j. 29 Ca 473/2001-33.

Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2001, č. j. 110/3961/2000-0107, zamítlo Finanční ředitelství v Brně rovněž odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kroměříži ze dne 9. 2. 2000, č. j. 23353/00/288511/7110.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, č. j. 29 Ca 411/2001-43, byla podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 7. 2001, č. j. 110/3961/2000-0107. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že zde není řádný návrh na zahájení řízení (žaloba) v projednatelném stavu a tento nedostatek podmínek řízení se stal marným uplynutím zákonné dvouměsíční lhůty neodstranitelným, a proto nemohlo řízení o žalobě proběhnout.

Rozsudkem ze dne 4. 3. 2004, č. j. 3 Afs 30/2003-68, Nejvyšší správní soud podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s., jako nedůvodnou zamítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, č. j. 29 Ca 411/2001-43.

S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud nejprve zaměřil na posouzení té části ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2004, č. j. 3 Afs 26/2003-56, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, č. j. 29 Ca 473/2001-33, a dále proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2004, č. j. 3 Afs 30/2003-68, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, č. j. 29 Ca 411/2001-43:

Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal ze spisovny spisy vedené u tohoto soudu pod sp. zn. I. ÚS 485/03, a sp. zn. I. ÚS 486/03, které se týkají předchozích ústavních stížností stěžovatele v předmětné věci.

Ústavní soud poukazuje na svoji již konstantní judikaturu, podle které Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 29. 6. 2001, č. j. 110-1955/2001-0107, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 7. 2001, č. j. 110/3961/2000-0107, napadl stěžovatel správními žalobami dle ust. § 247 o. s. ř. Obě žaloby podle stěžovatele obsahovaly, byť stručné, náležitosti dané ust. § 249 odst. 2 o. s. ř. Jediným v žalobách absentujícím prvkem, uvádí stěžovatel, byl konečný návrh stěžovatele, který podle jeho názoru není neodstranitelnou vadou žaloby. V obou případech byl stěžovatel krajským soudem vyzván k odstranění vad svého podání v tom směru, aby byl zřejmý návrh výroku rozsudku. Stěžovatel má za to, že stejným způsobem vyhodnotil náležitosti žaloby i krajský soud, když vyzval stěžovatele k odstranění vad jeho podání pouze co do částí návrhu výroku rozsudku, soud tedy musel tuto vadu podání podle stěžovatele posoudit jako odstranitelnou. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení, že doplněním a odstraněním vad žalobního návrhu ve smyslu soudem zaslaných výzev se staly jeho žaloby v obou případech bezvadnými. Přesto byl jeho návrh v obou případech krajským soudem odmítnut.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že důvodem pro podání ústavní stížnosti je skutečnost, že krajský soud vydal v průběhu tří měsíců dvě protichůdná usnesení. Prvním usnesením vyzval soud žalobce k odstranění vad podání, zatímco druhým usnesením stejný soud žalobu odmítl s odůvodněním, že žaloba trpí neodstranitelnou vadou. Navrhovatel podotýká, že obě usnesení vycházejí již z účinnosti zák. č. 150/2002 Sb. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nepřipouští domněnku, že by soud vyzval žalobce k odstranění vady podání včetně poučení, že nebude-li výzvě k odstranění vady ve lhůtě vyhověno, soud řízení o tomto podání odmítne, aniž by měl přesně právně analyzované možnosti dalšího postupu řízení v dané věci. Stěžovatel je přesvědčen, že z hlediska právní jistoty účastníků řízení a zásady jednotnosti řízení měl být respektován již jednou vyslovený názor soudu obsažený v usnesení, kterým byl vyzván k odstranění vady svého podání, jinými slovy napadené usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby navrhovatele z procesního hlediska nerespektovalo stejným soudem vydané usnesení, na základě kterého navrhovatel odstranil vytknuté mu vady žalobního návrhu.

V době podání žaloby bylo řízení ve správním soudnictví upraveno občanským soudním řádem, který v ust. § 249 odst. 2 stanovil, že žaloba musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh činí. Rozsah, v jakém je rozhodnutí žalobou napadáno, včetně uvedení důvodů, muselo být vymezeno ve lhůtě stanovené pro podání žaloby, tedy ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni (ust. § 250b o. s. ř.).

Dne 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který v přechodných ustanoveních k ostatním neskončeným věcem v ust. § 130 odst. 1 stanovil, že řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona. V ust. § 72 odst. 1 stanoví soudní řád správní rovněž dvouměsíční lhůtu k podání žaloby, která počíná běžet od okamžiku, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Dle ust. § 71 odst. 1 s. ř. s., musí žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3) obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést, návrh výroku rozsudku. Dle odstavce 2 cit. ustanovení může žalobce kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.

V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Přitom zákon stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz věta druhá ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu

ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován (Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 113/2004, 2 Azs 9/2003).

V projednávané věci se žalobce (stěžovatel) v obou svých návrzích omezil pouze na ohlášení žaloby, a v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě pro její podání nevymezil rozsah, v jakém rozhodnutí správního orgánu žalobou napadá, nedoplnil tuto o žádné žalobní body. Taková absence základních náležitostí žaloby se stala uplynutím zákonem stanovené dvouměsíční lhůty pro podání žaloby vadou neodstranitelnou.

Nejvyšší správní soud tedy postupoval správně, když podanou kasační stížnost zamítl, a ztotožnil se se závěrem krajského soudu, podle kterého, chybí-li řádný návrh na zahájení řízení, jedná se o takovou vadu podání, která brání meritornímu přezkoumání žalobou napadeného správního rozhodnutí. Pokud v zákonné dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby žalobce neuvede rozsah, v jakém rozhodnutí žalovaného napadá, neuvede žádné žalobní body, trpí takové podání vadou, která brání meritornímu přezkoumání napadeného rozhodnutí, a která se po uplynutí zákonem stanovené lhůty stává vadou již neodstranitelnou.

Případná nadbytečnost výzev krajského soudu ze dne 10. 3. 2003 k odstranění vad podání adresovaných žalobci (stěžovateli) v tom smyslu, aby byl zřejmý návrh výroku rozsudku, podle Ústavního soudu nemůže ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit.

Ústavní soud proto neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 90, čl. 95 Ústavy, nebo čl. 36 odst. 2 Listiny.

Na základě těchto skutečností posoudil Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2004, č. j. 3 Afs 26/2003-56, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, č. j. 29 Ca 473/2001-33, a dále proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2004, č. j. 3 Afs 30/2003-68, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, č. j. 29 Ca 411/2001-43, jako zjevně neopodstatněnou.

Podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

V další části se Ústavní soud s ohledem na výše uvedené závěry samostatně zabýval ústavní stížností v části směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 29. 6. 2001, č. j. 110-1955/2001-0107, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 7. 2001, č. j. 110/3961/2000-0107.

Podle ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal v obou případech ke Krajskému soudu v Brně žalobu, kterou byl krajský soud nucen odmítnout z toho důvodu, že žaloba nebyla podána v projednatelném stavu a tento nedostatek podmínek řízení se stal marným uplynutím zákonné dvouměsíční lhůty neodstranitelným, a proto nemohlo řízení o žalobě proběhnout. Podáním v obou případech vadné žaloby se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které krajskému soudu zabránilo, aby se jeho žalobami věcně zabýval. Stěžovatel tak vlastním pochybením tento opravný prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, (řádně) nevyčerpal. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000).

Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). S ohledem na právní jistotu stěžovatele je nutno dodat, že ani znění zák. č. 182/1993 Sb., účinné do 31. 3. 2004, by pro stěžovatele nebylo v tomto směru příznivější.

Dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 29. 6. 2001, č. j. 110-1955/2001-0107, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 11. 7. 2001, č. j. 110/3961/2000-0107, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako nepřípustnou, když neshledal důvod k postupu dle ust. § 75 odst. 2 cit. zákona, ve zbývající části pak Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) cit. zák., odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru