Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2502/20 #2Usnesení ÚS ze dne 16.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
výzva
Podání
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.2502.20.2
Datum podání31.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 301, § 298


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2502/20 ze dne 16. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti COMMEMAX spol. s r.o., sídlem Hnězdenská 735/6, Praha 8, zastoupené Mgr. Zuzanou Beranovou, advokátkou, sídlem Ke Střelnici 2072, Lysá nad Labem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2020 č. j. 21 Cdo 1137/2020-88, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2019 č. j. 29 Co 498/2019-68 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. září 2019 č. j. 20 Sd 326/2014-57, a o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 21 Cdo 1716/2020-108, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2020 č. j. 29 Co 497/2019-82 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. září 2019 č. j. 20 Sd 319/2014-71, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, a obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic a. s., sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, a Společenství vlastníků domu Olštýnská 607, sídlem Olštýnská 607/1, Praha 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla rozhodnutí, jak je výše uvedeno v záhlaví, s návrhem na jejich zrušení, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2502/20 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami III. ÚS 2502/20 a IV. ÚS 2713/20 se spojují ke společnému řízení a řízení o nich bude nadále vedeno pod spisovou značkou III. ÚS 2502/20.

3. V případě ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 9. 2019 č. j. 20 Sd 319/2014-71, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 1. 2020 č. j. 29 Co 497/2019-82 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 č. j. 21 Cdo 1716/2020-108 se z jejího obsahu a obsahu jejích příloh podává následující: Usnesením ze dne 16. 9. 2014 č. j. 20 Sd 319/2014-18 přijal obvodní soud do úschovy částku 204 850,58 Kč od složitele (původně) GTS Czech s. r. o. pro stěžovatelku, přičemž právo k předmětu úschovy též uplatnil vedlejší účastník Společenství vlastníků Olštýnská 607 (dále jen "společenství"). Usnesením ze dne 23. 10. 2017 č. j. 20 Sd 319/2014-33, které bylo vyvěšeno na úřední desce soudu dne 24. 10. 2017, prohlásil obvodní soud, že "předmět úschovy připadne státu, jestliže se o něj nikdo nepřihlásí do 1 roku od vyhlášení tohoto usnesení, nebo jestliže pravomocným usnesením soudu nebude vyhověno", neboť od přijetí předmětu úschovy o jeho vydání nikdo nepožádal (§ 301 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních [dále jen "z. ř. s."]). Podáním, doručeným soudu dne 15. 5. 2018, požádalo společenství o vydání předmětu úschovy s tím, že právní důvod, podle kterého stěžovatelka uplatňovala nárok na předmět úschovy podle rozhodnutí soudu (rozsudek obvodního soudu ze dne 10. 7. 2017 č. j. 25 C 34/2011-830, který nabyl právní moci dne 23. 4. 2018), neexistuje, a že jediným oprávněným příjemcem tak zůstává on. Přípisem ze dne 24. 5. 2018 požádal obvodní soud stěžovatelku o sdělení, zda souhlasí s vydáním předmětu úschovy společenství, k čemuž se tato prostřednictvím advokáta podáním ze dne 11. 6. 2018 vyjádřila nesouhlasně s odůvodněním, že složená částka náleží jí, konkrétněji uvedla, že "příjemce sděluje, že nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy...osobě uplatňující právo na předmět úschovy... Důvodem odepření souhlasu s vydáním předmětu úschovy ...je skutečnost, že je to příjemce, kdo má na rozdíl od této osoby platně uzavřenou nájemní smlouvu se složitelem a je to tedy příjemce společnost COMMEMAX s. r. o. komu náleží nájemné, které představuje právě částka složená do dané soudní úschovy". Následně obvodní soud usnesením ze dne 18. 6. 2018 č. j. 20 Sd 319/2014-50 žádost společenství zamítl s tím, že stěžovatelka s vydáním nesouhlasila (§ 298 odst. 1 z. ř. s.). Poukazem ze dne 4. 2. 2019 byl předmět úschovy převeden na účet Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (§ 301 odst. 3 a § 302 z. ř. s.). Podáním, doručeným soudu dne 9. 8. 2019, vyslovilo společenství souhlas s vydáním předmětu úschovy stěžovatelce a až podáním doručeným soudu dne 27. 8. 2019 požádala stěžovatelka o vydání předmětu úschovy s tím, že teprve rozsudkem městského soudu ze dne 29. 5. 2019 č. j. 62 Co 460/207-1101 bylo postaveno najisto, kdo je k předmětu úschovy oprávněn.

4. Ústavní stížností napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 10. 9. 2019 č. j. 20 Sd 319/2014-71 byla zmíněná žádost stěžovatelky o vydání předmětu úschovy zamítnuta jako opožděná s tím, že kaduční lhůta podle § 301 odst. 1 z. ř. s. uplynula dne 25. 10. 2018. Toto usnesení nebylo změněno v následném přezkumu ani usnesením městského soudu ze dne 30. 1. 2020 č. j. 29 Co 497/2019-82 ani usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 č. j. 21 Cdo 1716/2020-108.

5. V případě ústavní stížnosti směřující proti usnesení obvodního soudu ze dne 10. 9. 2019 č. j. 20 Sd 326/2014-57, usnesení městského soudu ze dne 25. 11. 2019 č. j. 29 Co 498/2019-68 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2020 č. j. 21 Cdo 1137/2020-88 jde ve všech směrech o prakticky shodnou situaci, tentokrát týkající se další částky ve výši 204 850,58 Kč přijaté do úschovy usnesením obvodního soudu ze dne 19. 11. 2014 č. j. 20 Sd 326/2014-11.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v obou svých ústavních stížnostech předkládá stejné námitky. Jejich podstatou je nesouhlas se soudy zaujatým výkladem jejích podání, kterým reagovala na žádosti obvodního soudu o sdělení, zda souhlasí s vydáním předmětu úschovy společenství. Dle jejího názoru je totiž v těchto podáních nutno spatřovat, že požádala o vydání předmětu úschovy podle § 301 z. ř. s. To proto, že v nich jednoznačně vyjádřila přesvědčení, že předmět úschovy náleží jí. Eventuálně soudy mohly považovat její podání za nejasné a v tom případě ji vyzvat k doplnění či vyjasnění. Pokud ani jednu z těchto dvou interpretací nezvolily, pak dle jejího názoru postupovaly v rozporu se zásadou neformálnosti úkonů účastníků řízení, respektive pravidly vyjádřenými v § 41 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.

7. Dle stěžovatelky z judikatury plyne, že je třeba (a) každé podání posuzovat dle jeho obsahu (a nikoli jen dle jeho nadpisu) a (b) v případě, že by obsah daného podání účastníka řízení nebyl zcela jednoznačný, je třeba vždy postupovat tak, že soud nejprve vyzve daného účastníka k doplnění nebo upřesnění/vysvětlení daného podání a teprve následně může být ve věci rozhodováno s tím, že by (c) soud měl vždy volit takovou interpretaci obsahu podání účastníka, která je pro něj příznivější. To dokládá usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2399/2013, dle kterého "Pokud je úkon neurčitý, nesrozumitelný nebo nemá potřebné náležitosti, a proto neumožňuje jednoznačný závěr o tom, že se účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby svůj úkon řádně formuloval nebo odstranil jeho vady, teprve poté jeho úkon podle jeho obsahu posoudil". Dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13, dle kterého "při posuzování neurčitého či jinak nejasného podání, které může být podáním zahajujícím řízení před soudem, - kupříkladu žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů s vysvětlením, že žadatel se rozhodl podat dovolání v konkrétní věci - jsou obecné soudy povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na soudní ochranu. Pokud nepřistoupí k odstranění nejasností takového podání zákonem předvídaným způsobem (v dovolacím řízení § 43 odst. 1 ve spojení s § 241b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012; § 241b občanského soudního řádu v aktuálním znění zákona č. 404/2012 Sb.), pak je třeba, aby se při jeho posuzování přiklonily k takové interpretaci jeho obsahu, která vyznívá ve prospěch práva dotčeného jednotlivce na přístup k soudu." V rozporu s tím soudy vyložily podání stěžovatelky pro ni co možná nejméně příznivě.

8. Jestliže odvolací soud argumentuje časovou návazností na jiné úkony, pak se pohybuje mimo rámec skutečností, ze kterých by měl, s ohledem na výše uvedené zásady, vycházet. Jeho úvaha, že stěžovatelka v předmětném podání vyjádřila pouze stanovisko příjemce k žádosti o vydání předmětu úschovy osobě, která na něj uplatnila právo, není přiléhavě odůvodněna. Stejně tak není přiléhavé, pokud dovolací soud nepovažuje přípis stěžovatelky za žádost o vydání předmětu úschovy, protože by to znamenalo "nepřípustné domýšlení" obsahu úkonu o skutečnosti, které z něj nevyplývají.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

11. Stěžovatelka zpochybňuje, jakým způsobem soudy vyložily její podání, kterými reagovala na žádosti obvodního soudu o sdělení, zda souhlasí s vydáním předmětu úschovy jinému subjektu, když má za to, že z nich měly dovodit, že tím zároveň žádá o vydání předmětu úschovy ve smyslu § 301 z. ř. s.. Ústavní soud nicméně neshledává její argumentaci přiléhavou. Z pohledu přezkumu prováděného před Ústavním soudem nutno především zdůraznit, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů a bylo na nich, aby obsah zaslaných podání posoudily jako orgány k tomu oprávněné. Soudy přitom své úvahy ve svých rozhodnutích řádně vyložily. Uvedly, že posuzování procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby domýšlel obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. 7. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 23 Cdo 87/2011 a ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 33 Cdo 1560/2012). Přípis stěžovatelky bezprostředně reagoval na výzvu soudu o vyjádření k žádosti společenství k vydání předmětu úschovy podle § 298 odst. 1 z. ř. s., takže nebyl dán bezprostřední důvod k vyjádření vlastní žádosti o totéž. Ani další vnější objektivní okolnosti takovou žádost stěžovatelky nezdůvodňovaly, zejména stěžovatelka neměla "v ruce" (na rozdíl od společenství) žádné objektivní a jakkoli důkazně podložené argumenty pro zdůvodnění takové žádosti s ohledem na dobový výsledek řízení ve věci. Vlastní přípis stěžovatelky byl doprovozen přípisem, který jednoznačně účel sporného přípisu stanovil ("nesouhlas s vydáním předmětu úschovy"). Vyjádření, že "...je to příjemce, kdo má na rozdíl od této osoby platně uzavřenou nájemní smlouvu se složitelem a je to tedy příjemce společnost COMMEMAX s. r. o. komu náleží nájemné...", vyjadřuje pouze subjektivní názor stěžovatelky na důvod, proč nelze společenství předmět úschovy vydat - ostatně i takto je tato pasáž v přípisu vysvětlena ("...důvodem odepření souhlasu s vydáním předmětu úschovy je..."). Jiné posouzení přípisu stěžovatelky by tak znamenalo nepřípustné "domýšlení" obsahu úkonu o skutečnosti, které z něj nevyplývají, a výklad, který se stěžovatelka snaží učinit, je jen snahou o zpětné dovození něčeho, co v posuzovaném úkonu jednoznačně sděleno nebylo.

12. Ústavní soud nemá za to, že by popsané závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. V obecné rovině lze samozřejmě souhlasit s tím, že z judikatury uváděné stěžovatelkou plyne, že v případě posuzování neurčitých či jinak nejasných podání k nim mají soudy přistupovat vstřícně, vyzývat účastníky k odstranění vad, a snažit se o takový výklad obsahu obdržených podání, který vyznívá ve prospěch práva dotčeného jednotlivce na přístup k soudu. Tyto principy však na druhou stranu neznamenají, že je úlohou soudů obsah podání domýšlet. Zejména pak v případě podání, která jsou zasílána v časové návaznosti na určitý dotaz, a jejichž obsah se jeví být formulován jako jasná odpověď na něj, lze na soudech stěží požadovat, aby se v nich snažily odhalit další skryté významy.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2021

Radovan Suchánek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru