Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 250/99Usnesení ÚS ze dne 29.09.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkcírkevní majetek
osoba/oprávněná
konfiskace majetku
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.250.99
Datum podání21.05.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

298/1990 Sb., čl.

40/1964 Sb., § 37, § 39


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 250/99 ze dne 29. 9. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Benediktinského opatství Panny Marie a sv. Jeronýma, zastoupeného JUDr. A. Š., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 1997, sp. zn. 14 Co 464/96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. února 1999 (2 Cdon 1802/97-100) a spolu s ním též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. května 1997 (14 Co 464/96-80) a tvrdil, že oba označené soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jednak "jeho právo na spravedlivou ochranu majetku" (čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), jednak v řízení před nimi v jeho neprospěch porušily "zásadu rovnosti účastníků řízení a ústavně zaručené právo na soudní ochranu" (čl. 37 odst. 3, čl. 38 Listiny základních práv a svobod); podle tvrzení ústavní stížnosti k porušení zmíněných práv došlo tím, že Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že zamítl jeho žalobu na určení vlastnictví

k (blíže označeným a popsaným) nemovitostem a že Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací jeho podané dovolání do tohoto rozsudku zamítl.

Svá tvrzení co do porušení ústavně zaručených práv stěžovatel odůvodnil - stručně shrnuto - především tak, že oběma obecným soudům vytkl nesprávnou aplikaci, resp. výklad zákona o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého (č. 298/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a odhlédnuto od označeného zákona obsáhle rozvedenými námitkami dovozoval, že "dotčeným subjektům (sc. řeholním řádům a kongregacím) nelze upírat, aby se domáhaly svých základních práv na základě obecných občanskoprávních předpisů", když označený zákon "neupravuje a ani upravovat nemůže všechny vztahy řádů, a to jak co do subjektů těchto vztahů, tak co do objektů těchto majetkových vztahů".

Jakkoli ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou zcela ve shodě s právním názorem Vrchního soudu v Praze vysloveným již dříve v jiné obsahově obdobné věci (7 Cdo 65/94), s odkazem na právní závěry soudu I. stupně, které v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel přebírá, a s nimiž se ztotožňuje, též rozborem preambule zákona (č. 298/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů) uzavírá, že obě napadená rozhodnutí obecných soudů vyšších stupňů založily "nerovnoprávné postavení pro určitý okruh subjektů práva....., když je a priori vyloučily z nároku na soudní ochranu svého vlastnického práva"; navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obou obecných soudů (viz shora) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z tvrzení stěžovatele, tak z odůvodnění jím napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že stěžovatel návrhem na určení [§ 80 písm. c) o. s. ř.] usiloval před obecnými soudy o určení svého vlastnického práva k nemovitostem, které svého času - v totalitním období - v intencích tehdy platného zákona č. 218/1949 Sb. (a na něj navazující vyhlášky č. 351/1990 Sb.) a v důsledku utajené směrnice T 1/55 formou bezplatného převodu Náboženského fondu (Náboženské matice) přešly na tehdejší čsl. stát a následně do operativní správy podniku hl. m. Prahy A., a že tento svůj návrh podložil tvrzením, že k takovým úkonům Náboženská matice jako pouhá správkyně řádům a kongregacím odňatého majetku nebyla oprávněna a že v důsledku toho, s přihlédnutím k obecně právní zásadě (nikdo nemůže na jiného převést více práva než má sám) je takový úkon absolutně neplatný.

Judikatura obecných soudů (jde nejen o již zmíněný rozsudek vrchního soudu, ale

o další rozhodnutí, jak na ně poukázal Nejvyšší soud ČR) vyložila v úvahu přicházející problematiku tak, že "subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. ve znění zákona č. 338/1991 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není"; s přihlédnutím k právním závěrům vyloženým v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů (zejména v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR), a také k četnosti jím předcházejících obdobných rozhodnutí, sluší vpředu citovanou právní větu pokládat za výraz ustálené rozhodovací praxe obecných soudů a z ní posléze vyvodit, že (ve smyslu obdobně ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu) při posuzování stěžovatelovy ústavní stížnosti nejde o vlastnictví konstituované, a proto mu jako takovému a v důsledku toho nelze přiznat ochranu, a to z důvodů, které Ústavní soud již dříve vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994) a na které stran odůvodnění tohoto rozhodnutí postačí stěžovatele odkázat s tím, že (opakovaná) polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů, k nimž ostatně obecné soudy zaujaly dostatečně zřejmé stanovisko (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), je z hlediska ústavní stížnosti zcela nerozhodná.

Odhlédnuto od toho, že Ústavnímu soudu, jak rovněž již dříve a opakovaně bylo vyloženo, přísluší přezkum věcné správnosti a legality rozhodnutí obecných soudů jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), které však v posuzované věci dány nejsou, jsou tvrzení stěžovatele (a obdobně rozhodovací důvody soudu I. stupně) zcela nepřípadné též proto, že na rozhodovací praxi orgánů veřejné (státní) moci totalitního státu, který sám za časté jím vytvořeného právního řádu nedbal (viz zákon

o době nesvobody č. 480/1991 Sb.), nelze ex post aplikovat zásady (ústavní kritéria) právního státu; tvrzení stěžovatele (odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně), dle něhož "takové darovací smlouvy byly neplatné i podle tehdejších zákonů, přičemž se jednalo o neplatnost absolutní, ke které by soud musel přihlížet z úřední povinnosti" jeví se nejen ve světle označeného zákona, ale i pro notoricky známý způsob výkonu státní moci totalitními orgány jako nepřiměřeně odvážný.

Nedůvodná byla shledána také další tvrzení ústavní stížnosti, která ostatně stěžovatel ani blíže nezdůvodnil; v posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by v řízení před obecnýmisoudy byla porušena ústavně chráněná zásada procesní rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), případně že by byl protiústavním způsobem porušen stanovený postup (zásady spravedlivého procesu - čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nebo že by nebylo dbáno zásady zákonného soudce či jiných procesních garancí (čl. 38 Listiny základních práv a svobod).

Z důvodů takto rozvedených byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavníhosoudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 29. září 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru