Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 250/08 #1Usnesení ÚS ze dne 20.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.250.08.1
Datum podání29.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 250/08 ze dne 20. 5. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Č., právně zastoupeného JUDr. Ludmilou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v Boršicích 428, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 24. ledna 2006 č. j. 6 To 19/2006-48 a proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 11. 2005 č. j. Nt 853/2005-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, a to pro porušení jeho práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a dále pro rozpor s článkem 90 Ústavy ČR a články 3 odst. 3 a článkem 4 odst. 1 Listiny.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR v Uherském Hradišti ze dne 3. května 2005 ČTS: ORUH-206/KPV-OOK-hm-2005, bylo podle § 159a odst. 1 tr. ř. odloženo prověřování stěžovatele pro podezření z trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokusu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 8 odst. 1, § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák., protože bylo zjištěno, že stěžovatel nebyl s ohledem na své závažné duševní onemocnění v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Objektivní stránku uvedených trestných činů měl stěžovatel dle skutkových zjištění nalézacího soudu (zkráceně řečeno) naplnit tím, že dne 11. 3. 2005 kolem 13.00 hodin v Uherském Brodě, prostoru vchodu do domu č. p. 1806, kam odmítal vpustit další osoby, neuposlechl výzev hlídky Policie ČR a zaútočil na jednoho ze zasahujících policistů kopancem a údery pěstí. Stěžovatel se měl téhož dne v odpoledních hodinách pokusit o útěk z cely předběžného zadržení na obvodním oddělení Policie ČR, přičemž došlo k další potyčce se službu konajícími policisty, avšak následně byl stěžovatel policisty zadržen, přičemž kladl aktivní odpor a odmítal uposlechnout jejich výzev.

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti pak podal dne 17. května 2005 pod sp. zn. ZT 152/2005 tamnímu soudu návrh na uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě. Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl o návrhu státního zástupce ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. Nt 853/2005 tak, že podle § 72 odst. 1 tr. zák. uložil stěžovateli ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.

O stížnosti stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadené usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti, a nově rozhodl podle § 72 odst. 1, 4 tr. zák. tak, že stěžovateli opět uložil ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.

V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s právem na spravedlivý proces, jelikož na základě pouhé výpovědi svědka (zasahujícího policisty) K. omezily jeho práva uložením ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě. Je přesvědčen, že jednání, které je uvedeno ve spisech, se nedopustil a veřejného činitele nenapadl. Z výpovědi svědka policisty B. vyplývá, že stěžovatel prokázal svoji totožnost, což je v rozporu s výpovědi svědka K. Z neobjektivní svědecké výpovědi K. vycházel i znalecký posudek prim. MUDr. M. K. Navrhovatel je přesvědčen, že byl neoprávněně soudy omezen ve svých právech tím, že je mu něco ukládáno a nařizováno na základě pouhého tvrzení o skutečnostech, které vůbec nenastaly. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy nepřihlédly ke všem skutečnostem, které uváděl, a tím nebyl dodržen ze strany soudu spravedlivý a objektivní postup, jako nezbytný předpoklad k tomu, aby byly splněny podmínky pro uložení ochranného psychiatrického léčení.

Stěžovatel se dále ohrazuje proti postupu ze strany policejního orgánu, neboť mu nebylo umožněno hovořit s advokátem a nebyla mu poskytnuta lékařská pomoc. Navrhovatel je přesvědčen, že vydanými usneseními byl porušen článek 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že nebyla v plném rozsahu respektována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Jak plyne z odůvodnění ústavní stížnosti, bylo v trestní věci stěžovatele rovněž podáno dovolání, v němž stěžovatel s odkazem na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. řádu uváděl prakticky totožné námitky a argumenty jako v nyní projednávané ústavní stížnosti. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. srpna 2007 sp. zn. 11 Tdo 894/2007 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

II.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i vyžádaný spisový materiál obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná a je ji třeba odmítnout jako návrh podaný po lhůtě ve smyslu ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Pro posouzení návrhu stěžovatele má zásadní význam skutečnost, že stěžovatel v téže věci podal dovolání, které Nejvyšší soud ČR podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl usnesením sp. zn. 11 Tdo 894/2007, jež ovšem stěžovatel projednávanou ústavní stížností nenapadl.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní.

Dle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Ústavní soud připomíná, že pokud jde o zachování lhůty proti rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu citovaného ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, toto ustanovení míří především na tzv. nenárokové dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce význam.

Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z pravidla, plynoucího z podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, podle nějž je povinností stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně práva rozhodnuto. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost jen proti předchozímu rozhodnutí (když ne z jiného důvodu, tak proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně (tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů. Blíže viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 340, či usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 2461/07, III. ÚS 2601/07, dostupná v internetové databázi na http://nalus.usoud.cz).

S ohledem na výše uvedené je třeba zdůraznit, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. ř.) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo-li dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, nestalo se tak pro nepřípustnost ,,z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu, nýbrž z jiných důvodů, které na uvážení nezávisejí. Proto v tomto případě neplatí (srov. znění výše citovaného ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde neuplatní, neboť ,,mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl ,,odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".

S ohledem na výše uvedené musel Ústavní soud na projednávanou ústavní stížnost hledět jako na návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž muselo dojít před 27. srpnem 2007, kdy ve věci rozhodoval Nejvyšší soud (zatímco ústavní stížnost byla podána dne 28. 1. 2008).

Nad rámec řečeného lze poznamenat:

Pokud by se stěžovatel domníval, že k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod došlo rozhodnutím dovolacího soudu, musel by v petitu ústavní stížnosti napadnout též rozhodnutí dovolacího soudu (což v tomto případě neučinil). Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže podrobovat ústavněprávnímu přezkumu taková rozhodnutí, která nejsou stěžovatelem napadena.

Pokud se stěžovatel domníval, že rozhodnutím prvoinstančního a druhoinstančního soudu došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod, avšak vytýkané vady nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu (např. tzn. mělo jít o ústavně relevantní vady při zjišťování skutkového stavu věci), bylo jeho právem podat ústavní stížnost již proti rozhodnutí druhoinstančního soudu. V takovém případě totiž posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), bylo již odvolání. Běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti se ovšem i v takovém případě odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2008

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru