Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2496/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkújma
Rehabilitace
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2496.10.1
Datum podání26.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

198/1993 Sb., § 8

40/1964 Sb., § 13 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2496/10 ze dne 14. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 30 Cdo 494/2010-265, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2006, č. j. 1 Co 62/2006-189, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2005, č. j. 36 C 33/2005-148, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, neboť jimi podle jejího názoru mělo dojít k porušení "právního státu, materiálního jádra Ústavy a základních lidských práv a svobod".

Soud prvního stupně shora uvedeným rozsudkem uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovatelce částku 75 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák.; co do částky 425 000 Kč žalobu zamítl (výrok I.). Řízení ohledně nároku na zadostiučinění v penězích ve prospěch žalobce V. K. zastavil (výrok II.), a zamítl též žalobní návrh, aby se žalovaná Česká republika prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj a Pozemkového fondu stěžovatelce omluvila, resp. aby obec Nová Ves pod Pleší vyvěsila na své vývěsní tabuli specifikované oznámení (výroky III., IV. a V.). Zčásti vyhovující výrok založil soud prvního stupně na konstatování, že vyhnáním rodiny stěžovatelky z domova (1948), zatčením otce a jeho odsouzením k trestu odnětí svobody (1954) došlo k neoprávněnému zásahu do jejího soukromí, rodinného života a domovní svobody; poukázal přitom na § 13 odst. 2 obč. zák. v současném znění a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, (dále též "zákon č. 198/1993 Sb."), a zohlednil, že žalovaná Česká republika již není tím státem, který uvedené zásahy způsobil, jakož i okolnost, že od doby, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, uplynula "dlouhá" doba. Odpovědnost České republiky jednající prostřednictvím Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj a Pozemkového fondu stěžovatelce, resp. obce Nová Ves pod Pleší, soud neuznal již proto, že tyto orgány v letech 1948 - 1955 neexistovaly a další stěžovatelkou uplatněné nároky se vztahovaly výlučně k jejím rodinným příslušníkům.

Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí změnil tak, že zamítl žalobu i v té části, v níž jí soud prvního stupně vyhověl, a ve výroku zamítavém je potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že "úspěšně" lze uplatnit pouze právo na morální zadostiučinění, odvíjející se z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ze zákona č. 198/1993 Sb., nikoli však nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle "dnes platných hmotněprávních předpisů" (§ 13 odst. 2 obč. zák.) měly-li by být aplikovány "na neoprávněné zásahy" vzniklé za "práva dřívějšího"; na podkladě tehdy platných právních předpisů požadované plnění přiznat nelze.

O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné. Dovolací soud přisvědčil odvolacímu soudu, že stěžovatelce náleží právo domáhat se v souvislosti se zásahem, ke kterému v jejím případě popsaným způsobem došlo, morálního zadostiučinění vycházejícího ze zákona č. 198/1993 Sb., a že majetková (peněžní) satisfakce namístě není, neboť v rozhodném období právní řád úpravu srovnatelnou s ustanovením § 13 obč. zák., v současném znění, postrádal.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dovozuje, že při neexistenci "pozitivněprávní úpravy" měly soudy vyplnit vzniklou mezeru v právním řádu judikaturou a "na základě své úvahy zadostiučinění v penězích přiznat", přičemž "v žádném případe pak již nelze souhlasit s nemožností poskytnout omluvu". Připomíná, že "problematika základních lidských práv a svobod byla všeobecně známa i na území bývalého Československa již před nástupem komunistické diktatury". "Reparace příkoří, ke kterým došlo v období komunistické diktatury", představuje podle stěžovatelky "právní i morální povinnost", a to "zvláště za situace, kdy se Česká republika přihlásila (po r. 1989) opět k tradičním hodnotám právního státu a lidských práv a základních svobod"; vyslovuje pak přesvědčení, že "kladné rozhodnutí Ústavního soudu o této stížnosti by mělo značný morální právněpolitický význam pro vyrovnání se naší společnosti s komunistickou totalitou".

Stěžovatelka přípisy podanými bez zprostředkování advokátem podrobně popsala represe, kterým byla její rodina vystavena ze strany komunistického režimu, resp. průběh soudního řízení, a vznesla požadavek, aby Ústavní soud - kromě kasace ústavní stížností napadených rozsudků - přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem a Nejvyšším soudem, jakož i ve všech "záležitostech souvisejících s jejími rodiči", osvobodil ji od soudních poplatků, "nařídil" označeným státním orgánům postupovat specifikovaným způsobem ve vztahu k vymezeným majetkovým nárokům a vyslovil se též ke konkretizovaným procesním postupům soudu prvního stupně.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ve skutkové rovině pak může být posouzena pouze otázka, zda soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 120 a násl. o. s. ř.) nebo zda hodnocení důkazů není zatíženo zjevným logickým omylem, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu v provedených důkazech (není-li zde tzv. "opomenutých důkazů"), a zda obecnými soudy učiněné závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu". Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

K uvedenému lze připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

Posuzována z vyložených hledisek tzv. spravedlivého procesu, k jehož tvrzenému nedostatku stěžovatelka podstatou vznesených námitek ohledně majetkové satisfakce výlučně směřuje, ústavní stížnost neobstojí.

Ústavnímu soudu přísluší soustředit se k úsudku, že obecné soudy své rozsudky zakotvily ve zjištěních ohledně politických represí, která byla mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky nesporná; že výsledek řízení je založen na "extrémním nesouladu" mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, ostatně stěžovatelka ani netvrdí.

Z pohledu právního posouzení věci je významné připomenout, co Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., jestliže ve vztahu k restitučnímu zákonodárství konstatoval, že "bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného."

Obdobné - v kontextu ústavněprávním - se logicky i věcně prosadí i ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy (vyvolané totalitárním režimem) v penězích; i zde absenci právní úpravy, která by stěžovatelce poskytovala odpovídající peněžní satisfakci, a odtud vyplývající negativní zhodnocení takového nároku obecnými soudy, nelze mít za denegatio iustitiae, nýbrž jde o výraz adekvátního zhodnocení důsledků volnosti uvážení zákonodárce, případně též vlády (pakliže je ustanovením § 8 zákona č. 198/1993 Sb. zmocněna nařízením napravit některé křivdy spáchané na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi, v oblasti sociální, zdravotní a finanční).

Tím se pro tuto část ústavní stížnosti zjevuje jako relevantní ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle nějž senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Jelikož stěžovatelka dostupný opravný prostředek (odvolání) proti výrokům III. - V. (týkajícím se omluv, resp. veřejného oznámení) rozsudku soudu prvního stupně nepodala, je ústavní stížnost v této části věcně neprojednatelná; pro nevyčerpání "všech procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ji totiž nelze než podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona (jako návrh nepřípustný) odmítnout.

Ve vztahu k dalším návrhům stěžovatelky pak platí, že podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení § 64 až § 125f zákona o Ústavním soudu). Limity jeho působení jsou dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny). K věcem uvedeným v čl. 87 Ústavy však nemůže být - co do těchto návrhů stěžovatelky (zde nařízení vymezených právních postupů státním orgánům, přiznání náhrady nákladů řízení před obecnými soudy a osvobození od soudních poplatků, posouzení procesního nástupnictví atd.) - připodobněn, a to zcela zjevně, žádný z nich.

Je tedy namístě závěr, že v této části jsou podání stěžovatelky návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka vznesla předmětné požadavky mimo zastoupení advokátem ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, leč k odstranění této vady ji nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že odpovídající návrh není způsobilý meritorního projednání.

Vyhověno nemohlo být ani návrhu na zaplacení nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení (v řízení před Ústavním soudem); podmínkou vyhovění takového návrhu dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž je, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta, a ta v souzené věci splněna není.

Ústavní stížnost je tedy zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná a ve zbývajícím rozsahu návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru