Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2494/18 #1Usnesení ÚS ze dne 01.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.2494.18.1
Datum podání23.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2494/18 ze dne 1. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jiřího Dlouhého, zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, sídlem Orlická 163/18, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018 č. j. 29 Cdo 5193/2017-239 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2017 č. j. 12 Cmo 295/2016-203, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Milana Halberštáta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení směnečného peníze ve výši 75 000 Kč s příslušenstvím a směnečné odměny ve výši 250 Kč.

2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že k žalobě stěžovatele vydal Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") dne 9. 3. 2006 směnečný platební rozkaz č. j. 33 Sm 193/2005-9, kterým uložil žalovaným (Mgr. E. V., E. M. a vedlejšímu účastníkovi), aby stěžovateli zaplatili společně nerozdílně směnečný peníz a směnečnou odměnu ve shora uvedené výši a náklady řízení. K námitkám vedlejšího účastníka krajský soud ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti, v odvolacím řízení však Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu zrušil a uložil mu, aby doplnil dokazování. Krajský soud po doplnění dokazování a vázán právními závěry vrchního soudu rozsudkem ze dne 21. 6. 2016 č. j. 33 Cm 56/2007-164 ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).

3. K odvolání vedlejšího účastníka vrchní soud zopakoval dokazování a poté ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek krajského soudu ve výroku I. tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (výrok I.) a zavázal stěžovatele povinností zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 57 064,13 Kč a České republice na účet krajského soudu částku 12 970,50 Kč (výrok II.). Podle vrchního soudu stěžovatel neunesl důkazní břemeno stran pravosti listiny, resp. pravosti podpisu vedlejšího účastníka na směnce.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolání neobsahovalo žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považoval za splněné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že svůj nárok ze směnky osvědčil veřejnou listinou. Nejvyšší soud mu však odmítnutím dovolání upřel právo na soudní ochranu, neboť měnící rozhodnutí odvolacího soudu se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména publikovaného usnesení ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1623/2009. Stěžovatel namítl, že v dovolání uvedl, že nešlo o posouzení věci podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 (námitka k pravosti podpisu), nýbrž o pravdivost veřejné listiny, kterou je soud vázán, pokud není prokázán opak.

6. Rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel vytkl, že bylo založeno na pochybnostech a že důkaz opaku k (ne)pravdivosti obsahu veřejné listiny proveden nebyl. Takové pojímání pochybností o veřejné listině ve svém důsledku přináší právní nejistotu a relativizuje význam veřejné listiny, jak je v právu zakotvena.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

8. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, v části směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze je nepřípustná, a to z následujících důvodů.

IV.

Hodnocení Ústavního soudu

9. K ověření stěžovatelova tvrzení o porušení práva na soudní ochranu si Ústavní soud vyžádal od Nejvyššího soudu ze spisu sp. zn. 29 Cdo 5193/2017 opis jeho dovolání ze dne 7. 8. 2017, s jehož obsahem se seznámil. Z dovolání je zřejmé, že stěžovatel se věnoval přípustnosti dovolání v bodu III., ve kterém uvedl, že "spatřuje přípustnost dovolání se zřetelem k ust. § 237 o. s. ř. ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí, jímž byl změněn rozsudek prvého soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. § 241a odst. 1 o. s. ř.) v otázkách hmotného práva, především v obsahu a významu legalizace a ověřovací doložky podpisu, jakož i jejího charakteru, co do povahy veřejné listiny, a charakteru vyvratitelné domněnky, přičemž jde i o otázky, které mají být dovolacím soudem vyřešeny a posouzeny jinak, než učinil odvolací soud".

10. Po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatele ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o odmítnutí dovolání je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel nedostál požadavku na vymezení přípustnosti dovolání.

12. Ustanovení § 237 o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud se jím odvolací řízení končí (s výjimkou výluk stanovených v § 238 o. s. ř.), na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem a jejího posouzení z hlediska souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné ustanovení předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil. Stěžovatel v dovolání identifikoval, jaké právní otázky považoval za nesprávně vyřešené, nicméně neuvedl, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v § 237 o. s. ř. byl podle jeho názoru splněn.

13. Argument, že se vrchní soud odchýlil od (publikovaného) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1623/2009, stěžovatel uvedl pouze v ústavní stížnosti, nikoliv však v dovolání; z jeho obsahu v tomto směru nevyplývá žádná zmínka o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, resp. relevantním právním názoru vyjádřeném v dostatečně specifikovaném rozhodnutí, od kterého se měl vrchní soud odchýlit.

14. Ústavní soud připomíná, že zákonný požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), je odlišný od požadavku uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a nelze ho opomenout. Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zatímco vymezení, v čem je spatřována přípustnost dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), předpokládá, že se dovolatel vyjádří k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu.

15. Nejvyšší soud postupoval podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013), které umožňuje Nejvyššímu soudu odmítnout dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu buďto jako nepřípustné, nebo jako vadné. Přestože v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud výslovně uvedl, na základě jakého důvodu dovolání odmítl, je nepochybné, že tak učinil z důvodů vad, které nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nebylo lze v řízení pokračovat. Pro tento závěr svědčí nejen skutečnost, že o odmítnutí dovolání rozhodl předseda senátu 29 Cdo (§ 243f odst. 2 o. s. ř.), ale především odkazy na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. citace z nich, ke způsobilosti vymezení přípustnosti dovolání, resp. důsledkům absence obsahových náležitostí dovolání.

16. Přezkoumávané usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu vady spočívající v neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání plně odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, verifikované i stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), ve kterém Ústavní soud vyložil, že pokud dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. body 25 až 42).

17. Odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku vrchního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.

18. Jestliže dovolání vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a stěžovatelem podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nešlo o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jeho práv (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud již dříve vyložil, požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Je zcela zřejmé, že podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť Nejvyšší soud v posuzovaném případě neměl prostor, aby o přípustnosti dovolání vůbec uvažoval.

19. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), bylo v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku vrchního soudu považovat za přípustnou.

20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2018

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru