Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2493/09 #1Usnesení ÚS ze dne 21.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
škoda/náhrada
Náklady řízení
Pracovní úraz
odpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2493.09.1
Datum podání22.09.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

32/1965 Sb.

440/2001 Sb.

99/1963 Sb., § 132, § 127, § 150, § 142 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2493/09 ze dne 21. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2009 č. j. 15 Co 169/2009-213, 15 Co 170/2009, 15 Co 171/2009 a proti výroku pod body II. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. října 2007 č. j. 21 C 240/2003-147, ve znění doplňujících usnesení ze dne 17. prosince 2007 č. j. 21 C 240/2003-151, ze dne 26. února 2008 č. j. 21 C 240/2003-182 a opravného usnesení ze dne 21. března 2008 č. j. 21 C 240/2003-184, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá rozhodnutí obou obecných soudů v rozsahu shora označených výroků, a tvrdí, že tyto soudy porušily právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že se žalobou domáhal náhrady škody z pracovního úrazu (zlomenina člunkové kosti pravého zápěstí), který utrpěl v roce 1972, kdy v rámci výkonu základní vojenské služby prováděl výkopové práce pro uložení plynového potrubí. Konkrétně požadoval na náhradu za ztížení společenského uplatnění 240 000,- Kč (později upravil petit na 204 000,- Kč), na náhradu za vypracovaný znalecký posudek částku 4 000,- Kč a na náhradu za "pečování" částku 63 000,- Kč.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že se obecné soudy při svém rozhodování údajně nevypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, které v průběhu řízení vznášel především k vypracovaným znaleckým posudkům a existenci příčinné souvislosti mezi jeho psychickými obtížemi a pracovním úrazem. I když v předmětné věci byly vypracovány celkem tři znalecké posudky z oboru psychiatrie (znalecký posudek MUDr. J. S. v roce 2005, znalecký posudek doc. MUDr. B. v roce 2006 a revizní znalecký posudek Psychiatrické léčebny v Brně v roce 2007), které dospěly k závěru, že psychické potíže stěžovatele souvisejí s pracovním úrazem, ale nevyloučily i vliv dalších okolností, nalézací soud rozhodl tak, že stěžovateli se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi psychickými problémy a pracovním úrazem. Stěžovatel je však přesvědčen, že tento závěr není správný, neboť určení existence příčinné souvislosti mezi úrazem a tvrzenými následky je otázkou právní, kterou nepřísluší zodpovědět znalcům, ale soudu.

Stěžovatel dále namítá, že zejména soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud nevyslechl všechny znalce, kteří se podíleli na vypracování revizního znaleckého posudku, popřípadě nepřistoupil k jejich konfrontaci.

Za porušení práva na spravedlivý proces považuje stěžovatel i výrok o náhradě nákladů státu, neboť tím, že stěžovateli byla uložena povinnost nahradit náklady vzniklé v souvislosti se znaleckými posudky a svědečným, aniž byl současně aplikován § 150 o. s. ř., soudy ignorovaly skutečnost, že stěžovatel pobírá pouze částečný invalidní důchod, který mu prý neumožňuje stanovené náklady uhradit.

II.

Jak se zjišťuje z listinných dokladů, Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 10. 2007 č. j. 21 C 240/2003-147 v řízení o náhradu škody proti žalované České republice - Ministerstvu obrany rozhodl pod bodem I. výroku o zaplacení částky 36 000,- Kč tak, že je zastavil, návrh na uložení povinnosti zaplatit žalovanou částku 271 000,- Kč zamítl (výrok pod bodem II.), žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 769,- Kč. Pod bodem IV. výroku soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Doplňujícími usnesením ze dne 17. 12. 2007 č. j. 21 C 240/2003-151, ze dne 26. 2. 2008 č. j. 21 C 240/2003-182 a ze dne 21. 3. 2008 č. j. 21 C 240/2003-184 bylo pod bodem V. výroku stěžovateli uloženo zaplatit České republice náklady státu v částce 51 932,- Kč.

Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná uznala odpovědnost za pracovní úraz stěžovatele a odškodnila ho podle tehdy platné vyhlášky č. 32/1965 Sb. Stěžovatel se v souvislosti s úrazem pravé ruky podrobil několika operacím, poslední v roce 2000. Nové ztížení společenského uplatnění, které nebylo zohledněno v původním posudku, bylo zvýšeno na dvojnásobek, přičemž žalovaná je opět uznala a náhradu uhradila. V roce 2002 a poté v roce 2003 došlo ke zhoršení pohyblivosti pravé ruky a stěžovatel pociťoval psychické problémy.

K posouzení toho, zda stěžovatel trpí psychickými obtížemi, zda tyto obtíže jsou v souvislosti s pracovním úrazem a zda lze ztížení společenského uplatnění v souvislosti s psychickými problémy bodově ohodnotit, soud ustanovil soudní znalkyni MUDr. J. S. (z oboru zdravotnictví - psychiatrie). S tímto znaleckým posouzením stěžovatel nesouhlasil a nechal si vypracovat vlastní znalecký posudek doc. MUDr. J. B., CSc. Protože stanoviska znalců byla rozdílná, nechal soud vypracovat revizní znalecký posudek, který vypracovala Psychiatrická léčebna Brno. Znalci konstatovali, že příčinnou souvislost následků úrazu s duševní poruchou nelze jednoznačně prokázat, neboť jsou zde nepochybně účinky i dalších okolností (nezaměstnanost, osobnostní rysy, stupeň vzdělání). Soud prvního stupně konstatoval, že výpověď MUDr. P. a revizní znalecký posudek vyvrátil závěry MUDr. S. o příčině vzniku psychických problémů jako o provleklé depresivní reakci na nepříznivý zdravotní stav a chronickou bolest. Oba znalecké posudky se ve svých závěrech shodly na tom, že jednoznačnou příčinnou souvislost mezi úrazem a psychickým stavem nelze prokázat, ale zejména, že psychická porucha u stěžovatele nedosahuje takové intenzity, aby mohla být bodově ohodnocena.

Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé II. a ve výroku o nákladech řízení IV. a nákladech České republiky potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a konstatoval, že si pro své rozhodnutí opatřil postačující poklady a provedené důkazy náležitě zhodnotil, proto považuje jeho skutková zjištění za správná, logická a přesvědčivá. Správným shledal i právní názor z nich vyvozený.

Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že není důvod pochybovat o správnosti závěrů revizního znaleckého posudku, který je souladný i s konečným závěrem znaleckého posudku MUDr. S., že z hlediska psychiatrie není v daném případě ztížení společenského uplatnění možné odškodnit.

III.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí a všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž jeho úkolem není kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud ovšem při svém rozhodování a v řízení, která mu předcházejí, respektují ústavně zaručená základní práva a svobody.

Těžiště námitek stěžovatele v projednávané věci směřuje do důkazního řízení, které podle jeho názoru bylo údajně v řízení před soudem prvního stupně vadné, neboť tento soud se řádně nevypořádal se všemi námitkami, týkajícími se výsledků znaleckého zkoumání psychických problémů stěžovatele. Konkrétní námitka směřuje k postupu předpokládanému v ustanovení § 127 odst. 1 věta druhá o. s. ř., která soudu ukládá znalce vyslechnout, pouze v odůvodněných případech se lze spokojit s jeho písemným posudkem.

Tvrzenou vadou dokazování ve vztahu ke znaleckému posudku se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2399/08 (dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). V tomto rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že odporuje zásadám spravedlivého procesu, pokud obecné soudy v případě rozdílných závěrů znaleckých posudků nevyslechnou ani jednoho ze stanovených znalců, ale zcela se spokojí jen s jejich písemnými posudky, resp. s jejich písemnými odpověďmi na reakce účastníků řízení.

O takovou situaci však v této věci nejde. V řízení byly zpracovány na základě rozhodnutí soudu prvního stupně tři znalecké posudky, které se týkaly psychických problémů stěžovatele, z nichž jeden byl zpracován na základě objednávky stěžovatele. V řízení před soudem prvního stupně byl vyslechnut soudní znalec MUDr. J. P., jeden ze zpracovatelů revizního znaleckého posudku, kterému měl stěžovatel možnost klást otázky. Tuto možnost stěžovatel využil. Protože závěry revizního znaleckého posudku potvrdily závěr soudní znalkyně MUDr. S., že psychické problémy stěžovatele nemají jednoznačně původ v pracovním úraze, tedy není zde dána příčinná souvislost mezi poškozením pravého zápěstí a později vzniklými psychickými problémy, soud návrhu stěžovatele na náhradu škody nevyhověl, aniž by měl důvod postupovat způsobem požadovaným nyní stěžovatelem - výslechem všech znalců či jejich konfrontací. V nevyhovění žalobnímu návrhu stěžovatele soudem prvního stupně, které bylo potvrzeno soudem odvolacím, porušení práva na spravedlivý proces shledat nelze.

Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti mnohokrát zabýval otázkou nákladů řízení a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. z pohledu možného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti dospěl k závěru, že nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je i právo účastníka, aby snášel náklady spojené s uplatňováním svého práva jen v rozsahu, který mu ukládají příslušná ustanovení platného právního řádu. K téže problematice se Ústavní soud rovněž opakovaně vyjadřuje v tom smyslu, že procesní nároky či povinnosti související s náklady řízení zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého účastníka, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (shodně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 58/06). Případy, které ústavní stížnost otevřela věcnému přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000).

Takové případy, představující výjimku z výše uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jsou spojovány s námitkou o porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), tedy s tím, že v takovém případě jde o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení. Tehdy se uplatní zásada, že protiústavní je rozhodnutí jen tehdy, pokud je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Taková situace v předmětné věci nenastala, neboť stěžovatel napadá výrok pod bodem V. rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravných a doplňujícího usnesení jen proto, že se domnívá, že v jeho případě měl tento soud shledat důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), protože jeho finanční situace mu prý neumožňuje zaplatit náklady státu v plném rozsahu. Ústavní soud ve své judikatuře dává opakovaně najevo, že posouzení podmínek aplikace § 150 o. s. ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelné. Pouhá skutečnost, že soud shledal důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., či naopak se takovou možností vůbec nezabýval s ohledem na procesní výsledek sporu (jako je tomu v projednávané věci), není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005).

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí řádně posoudil jak odpovědnost stěžovatele za zastavení řízení, tak i úspěch obou účastníků řízení ve sporu a rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Nic nenasvědčuje domněnce stěžovatele, že by ve sporu byl zcela či v převážném rozsahu úspěšný, z tohoto pohledu je jeho poukaz na označená rozhodnutí Ústavního soudu nepřípadný.

Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru