Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2492/20 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkInsolvence
pohledávka
dlužník
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2492.20.1
Datum podání28.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 389, § 414


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2492/20 ze dne 20. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Ottou Hradilem, advokátem se sídlem Uničov, Olomoucká 226, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. KSOS 33 INS 1195/2012, 29 NSČR 71/2018-B-37, části výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2018, č. j. KSOS 33 INS 1195/2012 2 VSOL 1188/2017-B-28, a výroku IV. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2017, č. j. KSOS 33 INS 1195/2012-B20 (13 INS), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je značně nepřehledná a musel proto nejprve dovodit, zrušení kterých rozhodnutí, potažmo jejich částí, se stěžovatel ve skutečnosti domáhá. V petitu totiž napadá pouze (celá) rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. U usnesení Nejvyššího soudu tak nečiní, přestože využil dovolání jako posledního opravného prostředku k ochraně práva. Od doručení usnesení Nejvyššího soudu nicméně odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti, dané rozhodnutí k ní přiložil a v odůvodnění se proti němu vymezuje.

2. Ústavní soud proto v souladu se svou rozhodovací praxí (např. usnesení ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu též citované usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání. U zbývajících rozhodnutí pak Ústavní soud přistoupil pouze k přezkumu těch výroků, vůči nimž v odůvodnění ústavní stížnosti výslovně směřují námitky stěžovatele.

3. Stěžovatel má za to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále ústavní principy vyplývající z čl. 2 odst. 4 a čl. 4 Ústavy České republiky.

4. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel od roku 2012 procházel oddlužením. V roce 2017 napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě sice vzal na vědomí oddlužení stěžovatele, ale v klíčovém výroku IV. zamítl návrh stěžovatele na osvobození od placení zbývajících pohledávek věřitelům. Zdůvodnil to tím, že v průběhu oddlužení byl po jistou dobu přiznán stěžovateli částečný invalidní důchod a byla mu doplacena mimořádná dávka tohoto důchodu; ve stejné době měl stěžovatel rovněž příjem ze zaměstnání. Stěžovatel měl proto povinnost dané mimořádné příjmy zaslat do majetkové podstaty, to ale ani přes několik výzev insolvenčního správce neučinil. Stěžovatel tak nenaplnil jednu z podmínek insolvenčního řízení, totiž že přihlášení věřitelé jsou uspokojeni v co nejvyšší míře. Odvolací soud v části výroku II. rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

5. Stěžovatel s uvedenými závěry rozhodnutí obecných soudů nesouhlasí. Namítá, že nepřihlédly ke specifické situaci, ve které se nacházel. Mimořádnou splátku invalidního důchodu skutečně obdržel, použil ji ovšem na splácení závazků v procesu oddlužení manželky, která v té době nebyla schopna plnit závazky podmiňující její oddlužení. Platba důchodu dle něj spadala do společného jmění manželů, a proto bylo takové použití prostředků legitimní. V rámci jeho oddlužení bylo věřitelům splaceno přes 37 % pohledávek, tedy o dost více než je minimální hranice daná zákonem. Zároveň okamžitě po rozhodnutí nalézacího soudu zaslal insolvenčnímu správci z jiných prostředků částku ve výši doplatku z invalidního důchodu, ten ji ale již nepřijal. Stěžovatel pokládá za nespravedlivé, že za těchto okolností nebylo rozhodnuto o splnění podmínek pro osvobození od placení pohledávek věřitelům. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že dovolací soud řádně nevypořádal jeho dovolací námitky.

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K projednání podané ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jedná se o návrh přípustný.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele.

10. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí soudů, které jej odmítly osvobodit od placení zbytku dluhů kvůli nesplnění povinností mu stanovených insolvenčním zákonem při oddlužení. Bohužel ale ke své obraně pouze opakuje tvrzení již obsažená v odvolání a dovolání a ústavní stížnost tak vůbec neobsahuje ústavněprávní argumentaci. Z hlediska skutkového průběhu věci přitom panuje shoda na tom, že stěžovatel mimořádnou splátku invalidního důchodu použil k jinému účelu, než uspokojení pohledávek jeho věřitelů, konkrétně byla zaslána do majetkové podstaty v rámci oddlužení manželky stěžovatele.

11. Lze na jednu stranu pochopit tehdejší úvahu stěžovatele, že manželka v rámci oddlužení potřebuje peníze více než on (hrozilo jí nenaplnění základních podmínek oddlužení). Na druhou stranu to ale nemění nic na tom, že v důsledku daného rozhodnutí stěžovatel nesplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu vlastního oddlužení, konkrétně neuspokojil své věřitele nejvyšším možným způsobem. Skutečnost, že stěžovatel naplnil podmínku uspokojení více než 30 % svých závazků, dle insolvenčního zákona nepostačuje. Nemohlo mu tak být přiznáno osvobození od placení pohledávek.

12. Pro úplnost je vhodné dodat, že insolvenční správce stěžovatele několikrát vyzýval k doplacení částky do majetkové podstaty a stěžovatel na to měl více než dva roky. Dodatečné zaslání prostředků den po ukončení insolvenčního řízení stěžovatele (ve zjevné reakci na pro stěžovatele nepříznivé rozhodnutí nalézacího soudu) proto skutečně přišlo pozdě; takové platby již ze zákona nelze do oddlužení započítat.

13. V neposlední řadě se Ústavní soud nedomnívá, že by se Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádal s otázkami mu položenými stěžovatelem v dovolání. Naopak přehledně vysvětlil, proč bylo rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že přestože postup obecných soudů se může stěžovateli jevit ve výsledku možná až necitlivý, Ústavní soud nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru