Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2492/09 #1Nález ÚS ze dne 22.07.2010Odměna exekutora v případě dobrovolného splnění povinnosti povinným

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUDNÍ EXEKUTOR - Plzeň-město - Tunkl Martin
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
procesní otázky řízení před Ústavním so... více
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
exekutor
PoznámkaPo nálezu III. ÚS 2492/09 z 22. 7. 2010 následuje usnesení III. ÚS 3390/10 z 17. 2. 2011
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 147/58 SbNU 245
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.2492.09.1
Datum vyhlášení02.08.2010
Datum podání22.09.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87 odst.4, § 88 odst.1 písm.e, § 46 odst.3, § 44 odst.2

291/206 Sb.

330/2001 Sb., § 5 odst.1, § 6 odst.3, § 11 odst.1

330/2004 Sb.

99/1963 Sb., § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud nevzal při stanovení odměny exekutora v úvahu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil, znamená to, že nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora, a to s ohledem na čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; zároveň soud postupoval v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, neboť nevzal v úvahu závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. F. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 22. července 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 7. 2009 č. j. 13 Nc 16248/2002-146 ve výroku potvrzujícím příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. 094 EX 01136/03 a v části týkající se určení nákladů soudního exekutora pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta. Návrh k uložení povinnosti nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem byl zamítnut.

Narativní část

Ve věci exekuce nařízené proti povinnému stěžovateli na návrh oprávněné obvodní soud určil odměnu exekutora podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Stěžovatel podal námitky proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce, v nichž tvrdil, že soudní exekutor nic nevymohl, protože stěžovatel svou povinnost splnil ještě před nařízením exekuce. Obvodní soud napadený příkaz potvrdil s odůvodněním, že námitky stěžovatele jsou irelevantní. Stěžovatel namítal, že se soud nevypořádal s jeho argumentací, že vše uhradil dobrovolně, bez vědomí o existenci exekučního řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 v souvislosti s posuzováním ústavnosti ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. mimo jiné vymezil principy, na nichž by měla být založena právní úprava odměn exekutora. Tyto principy spočívají v tom, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba zohlednit, že povinný dlužník, byť po nařízení exekuce, splnil svou pohledávku dobrovolně, bez "přímé exekuce", resp. ještě "před jejím vynuceným provedením". Výše odměny by dle názoru Ústavního soudu neměla vycházet (pouze) z výše vymoženého plnění, ale měla by "odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce".

Ačkoliv v posuzované věci nelze ze soudního spisu pro jeho neúplnost přesně verifikovat, do jaké míry bylo plnění stěžovatele dobrovolné, je třeba vzít v úvahu, že soud rozhodoval v době, kdy byl nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 vyhlášen ve Sbírce zákonů (s účinností ke dni 24. 7. 2007) a výše zmíněné právní názory mu měly být známy. Přesto soud posoudil jako „irelevantní“ námitky stěžovatele vztahující se k jeho tvrzení o tom, že plnil dobrovolně.

Výše uvedeným postupem obvodní soud porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, ale také čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR. Proto Ústavní soud stěžovateli vyhověl a napadené usnesení soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2492/09 ze dne 22. 7. 2010

N 147/58 SbNU 245

Odměna exekutora v případě dobrovolného splnění povinnosti povinným

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 22. července 2010 sp. zn. III. ÚS 2492/09 ve věci ústavní stížnosti J. F. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 7. 2009 č. j. 13 Nc 16248/2002-146 a příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. 094 EX 01136/03, vydanému Mgr. Martinem Tunklem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Plzeň-město, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, jako účastníků řízení.

I. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 7. 2009 č. j. 13 Nc 16248/2002-146 se ve výroku, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. 094 EX 01136/03, vydaný Mgr. Martinem Tunklem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Plzeň-město, v části týkající se určení nákladů soudního exekutora ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

III. Návrh, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 4 byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem, se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 1. 7. 2009, doplněnou podáním ze dne 29. 9. 2009, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 17. 7. 2009 č. j. 13 Nc 16248/2002-146, jakož i jemu předcházejícího příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. 094 EX 01136/03, vydaného Mgr. Martinem Tunklem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Plzeň-město (dále též jen "soudní exekutor"), s tím, že prvně uvedeným rozhodnutím "nastalo porušení jeho zaručených práv" ve smyslu čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že se (proto) domáhá svého práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Kromě toho stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil obvodnímu soudu v souladu s ustanovením § 62 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nahradit mu (stěžovateli) náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 4 800 Kč ve lhůtě 3 dnů.

II.

Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu obvodního soudu i soudního exekutora, které si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce bylo - ve věci exekuce nařízené proti stěžovateli na návrh oprávněné KOVOHUTĚ HOLDING DT, a. s., usnesením obvodního soudu ze dne 6. 1. 2003 č. j. 13 Nc 16248/2002-9 za účelem uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 48 857,10 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 2 326 Kč (celkem tedy 51 183,10 Kč) - rozhodnuto tak, že náklady oprávněné se určují částkou 6 070 Kč s tím, že byly již uhrazeny, a že náklady soudního exekutora se určují částkou 10 563 Kč, přičemž odměna soudního exekutora podle § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, v platném znění, činí 10 220 Kč a náhrada hotových výdajů (poštovné) podle § 13 odst. 2 citované vyhlášky činí 343 Kč (celkem tedy 10 563 Kč).

Proti uvedenému příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky, načež obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením tento příkaz v části týkající se určení nákladů soudního exekutora potvrdil [výrok a)], v části týkající se určení nákladů oprávněného pak tento příkaz (z důvodu překážky věci rozhodnuté) zrušil, další řízení o nákladech oprávněného zastavil a námitky povinného v této části odmítl [výrok b)]. K tomu obvodní soud uvedl, že jde-li o náklady exekuce, stěžovatel ve svých námitkách tvrdil, že tyto náklady již uhradil. Toto tvrzení, i kdyby bylo pravdivé, je však irelevantní, neboť soudní exekutor je povinen o výši nákladů exekuce rozhodnout [§ 88 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], přičemž určení nákladů soudního exekutora, pokud jde o jeho odměnu i o hotové výdaje, odpovídá platným předpisům, konkrétně vyhlášce č. 330/2001 Sb. V případě, že dojde k vymožení nákladů exekuce, ač tyto již byly uhrazeny, může se stěžovatel dle obvodního soudu domáhat jejich vrácení žalobou na bezdůvodné obohacení.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. s tím, že v jeho případě soudní exekutor nic nevymohl, protože on svou povinnost splnil dne 16. 7. 2003, kdy na účet oprávněné zaplatil částku 51 183,10 Kč. Stalo se tak ještě před tím, než se počátkem srpna 2003 z katastru nemovitostí dozvěděl o nařízené exekuci, a také přede dnem 8. 8. 2003, kdy mu usnesení o nařízení exekuce bylo doručeno. Téhož dne prý v hotovosti zaplatil soudnímu exekutorovi náklady oprávněné ve výši 6 070 Kč a náklady exekuce ve výši 11 780 Kč, současně mu byl předán mj. příslušný příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. 6. 2003 č. j. 2 EX 1136/03-7 (pozn.: tento příkaz však byl ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech exekuce ve výši 11 780 Kč, usnesením soudního exekutora ze dne 18. 1. 2004 č. j. 2 EX 1136/03-9 zrušen). Po tvrzené úhradě mu soudní exekutor vystavil sdělení o pominutí důvodů exekuce ze dne 7. 8. 2003, v němž se mj. uvádí, že dlužná částka včetně nákladů oprávněného a nákladů exekuce byla úplně a beze zbytku uhrazena. Dne 12. 12. 2003 soudní exekutor vydal další příkaz k náhradě nákladů exekuce, proti kterému on podal námitky, o nichž soud prý vůbec nerozhodl (pozn.: ve spise soudního exekutora se tento příkaz nenachází, nicméně již zmíněným usnesením soudního exekutora ze dne 18. 1. 2004 č. j. 2 EX 1136/03-9 byl ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech exekuce, zrušen).

Usnesením obvodního soudu ze dne 25. 7. 2005 č. j. 13 Nc 16248/2002-36, jak stěžovatel dále uvádí, byla k jeho návrhu exekuce ohledně částky 51 183,10 Kč zastavena s tím, že předmětem exekuce nadále zůstávají náklady exekuce a náklady oprávněné, které určí soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že soudní exekutor určil náklady oprávněné příkazy ze dne 20. 6. 2003 a 12. 12. 2003 sp. zn. 2 EX 1136/03 částkou 6 070 Kč a náklady exekuce příkazem ze dne 12. 3. 2004 částkou 13 700 Kč, on však posledně uvedený příkaz nikdy neobdržel (pozn.: ve spise soudního exekutora se nalézají dva příkazy z tohoto data znějící na stejnou částku, přičemž podle jednoho byla nařízena exekuce prodejem všech podle zákona postižitelných movitých věcí stěžovatele a podle druhého prodejem jeho nemovitostí; zřejmě šlo jen o koncepty).

Dne 17. 10. 2008 pod sp. zn. 2 EX 01136/03 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, jenž byl zrušen usnesením obvodního soudu ze dne 3. 2. 2009 č. j. 13 Nc 16248/2002-129. Poté byla vydána touto ústavní stížností napadená rozhodnutí. Daný postup stěžovatel označuje za šikanování a za snahu o jeho majetkovou likvidaci, neboť je mu ukládána již neexistující povinnost k placení nákladů exekuce (tato povinnost měla být, jak je uvedeno výše, splněna již 8. 8. 2003). Nesouhlasí také s názorem obvodního soudu, že pokud dojde k vymožení nákladů exekuce, které již byly uhrazeny, může se domáhat jejich vrácení žalobou na bezdůvodné obohacení. Dle stěžovatele náklady exekuce včetně odměny soudního exekutora byly stanoveny v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a také s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), podle kterého v případě dobrovolného uhrazení vymáhané částky povinným, byť po nařízení exekuce, nemá soudní exekutor právo na odměnu ve smyslu § 5 odst. 1 citované vyhlášky, protože ve skutečnosti žádnou exekuci neprováděl a žádné plnění nevymohl. Pokud mu byla uložena povinnost k zaplacení odměny soudního exekutora, ačkoli prokázal, že celou pohledávku dobrovolně uhradil dne 16. 7. 2003 a dne 8. 8. 2003, postupovali soudní exekutor a obvodní soud bez zákonné opory, přičemž omezili jeho vlastnické právo a právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudního exekutora je nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, proč je požadováno opětovné uhrazení nákladů exekuce a z jakých právních předpisů soudní exekutor vycházel. Svou činností uvedené orgány zasáhly také do jeho základních práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 89 odst. 2, čl. 90 a 95 Ústavy České republiky.

Stěžovatel poukazuje i na to, že obvodní soud argumentoval listinou ze dne 12. 3. 2004, tato listina mu však nikdy nebyla doručena, nenachází se ve spise a soudní exekutor (dle obvodního soudu) nemůže prokázat její doručení, přičemž on (stěžovatel) neměl možnost se s ní seznámit, případně se k ní vyjádřit. Obvodní soud rovněž nezdůvodnil, proč soudní exekutor provedl rekonstrukci exekutorského spisu ke dni 12. 9. 2005. Výše uvedeným postupem měl být vůči soudnímu exekutorovi znevýhodněn, a obvodní soud tak měl porušit rovněž čl. 38 odst. 2 Listiny. Konečně stěžovatel vytýká obvodnímu soudu, že nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu soudního exekutora, neboť z odůvodnění napadeného usnesení nelze zjistit, proč bylo aplikováno ustanovení § 5 odst. 1 ve spojení s § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., resp. protože se nevypořádal s jeho argumentací, že vše uhradil dobrovolně, bez vědomí existence exekučního řízení, a to přímo oprávněné dne 16. 7. 2003, veškeré náklady oprávněné a náklady soudního exekutora pak dne 8. 8. 2003. Tímto postupem měl obvodní soud porušit čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

IV.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 4 pouze odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení a na obsah exekučního spisu. Soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl zmínil, že se proti stěžovateli vedou celkem tři exekuční řízení, že dne 8. 8. 2003 mu uhradil částku 170 312 Kč, představující ve všech těchto řízeních úhradu jistiny, úroků, nákladů předchozího řízení a nákladů oprávněného. Na toto mu byl vystaven řádný doklad platby v hotovosti. Stěžovatel ho požádal o vydání vyrozumění o zániku exekučního řízení s tím, že ve stejný den doplácí náklady exekuce a že nutně potřebuje uvolnit blokaci nemovitosti. Této stěžovatelově žádosti vyhověl. K tomu uvedl, že vyrozumění soudního exekutora o zániku není konstitutivním rozhodnutím, deklaruje se jím pouze určitý stav a pro případ nedoplacení nákladů exekuce fakticky exekuční řízení nekončí, protože tomu tak může být jen úplným zaplacením vymáhané pohledávky včetně nákladů exekuce. Stěžovatel však po vystavení zmíněného vyrozumění náklady exekuce nedoplatil ve všech třech řízeních a začal opakovaně podávat námitky, že náklady exekuce uhradil s argumentací, že jinak by soudní exekutor nevydal předmětné vyrozumění. Stěžovatel ani v jednom exekučním řízení není schopen prokázat úhradu nákladů exekuce, pouze zneužil jeho dobré vůle vyjít vstříc účastníkovi řízení, aby mu zbytečnou blokací nemovitosti nevznikla případná újma. Jedná se o postup výjimečný, který byl zvolen i s ohledem na skutečnost, že se za okamžitou úhradu nákladů exekuce zaručila také stěžovatelova právní zástupkyně. S ohledem na to má být ústavní stížnost zcela nedůvodná a jako taková má být odmítnuta.

Ústavní soud zaslal obě vyjádření stěžovateli k případné replice, ten této možnosti využil, nicméně žádné skutečnosti, které by měly nějaký význam z hlediska materie, která je předmětem posouzení Ústavního soudu, ve svém podání neuvedl.

V.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost byla podána včas a zda i v ostatním splňuje náležitosti a podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Poté, co dospěl ke kladnému závěru, přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí, a to toliko z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je (pouze) zčásti důvodná.

Stěžovatel ústavní stížností napadá rovněž výrok usnesení obvodního soudu, jímž byl (ústavní stížností napadený) příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 2. 2009 sp. zn. 094 EX 01136/03 v části týkající se určení nákladů oprávněné zrušen, přičemž další řízení bylo zastaveno a stěžovatelovy námitky byly odmítnuty. Obvodní soud dospěl k závěru, že náklady oprávněného byly pravomocně určeny příkazem k úhradě nákladů exekuce vydaným pod sp. zn. 2 EX 01136/03 ze dne 20. 6. 2003, znějícím na částku 6 070 Kč. Pokud soudní exekutor znovu rozhodl o nákladech oprávněné námitkami napadeným příkazem, bylo rozhodnuto o věci již pravomocně rozhodnuté, a tudíž bylo třeba podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") duplicitní rozhodnutí zrušit a řízení zastavit a stěžovatelovy námitky odmítnout. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí žádné námitky nevznáší, ostatně jeho opravnému prostředku proti předmětnému příkazu bylo (z hlediska výsledku řízení) vyhověno. Vzhledem k tomu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části jako zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Jádro ústavní stížnosti tvoří námitka, že stěžovatel vymáhanou pohledávku splnil oprávněné dobrovolně, aniž by věděl, že je proti němu vedeno exekuční řízení, a také ještě předtím, než mu bylo doručeno unesení o nařízení exekuce, přesto však soudní exekutor stanovil odměnu podle § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., tj. z vymožené částky. Tento postup stěžovatel považuje za nesprávný a poukazuje na "plenární" nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06. Obvodnímu soudu současně vytýká, že se s jeho námitkami proti předmětnému příkazu řádně nevypořádal v odůvodnění svého usnesení.

Úvodem lze poznamenat, že ze soudního spisu ani ze spisu soudního exekutora nelze verifikovat stěžovatelovo tvrzení, že se dozvěděl o probíhající exekuci až počátkem srpna 2003 z katastru nemovitostí, tedy až po zaplacení pohledávky oprávněné (dne 16. 7. 2003), a tedy není možno ani určit, do jaké míry bylo toto jeho plnění "dobrovolné". Na straně druhé je třeba vzít v úvahu, že s účinností ke dni 27. 4. 2007 Ústavní soud výše zmíněným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/06 zrušil pro protiústavnost ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 291/2006 Sb., které zakotvovalo pravidlo, že za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co soud vydal rozhodnutí podle § 44 odst. 2 exekučního řádu (tj. usnesení o nařízení exekuce). Dále jím Ústavní soud zrušil (přechodné) ustanovení čl. II bodu 1 "novelizující" vyhlášky č. 233/2004 Sb., dle kterého "Odměna stanovená touto vyhláškou náleží exekutorovi i v exekučním řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, s výjimkou řízení, ve kterém již bylo pravomocně o odměně soudního exekutora rozhodnuto", jakož i ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb., podle kterého "Odměna stanovená vyhláškou č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 330/2004 Sb. a této vyhlášky náleží exekutorovi i v exekučním řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, s výjimkou řízení, ve kterém již bylo pravomocně o odměně soudního exekutora rozhodnuto.".

Kromě důvodů, proč bylo nutno přistoupit mj. k derogaci části ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., Ústavní soud v tomto nálezu vymezil principy, na nichž by měla být právní úprava odměny exekutora postavena, a současně výslovně uvedl, že do přijetí takové právní úpravy je povinností obecných soudů se těmito principy při výkladu a použití citované vyhlášky řídit (konkrétně v této souvislosti zmínil slovní spojení "výši exekutorem vymoženého plnění", obsažené v § 5 odst. 1 citované vyhlášky). Tyto principy pak spočívají v tom, že při stanovení výše odměny soudního exekutora je třeba zohlednit, že povinný dlužník, byť po nařízení exekuce, splní svou pohledávku dobrovolně, bez "přímé exekuce", resp. ještě "před jejím vynuceným provedením". Výše odměny by dle názoru Ústavního soudu neměla vycházet (pouze) z výše "vymoženého plnění", ale měla by "odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce". V této souvislosti se Ústavní soud zabýval i výkladem ustanovení § 11 odst. 1 citované vyhlášky ve spojení s ustanovením § 46 odst. 3 věty první exekučního řádu (dále jen "ex. ř."), resp. z nich plynoucí nesplnitelnou podmínkou, kterou pak shledal za rozpornou s principy právního státu.

V nyní posuzované věci obvodní soud rozhodl o nařízení exekuce usnesením ze dne 6. 1. 2003 č. j. 13 Nc 16248/2002-9, jež bylo stěžovateli doručeno dne 8. 8. 2003. Tato exekuce, s výjimkou nákladů exekuce a nákladů oprávněného, byla zastavena usnesením téhož soudu ze dne 25. 6. 2005 č. j. 13 Nc 16248/2002-36 podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a § 52 odst. 1 ex. ř., neboť dle vyjádření oprávněné stěžovatel 16. 7. 2003 svůj dluh uhradil. Z příkazu k úhradě nákladů exekuce, jenž je napaden touto ústavní stížností, je patrno, že náklady soudního exekutora činily celkem 10 563 Kč, z toho odměna soudního exekutora, stanovená procentuální sazbou z "vymoženého plnění" dle § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., činila 8 588 Kč, 19% DPH pak činila 1 632 Kč (celkem tedy šlo o částku 10 220 Kč) a náhrada za hotové výdaje (poštovné) byla stanovena částkou 343 Kč. Z výše uvedeného je patrno, že ani soudní exekutor ani obvodní soud nijak nereflektovali výše uvedené závěry Ústavního soudu, jde-li o ústavně konformní interpretaci a aplikaci (zejména) ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. v případě splnění povinnosti uložené exekučním titulem po nařízení exekuce, avšak před jejím "vynuceným provedením". Soudní exekutor přes "dobrovolné" splnění příslušné povinnosti (ve výše uvedeném smyslu) svou odměnu v exekučním příkazu stanovil v "plné výši", obvodní soud se přitom s danou otázkou v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí nevypořádal, resp. se jí vůbec nezabýval, a to i přesto, že stěžovatel proti tomuto postupu brojil ve svém opravném prostředku - námitkách. Pokud obvodní soud postupoval tímto způsobem, porušil nejen ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale také potažmo právo na ochranu majetku, jež je zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listiny. V této souvislosti nelze přehlédnout, že obvodní soud v téže věci ve svém usnesení ze dne 25. 7. 2005 č. j. 13 Nc 16248/2002-36 vyslovil odlišný právní názor, a to, že pokud povinný uhradil pohledávku mimo exekuční řízení, měla by mu být stanovena odměna za výkon exekuční činnosti v minimální výši, tj. v částce 3 000 Kč (§ 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb.).

Poukazuje-li stěžovatel na ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., pak otázku, jak (resp. zda vůbec) lze v daném případě aplikovat uvedené ustanovení, musí v dalším řízení řešit příslušný obecný soud, a nikoliv Ústavní soud, neboť jde o otázku výkladu a použití tzv. jednoduchého práva. Je však jeho povinností vzít v úvahu, že zmíněná vyhláška č. 233/2004 Sb. sice novelizovala ustanovení § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. tak, že do něj doplnila větu druhou, dle které "Za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce, ke splnění povinnosti uvedené v usnesení o nařízení exekuce, nejde-li o plnění ke splnění povinnosti k úhradě nákladů exekuce nebo k úhradě nákladů oprávněného", stalo se tak však (až) s účinností ke dni 30. 4. 2004, přičemž tzv. přechodné ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb. (dle kterého "Odměna stanovená touto vyhláškou náleží exekutorovi i v exekučním řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, s výjimkou řízení, ve kterém již bylo pravomocně o odměně soudního exekutora rozhodnuto") bylo zrušeno citovaným nálezem Ústavního soudu. V jeho odůvodnění Ústavní soud také (nepřímo) naznačil, jak mají orgány veřejné moci postupovat, neboť vyloučil, že by se odměna soudního exekutora měla řídit právní úpravou účinnou v době, kdy (již) exekutor neučinil žádný z právních úkonů směřujících k uspokojení vymáhané pohledávky; dle Ústavního soudu je podstatné, kdy k uspokojení vymáhané pohledávky došlo, a nikoliv to, v jaké době soudní exekutor vydává příkaz k úhradě nákladů exekuce. Tento názor musí být vzat v potaz obvodním soudem i v nyní posuzované věci.

Pokud stěžovatel brojí proti tomu, že soudní exekutor (vůbec) vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, přičemž tvrdí, že již náklady exekuce zcela uhradil, jedná se o otázku, kterou se již zabýval obvodní soud, a Ústavní soud v jeho závěrech žádné porušení ústavnosti neshledal. Podle ustanovení § 88 odst. 1 ex. ř. soudní exekutor určuje náklady exekuce (i náklady oprávněného) příkazem k úhradě nákladů exekuce, na základě uvedeného rozhodnutí tyto náklady, je-li třeba, rovněž vymáhá (§ 87 odst. 4 ex. ř.). Jedná se tedy o právo (povinnost) soudního exekutora vydat rozhodnutí o nákladech exekuce; pokud však povinný tyto náklady uhradí, pak soudní exekutor k vymáhání nákladů exekuce samozřejmě nepřikročí, a vymůže-li je přesto, povinnému je jako přeplatek vrátí. Nesprávný postup soudního exekutora v tomto ohledu však žádný dopad na zákonnost, resp. ústavnost samotného příkazu o úhradě nákladů exekuce mít nemůže. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel domáhá ústavní stížností (pouze) kasace příkazu k úhradě nákladů exekuce a navazujícího usnesení obecného soudu, jímž bylo rozhodnuto o námitkách proti tomuto příkazu, bylo by nadbytečné řešit otázku, zda stěžovatelovo tvrzení o plné úhradě nákladů exekuce je pravdivé či nikoliv.

K tomu lze jednak dodat, že při výkonu rozhodnutí jistě může nastat situace, kdy dojde k "dobrovolnému" uhrazení vymáhané částky povinným a současně k jejímu vymožení soudem či soudním exekutorem, přičemž Ústavní soud nespatřuje nic závadného v právním názoru, že se v takovém případě jedná o bezdůvodné obohacení, jehož vrácení se povinný může domáhat, a to i soudní cestou. Dále pak pokud soudní exekutor přípisem ze dne 7. 8. 2003 sděluje, že mj. náklady exekuce byly "úplně a beze zbytku" uhrazeny (a to patrně v souvislosti s příslibem stěžovatele a jeho právní zástupkyně, že tak neprodleně učiní), není tato skutečnost podstatná, protože nejde o rozhodnutí, jímž by daná skutečnost byla závazně právně deklarována.

Poukazuje-li stěžovatel konečně na to, že mu některá rozhodnutísoudního exekutora nebyla doručena, a že se tak s nimi nemohl seznámit, či že nebylo rozhodnuto o jeho námitkách, je skutečně velmi obtížné, a to i vzhledem k množství vydaných příkazů k úhradě nákladů exekuce i rekonstrukci spisu soudního exekutora, se v řízení zorientovat. Nicméně, jak plyne z poznámek Ústavního soudu k ústavní stížnosti (viz výše), lze vycházet z toho, že žádný jiný příkaz k úhradě nákladů než ten, který je napaden touto ústavní stížností, "právně" neexistuje, protože byl později zrušen buď soudem, nebo soudním exekutorem, případně jeho právní účinky nenastaly, protože nebyl stěžovateli vůbec doručen. Přitom namítaná pochybení, jichž se měl soudní exekutor v této souvislosti dopustit, nemohou mít dopad na ústavnost přezkoumávaného rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadené usnesení obvodního soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v adekvátním rozsahu zrušil. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení (stěžovatel a Obvodní soud pro Prahu 4 výslovně, soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl omisivně) s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Jde-li však o ústavní stížností napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, kasací napadeného rozhodnutí se znovu otevírá prostor k jehosoudnímu přezkumu, a tudíž nápravy pochybení, jež je soudnímu exekutorovi v ústavní stížnosti stěžovatelem vytýkáno, lze dosáhnout touto cestou; není pádného důvodu pro to, aby Ústavní soud o příslušném opravném prostředku stěžovatele rozhodoval (v podstatě) namísto soudu obecného, naopak takový postup by byl v rozporu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, na který Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích poukazuje a který plyne z jeho postavení v systému (ostatních) orgánů veřejné moci (Ústavní soud je ve smyslu čl. 87 Ústavy České republiky orgánem ochrany ústavnosti), resp. ze vztahu k těmto orgánům a v tom rámci obecným soudům (ochrana ústavnosti není jen věcí tohoto soudu, ale všech orgánů veřejné moci a zejména obecné justice, kdy ústavní stížnost coby ultima ratio přichází na pořad zpravidla až poté, co všechny ostatní možnosti ochrany práv selhaly), a proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Návrhu stěžovatele stran náhrady nákladů řízení dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavnímsoudu by bylo možno, vzhledem k ustálenému restriktivnímu výkladu citovaného ustanovení ze strany Ústavního soudu, vyhovět, pokud by to odůvodnily mimořádné okolnosti posuzovaného případu. Takové však stěžovatelem tvrzeny v této souvislosti nebyly a nezjistil je ani Ústavní soud.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru