Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 249/04Usnesení ÚS ze dne 13.07.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Smlouva
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.249.04
Datum podání21.04.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

40/1964 Sb., § 35 odst.2

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 249/04 ze dne 13. 7. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera. a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatelky D. s.r.o. zastoupené Mgr. M. N.advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. února 2004, sp. zn. 21 Cdo 2139/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2003, sp. zn. 18 Co 116/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. ledna 2003, sp. zn. 18 C 144/2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti pravomocnému usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. února 2004, sp. zn. 21 Cdo 2139/2003, kterým bylo odmítnuto dovolání proti potvrzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2003, sp. zn. 18 Co 116/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. ledna 2003, sp. zn. 18 C 144/2001. Stěžovatelka se domáhala určení neexistence zástavního práva žalovaného M. Š. k blíže specifikovaným nemovitostem zapsaného dle zástavní smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 4. listopadu 1998. Vklad zástavního práva do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha-město ze dne 11. října 1999, č.j. V2-23339/99 s právními účinky vkladu dne 16. září 1999.

Stěžovatelka tvrdila, že zástavní právo nemohlo být platně zřízeno, neboť zástavní smlouva byla vyhotovena pouze za účelem zvýšení bonity žalovaného. Pohledávka 2.000.000,- Kč, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno, nebyla stěžovatelce nikdy předána a smlouva o půjčce uvedená v čl. III zástavní smlouvy nebyla mezi účastníky uzavřena. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy nesprávně vyřešily právní otázku závazkového právního vztahu jakožto platného právního úkonu v rozporu s hmotným právem, což stěžovatelka namítala v dovolání (aplikace § 35 odst. 2 a § 37 odst. 1 o.z.). Obecné soudy nevzaly v úvahu ani skutečnost, že právní úkon byl učiněn osobou neoprávněnou a mimo sídla provozovny (§ 16 obch. zák.).

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejími stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatelka tvrdila, že k porušení označených práv došlo tím, že Nejvyšší soud ČR - stručně řečeno - se odmítl dovoláním stěžovatelky zabývat po věcné stránce, čímž zasáhl do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 38 (z obsahu ústavní stížnosti vyplývá porušení čl. 36 odst. 1) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") resp. čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva"). Dle obsahu ústavní stížnosti stalo se tak tím, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Podrobnou argumentací v ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že dovolací soud se při přezkumné činnosti dopustil nepřípustné dezinterpretace dovolacího důvodu, jež zbavila stěžovatelku práva na přístup k soudu, tedy možnosti přezkumu merita věci. Pokud stěžovatelka ve svém kvalifikovaném podání dovolacímu soudu jasně označila, konkretizovala a definovala dovolací důvody, které dovolací soud po posouzení obsahu procesního úkonu stěžovatelky označil naprosto v rozporu s celým dovoláním za dovolací důvody jiné a tudíž nezpůsobilé pro závěr o přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jednalo se o intervenci soudu do práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp.zn.18 C 144/2001, a dále vyzval účastníky řízení Obvodní soud pro Prahu 6, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 Mgr. J. P.z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odkázal na odůvodnění rozhodnutí prvostupňového rozsudku. Zároveň sdělil Ústavnímu soudu, že souhlasí s rozhodnutím bez ústního jednání ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze předsedkyní senátu JUDr. E. K., (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odvolací soud na svých právních závěrech trvá a nemá co by k nim dodal, v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Z výše uvedených důvodů účastník řízení vznesl návrh, aby ústavní stížnost byla odmítnuta dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a současně udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání..

Účastník řízení Nejvyšší soud ČR se vyjádřil předsedou senátu JUDr. Ljubomírem Drápalem z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že dle jeho názoru podstatou ústavní stížnosti je podle stěžovatelky "svévolné zacházení" dovolacího soudu s uplatněným dovolacím důvodem, když dovolací soud jej považoval za důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., ačkoliv šlo o důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.. Účelem stěžovatelčina tvrzení o dovolacím důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] byla snaha v rozporu se zákonem dosáhnout meritorního projednání dovolání. Takovýto účelový postup dovolatele ovšem nemůže požívat právní ochrany a odmítnutí jeho akceptování ze strany soudu nepředstavuje odepření práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka v dovolání vylíčila okolnosti v nichž spatřovala nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu tak, že namítala nesprávné právní posouzení věci, neboť v něm konkretizovala omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Pominula však, že podstatou jejích námitek nebyl omyl soudu při aplikaci práva, ale nesouhlas s hodnocením důkazů soudy a odlišná skutková zjištění, která dovodila na základě vlastního hodnocení důkazů. Teprve na základě takto "dovozeného skutkového stavu" provedla právní posouzení, a to samozřejmě jiné než provedly soudy na základě svých (odlišných) skutkových zjištění a vytýkala jim omyl při aplikaci práva (jak se snaží naznačit v ústavní stížnosti), pak by vůbec nemohla (úspěšně) dovozovat neexistenci zástavního práva; k tomu, aby to bylo možné, bylo potřebné nejprve změnit skutková zjištění ve věci a teprve posléze na jejich základě hovořit o chybném právním názoru soudů. Takového vymezení dovolacího důvodu - přes veškerou snahu stěžovatelky "posunout" jeho smysl jinam - nemůže být z hlediska obsahu podání nic jiného než uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.. Vedlejší účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235)". Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy. Věc stěžovatelky byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, uplatněn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil soud jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR, byť dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání stěžovatelky uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. V právních závěrech tohoto soudu neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není obecným soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Jestliže obecné soudy I. a II. stupně nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky a vpředu zmíněné otázky právně posoudily odlišně od jejího výkladu, a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Pokud tedy Nejvyšší soud ČR dovolání posoudil jako dovolání nepřípustné, protože nebyly naplněny zákonné podmínky jeho přípustnosti, jak je upravuje o.s.ř. v platném znění, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními a v napadeném usnesení nelze spatřovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Argumentace stěžovatelky judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, není případná, neboť její právo na přístup k soudu nebylo porušeno.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. července 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu

:

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru