Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2489/20 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.2489.20.1
Datum podání28.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2489/20 ze dne 6. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky H. H., zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2020 č. j. 11 Co 28/2020-859, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a D. K. a nezletilé E. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 12. 2019 č. j. 3 P 292/2018-745 byl zamítnut návrh stěžovatelky (matky) na zákaz styku prvního vedlejšího účastníka (otce) s nezletilou vedlejší účastnicí (dále též jen "nezletilá") (I. výrok) a byl upraven rodičovský styk prvního vedlejšího účastníka s nezletilou na každý sudý týden v roce od pátku od 16:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, každou středu v lichém týdnu v roce od 13:00 do 18:00 hodin a styk o prázdninách a svátcích (II. výrok). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (III. výrok).

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v I. a III. výroku potvrdil (I. výrok). Ve II. výroku rozsudek potvrdil s tou změnou, že se styk každou středu v lichém týdnu neupravuje (II. výrok). Dále rozhodl, že se tím mění rozsudek okresního soudu č. j. 3 Nc 13/2017-335, ve spojení s rozsudkem krajského soudu č. j. 15 Co 177/2018-458, ve výroku o styku prvního vedlejšího účastníka s nezletilou (III. výrok) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (IV. výrok).

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí především proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku krajského soudu, který bez jakéhokoliv vysvětlení zamítl stěžovatelčin návrh na provedení znaleckého posudku Mgr. Sumcové, z něhož měla vyplývat neschopnost prvního vedlejšího účastníka postarat se o nezletilou. Stěžovatelčině návrhu na provedení aktuálního znaleckého posudku rovněž nebylo vyhověno, zohledněn nebyl ani jí předložený znalecký posudek PhDr. Rezkové, aniž by pro takový postup krajský soud poskytl náležité zdůvodnění, a důkazní návrhy stěžovatelky tak zůstaly opomenuty. Krajský soud proto nemohl řádně posoudit takto zásadní rozšíření styku prvního vedlejšího účastníka s nezletilou a jeho vliv na budoucí vývoj nezletilé. Porušeno mělo být též "ústavně zaručené právo nezletilé na vyjádření svého názoru a jeho akceptaci".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je - s níže uvedenou výjimkou - přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

6. Nebylo možno nicméně přehlédnout, že ačkoliv je ústavní stížnost podána pouze stěžovatelkou, ze stížnostní argumentace vyplývá, že se stěžovatelka výslovně domáhá konstatování porušení nikoliv pouze svých ústavně zaručených práv, nýbrž i práv nezletilé vedlejší účastnice. K tomu však nutno uvést, že v řízení před obecnými soudy byl nezletilé ustanoven kolizní opatrovník podle § 892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to město Nepomuk, neboť zákonný zástupce nemůže za nezletilého jednat v případě, že jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy nezletilého. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému pro střet zájmů tak již jeho rodič nevykonává jeho zákonné zastoupení, neboť ustanovený kolizní opatrovník se stává právním zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. V nyní posuzovaném případě se možnost kolize zájmů mezi stěžovatelkou a nezletilou jeví nevyhnutelnou, neboť ústavní stížností je navrhováno zrušení rozhodnutí, jímž byl upraven styk druhého rodiče (prvního vedlejšího účastníka) s nezletilou. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. a)] přitom vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis). Ústavní soud proto v části, v níž je stěžovatelkou namítáno porušení ústavně zaručených práv nezletilé, ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud zvažoval i to, zda není namístě ustanovit nezletilé opatrovníka pro řízení o nynější ústavní stížnosti podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 29 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na níže uvedené důvody však nepovažoval takový postup za účelný. K tomuto závěru Ústavní soud vedla předně skutečnost, že krajský soud rozhodl o úpravě styku v zásadě v souladu s vyjádřeními a návrhy opatrovníka, jenž v řízení nezletilou zastupoval [navíc proti jeho rozhodnutí, případně též proti rozhodnutí okresního soudu, mohl případně opatrovník v souladu se závěry vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu podat jménem nezletilé ústavní stížnost (srov. nález ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3794/17, bod 13, či nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17, body 30 až 35), což však neučinil]. Dále pak nebylo možno přehlédnout ani to, že obsah podání, vývoj řízení před obecnými soudy i relativně nízký věk nezletilé, jenž jí zatím neumožňuje plně pochopit účel a smysl tohoto soudního řízení, nasvědčují spíše tomu, že jde o procesní taktiku stěžovatelky, která se v posuzované věci snaží prostřednictvím nezletilé dosáhnout prosazení především vlastních zájmů. Proto Ústavní soud v části, jež se týká namítaného porušení základních práv a svobod nezletilé, rozhodl, jak je uvedeno výše (bod 6 usnesení), a k ustanovení opatrovníka nepřistoupil.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.

10. Veškerá stěžovatelčina argumentace je založena na přesvědčení, že krajský soud se nedostatečně vypořádal s jejími důkazními návrhy a neodůvodnil, proč jí navržené důkazy neprovedl nebo se k nim nepřiklonil. Z napadeného rozsudku je však zcela zjevné, že krajský soud se žádných takovýchto pochybení nedopustil a své rozhodnutí naopak odůvodnil pečlivě, přičemž se ke všem stěžovatelčiným důkazním návrhům vyjádřil, případně srozumitelně vysvětlil, proč jim nevyhověl.

11. K jednotlivým stěžovatelčiným námitkám pak Ústavní soud toliko stručně uvádí následující. Předně není pravdou, že krajský soud neprovedl bez bližšího odůvodnění důkaz znaleckým posudkem Mgr. Sumcové. Jeho hodnocení je naopak věnován bod 21 a 22 napadeného rozsudku, přičemž k obsahu posudku soud uvedl, že z něj mělo vyplývat mimo jiné to, že přítomnost stěžovatelky při kontaktu nezletilé s prvním vedlejším účastníkem má na nezletilou výrazně negativní vliv, když zejména stěžovatelka nedokáže upustit od vzájemných konfliktů a má velké potíže s ovládáním negativních emocí vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi. Dovolávala-li se stěžovatelka závěrů hodnocení této znalkyně, neboť se z něj měly podávat negativní osobnostní charakteristiky prvního vedlejšího účastníka, pak krajský soud doplnil, že z tohoto posudku zároveň vyplývá, že stěžovatelka trpí smíšenou poruchou osobnosti s rysy emoční nestability se sklony k dramatizaci, což se ve vztahu k nezletilé projevuje zejména, pokud má být vedena ve vztahu k prvnímu vedlejšímu účastníkovi. Veškeré uvedené skutečnosti však stěžovatelka v ústavní stížnosti pomíjí.

12. Tvrdí-li dále, že krajský soud zamítl její návrh na vypracování aktuálního znaleckého posudku, nezohlednil jí předložený znalecký posudek PhDr. Rezkové a tuto znalkyni nevyslechl, aniž by pro takový postup poskytl dostatečné zdůvodnění, pak ani tyto námitky nenacházejí oporu v napadeném rozsudku. Důvody, pro něž krajský soud nepřistoupil k vypracování dalšího znaleckého posudku, jsou podrobně vyloženy v bodě 22 odůvodnění rozsudku. Obsah stěžovatelkou předloženého znaleckého posudku Mgr. Rezkové a jeho hodnocení je obsaženo v bodech 25 a 26 odůvodnění rozsudku, přičemž v posléze uvedeném bodě je též zdůvodněno, proč soud považoval dokazování výslechem této znalkyně i další znalecké vyšetření obou rodičů v dané fázi řízení za nadbytečné.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost v této části odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V části, v níž je stěžovatelkou namítáno porušení ústavně zaručených práv nezletilé vedlejší účastnice, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

14. Ústavní soud si s ohledem na skutečnosti, jež se podávají z napadeného rozsudku a jež svědčí o přetrvávajících konfliktech mezi rodiči, nemůže odpustit závěrečný apel směřovaný k oběma z nich, aby pečlivě zvážili své další jednání a pokusili se najít společnou řeč alespoň v otázce péče o nezletilou, neboť tím, kdo v nastalé situaci trpí nejvíce, je právě ona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru