Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2480/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Zlín
POLICIE - KŘ policie Zlínského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /prohlídka jiných prostor a pozemků
Věcný rejstříkodůvodnění
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
Domovní prohlídka
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2480.14.1
Datum podání24.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.4, § 82


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2480/14 ze dne 5. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti společnosti 3V & H, s. r. o., se sídlem v Uherském Brodě, Prakšická 2495, zastoupené Mgr. Jiřím Horňákem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti příkazům k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaným Okresním soudem ve Zlíně ze dne 25. 6. 2014 č. j. 0 Nt 1521/2014-71 a 0 Nt 1521/2014-73 a jinému zásahu orgánu veřejné moci - Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených příkazů k prohlídce jiných prostor a pozemků, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 11, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a dále navrhla, aby Ústavní soud deklaroval, že nadepsaný policejní orgán vykonáním prohlídky a odnětím konkretizovaných věcí na základě výše specifikovaných příkazů porušil její ústavně zaručená práva, a aby vydal předběžné opatření, kterým by zakázal rubrikovanému policejnímu orgánu zpřístupňovat vymezené věci vydané na základě provedené prohlídky jiných prostor a pozemků podle výše označených příkazů poškozeným a jejich zmocněncům prostřednictvím nahlížení do spisu v trestním řízení vedeném pod č. j. KRPZ-32044/TČ-2013-150081-BOT.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že na základě uvedených příkazů policejní orgán dne 8. 7. 2014 provedl prohlídku jiných prostor a pozemků ve vlastnictví stěžovatelky, kde spolu s dalšími společnostmi vykonává podnikatelskou činnost.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení o protiústavnosti napadených příkazů, která spočívá v absenci relevantního zdůvodnění nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků jako úkonu neodkladného a neopakovatelného; podle jejího názoru takové důvody neexistovaly, a soud příkazy odůvodnil neexistujícím rozhodnutím soudu v jiné související trestní věci, neboť bylo odvolacím soudem zrušeno a jiné není vydáno. Stěžovatelka poukazovala též na prodlevu mezi vznikem záměru prohlídku učinit a jejím uskutečněním, a nepřiměřeně dlouhá lhůta k provedení prohlídek implikuje zásah do jejích ústavních práv rovněž. Poukázala na porušování zásady subsidiarity trestního řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení, neboť jejich pravomoc je jednostranně využívána v rámci soukromoprávních vztahů konkurujících si podnikatelů. Podle stěžovatelky na vydání uvedených příkazů měly vliv nadstandardní vztahy policejního příslušníka s iniciátorem trestního řízení - konkurenčním podnikatelem a k vydání příkazů jej vedla nelogická a vyfabulovaná konstrukce údajného trestního jednání spočívajícího v poškozování věřitele. Stěžovatelka poukázala i na kriminalizaci legálního vztahu mezi advokátem a jeho klientem v rámci poskytování právních služeb. Stěžovatelka připustila, že výzvě na vydání věci ve fázi trestního řízení před zahájením trestního řízení nevyhověla, neboť se obávala zneužití získaných informací konkurenčním podnikatelským subjektem, tj. společností D PLAST a. s., leč to nemůže být důvodem neodkladnosti následujících úkonů. Ze strany orgánů činných v trestním řízení tak došlo k zneužití příkazů k prohlídce jiných prostor a pozemků, a proto se dovolává zásahu Ústavního soudu.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Takovým zákonným důvodem v dané věci je ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem; k němu se přitom Ústavní soud může uchýlit - i navzdory jistému ústavněprávnímu potenciálu v ústavní stížnosti vznesených námitek - rovněž za situace, kdy již existují předchozí rozhodnutí Ústavního soudu řešící shodnou či obdobnou právní problematiku.

Projednávaná ústavní stížnost se totiž jak z hlediska petitu, obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek, identifikuje s jinou ústavní stížností, o které již Ústavní soud rozhodl usnesením sp. zn. IV. ÚS 2660/14 ze dne 9. 12. 2014, a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl. Postačí proto na ně odkázat, jelikož zde Ústavní soud na stěžovatelkou - i nyní - položené otázky (námitky) již odpověděl.

Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost podle shora ohlášeného ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl. Se zřetelem k tomu výsledku nebylo třeba zvláště se zabývat souvisejícími návrhy, neboť mají pouze akcesorickou povahu, a sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru