Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 248/01Usnesení ÚS ze dne 18.10.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.248.01
Datum podání24.04.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 248/01 ze dne 18. 10. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele V.K., zastoupeného JUDr. L.C., proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 54 Co 463/2000-50, ze dne 17. 1. 2001, takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Stěžovatel podal dne 23. 4. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 54 Co 463/2000-50, ze dne 17. 1. 2001, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 25 C 302/99-31, ze dne 11. 5. 2000, ve věci samé. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), současně došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 25 C 302/99, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli, který měl v řízení postavení žalovaného byla podána Č., žaloba o částku 277.780,- Kč s příslušenstvím z titulu plnění z povinného pojištění motorového vozidla za žalovaného za škodu způsobenou dopravní nehodou. V průběhu řízení navrhla Č., změnu v označení žalobce v souladu s ustanovením § 29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., na ČKP, zastoupenou na základě uvedeného ustanovení Č., a dále v částce 2.285,- Kč s příslušenstvím vzala žalobu zpět. Soud I. stupně prováděl široké dokazování, z něhož vyplynulo, že žalovaný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 5 T 34/93, ze dne 27. 7. 1993, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky, když řídil auto pod silným vlivem alkoholu a při dopravní nehodě způsobil ublížení na zdraví poškozené. Dále soud I. stupně posuzoval plnění poskytnutá žalobcem poškozené a hodnotil jejich rozsah z hlediska hmotného práva. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů pak dospěl soud I. stupně k závěru, že nárok žalobce je oprávněný co do upraveného základu s úpravami týkajícími se příslušenství, a proto rozsudkem, č.j. 25 C 302/99-31, ze dne 11. 5. 2000.

K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Městský soud v Praze jako soud odvolací. Žalovaný v odvolání především namítal, že pojišťovna pochybila, jestliže ho neinformovala o tom, že byl uplatněn nárok na náhradu škody, a nedala mu možnost se k tomu vyjádřit. Dále namítal, že pojišťovna nemůže uplatňovat náklady soudního řízení a že může požadovat pouze přiměřenou náhradu, nikoliv náhradu celé škody. Konečně namítal, že dopravní nehodu nezpůsobil výlučně následkem požití alkoholu, ale že dopravní nehoda byla způsobena především stavem vozovky. Konečně namítal nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce. Městský soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení a neshledal odvolání důvodným, a proto rozsudkem, č.j. 54 Co 463/2000-50, ze dne 17. 1. 2001, rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku ve věci samé. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav, a to způsobem odpovídajícím provedeným důkazům, které pečlivě vyhodnotil v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Dále konstatoval, že soud I. stupně věc rovněž správně posoudil i po stránce právní a odůvodněním rozsudku se zcela ztotožňuje s výjimkou úvahy soudu o rozsahu, v němž může pojišťovna požadovat náhradu toho, co plnila za pojištěného. Ve svém rozsáhlém odůvodnění se odvolací soud vypořádal se všemi námitkami žalovaného.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru uvedeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto základního práva spatřoval stěžovatel v tom, že na straně žalobce nebyla dostatečná aktivní legitimace s odkazem na ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. Dále namítal porušení povinnosti ze strany pojišťovny v tom, že ho neinformovala o uplatněném nároku na náhradu škody a neposkytla mu možnost se k tomu vyjádřit, namítal rovněž, že pojišťovna nemůže uplatňovat náklady soudního řízení, výhrady měl i k rozsahu požadované náhrady ze strany pojišťovny. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedl, že je přesvědčen, že v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy, konkrétně v souladu s ustanovení § 132 o.s.ř. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními a především s právními závěry obecných soudů. Námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, byly již projednávány cestou odvolání před odvolacím soudem, který se jimi podrobně zabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s nimi beze zbytku vypořádal. Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by vedl k pochybnostem o správnosti skutkových zjištění vyvozených z provedených důkazů a o správnosti právních závěrů, k nimž oba obecné soudy dospěly. Ústavní soud ještě na tomto místě připomíná, že nelze za porušení práva na spravedlivý proces považovat takovou situaci, kdy stěžovatel neměl ve věci úspěch. Nelze hovořit o porušení tohoto práva, pokud soudy při provádění důkazů i jejich hodnocení postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak vyplývá z § 132 o.s.ř. Na rozdíl od tvrzení navrhovatele Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a návaznými právními závěry. Na základě tohoto konstatování pak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem nedošlo k porušení navrhovatelových základních práv či svobod, a to ani těch, které sám označil.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2001

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru