Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2479/17 #1Usnesení ÚS ze dne 23.08.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
poplatek/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2479.17.1
Datum podání07.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 157 odst.2, § 138


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2479/17 ze dne 23. 8. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Světlany Rathuské, zastoupené Mgr. Tomášem Lonkem, advokátem, sídlem Na Příkopě 957/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2017 č. j. 25 Cdo 6066/2016-214, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Lucie Kupkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.

2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a předchozích rozhodnutí ve věci, jež jsou Ústavnímu soudu známa z jeho úřední činnosti, se podává následující skutkový stav. Stěžovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhá uhrazení náhrady škody vzniklé zničením movitých věcí v důsledku vytopení jejího bytu. Dále se stěžovatelka touto žalobou domáhá náhrady ceny zvláštní obliby ve výši 20 milionů Kč. Stěžovatelka současně požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce k ochraně jejích zájmů.

3. Obvodní soud stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal usnesením ze dne 23. 11. 2015 č. j. 28 C 202/2015-87. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka zcela neosvědčila své majetkové a osobní poměry, soud proto neměl možnost získat ucelenou představu o stěžovatelčině faktické situaci, a tak nemohl ani shledat předpoklady, které by odůvodňovaly její osvobození od soudního poplatku. Stěžovatelka totiž v doloženém potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech uvedla údaje, z nichž vyplývalo, že její výdaje podstatně převyšují její příjmy, a stěžovatelka současně nevysvětlila, z jakých zdrojů si žalobkyně obstarává prostředky k hrazení svých základních životních potřeb. Soud zároveň zamítl žádost stěžovatelky o ustanovení advokáta, neboť stěžovatelka nesplnila zákonný předpoklad k ustanovení advokáta, totiž že jsou u ní dány důvody k osvobození od soudního poplatku. V odůvodnění obvodní soud dále uvedl, že ani v případě, že by stěžovatelka splňovala tuto podmínku, nebyla by splněna podmínka druhá, totiž že je ustanovení zástupce třeba k ochraně zájmů stěžovatelky. Z dosavadního postupu stěžovatelky ve věci totiž soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je schopna v řízení vystupovat samostatně, když svou žalobu formulovala poměrně dobře, je zřejmé, že se v řízení orientuje a je schopna reagovat na výzvy soudu.

4. Toto rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud) usnesením ze dne 16. 2. 2016 č. j. 15 Co 36/2016-133, ve které se ztotožnil s tím, jak obvodní soud přistoupil ke zhodnocení skutečností tvrzených stěžovatelkou, které měly vykreslit její mimořádně tíživou osobní, majetkovou i finanční situaci. Stěžovatelka dle městského soudu věrohodným způsobem neprokázala své osobní a majetkové poměry, což je hledisko, kterým je soud povinen se zabývat především, a neprokázala ani skutečnosti další. Její tvrzení, že nemá jiný příjem ani majetek, než jsou skutečnosti výše uvedené, není věrohodné, když nutné měsíční výdaje poměrně výrazně překračují její tvrzený příjem, přesto - jak uvádí - svoje další tvrzené náklady řeší i půjčkou od banky, kterou splácí. Nelze tak zjistit, z jakých prostředků hradí své běžné potřeby, své závazky vůči bance, i jaké příjmy a majetkové poměry prokazovala bance při žádosti o půjčku. Městský soud proto uzavřel shodně s obvodním soudem, že stěžovatelka neprokázala, že požadovaná opatření odůvodňují její osobní a majetkové poměry, když věrohodným způsobem tyto poměry nedoložila.

5. Dále městský soud poukázal na to, že stěžovatelka bydlí ve společné domácnosti se svým synem, a konstatoval, že nad rámec výše uvedeného je třeba uvést, že za situace, kdy se rodiče dostanou do tíživé životní a finanční situace, jsou jejich potomci jim povinováni pomocí a výživou (§ 915 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.), což nelze přenášet na stát. Konečně městský soud uvedl, že i v případě, kdy by stěžovatelčiny majetkové poměry odůvodňovaly osvobození od soudního poplatku, bylo by třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelkou požadovaná cena zvláštní obliby 20 milionů korun českých je zcela zjevně nadsazená a z tohoto důvodu jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva.

6. Usnesení městského soudu obsahovalo poučení, že proti němu není přípustné dovolání. Stěžovatelka proto napadla usnesení obvodního soudu a městského soudu ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl svým usnesením ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 1111/16. Stěžovatelka následně, ještě ve lhůtě určené § 240 odst. 3 o. s. ř., podala dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením.

7. Stěžovatelka ve svém dovolání předložila Nejvyššímu soudu k řešení tyto čtyři otázky:

1) Zda nezjištění všech podstatných informací o osobních, majetkových a výdělkových poměrech účastníka může bez dalšího vést k nenaplnění relevantního důvodu pro osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu.

2) Zda výše v žalobě požadované částky může bez dalšího vést k naplnění důvodu, pro který se jedná o bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu.

3) Zda fakt, že žadatel o osvobození od soudních poplatků má potomky, může bez dalšího vést k nenaplnění relevantního důvodu pro osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu.

4) Zda to, že žadatel bez právního vzdělání podal srozumitelnou žalobu, může bez dalšího vést k nenaplnění relevantního důvodu pro ustanovení zástupce z řad advokátů dle § 138 odst. 3 občanského soudního řádu.

8. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl. Ohledně první otázky dospěl k závěru, že městský soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla v této věci posouzena jinak. Dovolání je proto pro řešení této právní otázky nepřípustné.

9. Ohledně dalších otázek předestřených stěžovatelkou Nejvyšší soud konstatoval, že dovoláním napadené usnesení na jejich řešení nespočívá. Nadto stěžovatelka neuvedla, který z předpokladů přípustnosti má za naplněný. Dovolání je proto v tomto rozsahu zatíženo vadou.

II.

Argumentace stěžovatelky

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje text svého dovolání a konstatuje, že splňovalo veškeré zákonné náležitosti. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud pochybil, když je odmítl a nerozhodl o něm meritorně.

11. Napadenému usnesení vytýká, že jeho odůvodnění je nedostatečné, neboť se soud adekvátně a racionálně logickým způsobem nevypořádal s její argumentací. Nejvyšší soud v napadeném usnesení k první otázce předestřené stěžovatelkou uvedl, že "právní posouzení odvolacího soudu není v rozporu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň není důvod, aby rozhodná právní otázka byla v této věci posouzena jinak". Přitom právě z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, na které Nejvyšší soud odkázal v napadeném usnesení, vyplývá, že soud musí hodnotit všechna hlediska, jak je stěžovatelka vymezila ve svém podání. Pokud pak Nejvyšší soud odkázal na jeho usnesení ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 33 Cdo 3318/2014 a na usnesení ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 25 Cdo 232/2016, pak argumentace zde uvedená je dle stěžovatelky nepřiléhavá na její případ, neboť žadatel zde požadoval osvobození od soudních poplatků, ale předtím se o své vůli zbavil majetku, s nímž mohl disponovat, když dovolací soud dovodil, že takové počínání nese znaky obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody.

12. Zbylými třemi otázkami se Nejvyšší soud odmítl zabývat, neboť napadené rozhodnutí na nich nebylo založeno. Stěžovatelka tomuto závěru oponuje a tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo založeno i na řešení těchto otázek. Dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je povinností Nejvyššího soudu adekvátně vypořádat jednotlivé právní otázky předložené dovolatelem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a řízení, které předcházelo vydání tohoto usnesení, a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na své usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž se podrobně zabýval otázkou smyslu a účelu právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, a zároveň otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

16. Je třeba vycházet z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.

17. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud pochybil, jestliže neshledal dovolání přípustným ve vztahu k první právní otázce, kterou ve svém dovolání předestřela, nemohl Ústavní soud této námitce přisvědčit.

18. Podle zákona postačuje pro rozhodnutí, jímž se odmítá dovolání, pouze stručné odůvodnění, v němž soud uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Ústavní soud k tomuto požadavku dodal, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání musí být odůvodněna takovým způsobem, aby z nich byl zřejmý rozhodovací důvod. Nejvyšší soud musí v rozhodnutí o dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil. Odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se přitom nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 a tam citovaná judikatura). Porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by přitom byl i postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na dokumenty, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání [nálezy ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14, ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 (N 155/74 SbNU 323)]. Výše popsané vady, byť se jich stěžovatelka dovolává, ovšem Ústavní soud v odůvodnění napadeného usnesení neshledal.

19. Stěžovatelka nikdy nezpochybnila, že její původní reakce na výzvu obvodního soudu k prokázání majetkových poměrů byla přinejmenším neúplná, neboť z ní vyplývalo, že stěžovatelčiny výdaje na běžné životní náklady jsou vyšší než její příjmy. Na základě tohoto poznatku dospěly soudy k závěru, že jim stěžovatelka neposkytla podklady pro to, aby mohly získat ucelenou představu o stěžovatelčiných poměrech a dojít tak případně k závěru, že tyto poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudního poplatku. Z tohoto důvodu je pro situaci přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 25 Cdo 232/2016 (na něž odkazuje napadené usnesení a jež se podle stěžovatelky na její věc nevztahuje), neboť se zde uvádí: "Dovolatelka však přehlíží, že základním důvodem, pro který jí osvobození nebylo přiznáno, je nevěrohodnost vylíčení okolností rozhodných pro posouzení její aktuální situace a jejich zjevná neúplnost, kterou soudy dokreslily další argumentací. V daném případě není napadené rozhodnutí v kolizi se zmíněnými usneseními dovolacího soudu. Povinnost žadatele prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti, byla zdůrazněna i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013)."

20. Ústavní soud tak uzavírá, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na relevantní judikaturu dovolacího soudu, a korektně učinil závěr, že usnesení městského soudu napadené dovoláním je s touto judikaturou dovolacího soudu v souladu. Závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení této otázky tak nepředstavuje zásah do stěžovatelčina práva na přístup k soudu.

21. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítnutí dovolání z důvodu, že není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., je rozhodnutím, jež závisí na úvaze Nejvyššího soudu, a takové odmítnutí dovolání tak nebrání Ústavnímu soudu přezkoumat ústavnost rozhodnutí, jež podání dovolání předcházela (nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16; body 29-33). V nyní posuzovaném případě ovšem stěžovatelka požadovala výlučně přezkum usnesení Nejvyššího soudu a Ústavní soud je tímto jejím požadavkem vázán.

22. Další námitky stěžovatelky směřovaly proti závěru Nejvyššího soudu, že její dovolání trpí v případě zbylých třech právních otázek vadami, které mají nutně za následek odmítnutí dovolání, aniž by Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání ve vztahu k těmto otázkám. Ani těmto námitkám Ústavní soud nemohl přisvědčit.

23. Ústavnímu soudu jsou z jeho úřední činnosti známa rozhodnutí, jež byla ve stěžovatelčině věci vydána obvodním soudem a městským soudem, jež byla následně předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1116/16 a jež byla předmětem stěžovatelčina dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením. Z usnesení městského soudu je přitom zřejmé, že toto rozhodnutí je založeno výlučně na posouzení, zda stěžovatelka prokázala existenci osobních a majetkových poměrů, které by odůvodňovaly přiznání osvobození od soudního poplatku. Další otázky, které stěžovatelka předestřela v dovolání (a jež byly výše rekapitulovány), naznačují témata, jež se v odůvodnění usnesení obvodního soudu a městského soudu sice objevují, rozhodnutí napadené dovoláním na nich však nebylo založeno.

24. Podmínka přípustnosti dovolání, že rozhodnutí jím napadené musí na posouzení určité právní otázky záviset, je splněna tehdy, mohlo-li mít případně nesprávné řešení této otázky vliv na výsledné rozhodnutí ve věci. Dospěl-li obvodní soud a po něm i městský soud k závěru, že stěžovatelka neprokázala existenci osobních a majetkových poměrů, které by odůvodňovaly přiznání osvobození od soudního poplatku, nemohlo řešení dalších otázek předestřených stěžovatelkou v dovolání nic změnit na závěru, že stěžovatelka nemá nárok na osvobození od soudního poplatku. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nepochybil, když se nezabýval posouzením přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto otázkám. Odůvodnění tohoto aspektu rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo sice stručné, Nejvyšší soud však správně poukázal na to, že dovoláním napadené usnesení městského soudu na řešení daných otázek nebylo založeno a dovolání proto v této části trpí vadou. Tímto konstatováním tak nemohlo dojít k porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu.

25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru