Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2472/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
daň/správce daně
správní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.2472.15.1
Datum podání12.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2472/15 ze dne 8. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Markéty Lorencové, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 1/II, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. května 2015 č. j. 4 Afs 42/2015-22 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2015 č. j. 10 Af 22/2014-36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 10. 8. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2015, brojí proti shora uvedeným rozhodnutím správních soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů se podává, že Finanční úřad pro Jihočeský kraj vydal 12 dodatečných platebních výměrů, jimiž stěžovatelce dle pomůcek doměřil daň z přidané hodnoty a penále. Odvolací správní orgán tato rozhodnutí změnil, správnost použití pomůcek pro doměření daně však potvrdil. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí o odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou, kasační stížnost stěžovatelky pak byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rovněž jako nedůvodná zamítnuta.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve shrnula důvody podání správní žaloby, na nichž stále trvá, a sice že správce daně nesprávně zjistil její dodatečnou daňovou povinnost, neboť daň stanovil dle pomůcek, ačkoli tak měl učinit dokazováním. Odvolací správní orgán pak uvedené pochybení správce daně nenapravil. Stručně též předestřela námitky uplatňované v předcházejícím správním a soudním řízení, mj. poukázala i na údajné nedorozumění, k němuž došlo mezi ní a pracovníkem správce daně, pokud měl správce daně za to, že stěžovatelka veškeré produkty, které prodávala, také sama vyrobila. Vyslovila též mj. pochybnosti o tom, zda správce daně byl oprávněn přistoupit k určení daně podle pomůcek s odůvodněním, že nevedla evidenci zásob.

4. Stěžovatelka dále zopakovala výsledek řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem; ten např. ve vztahu k námitce stěžovatelky ohledně tvrzeného "nedorozumění" uvedl, že stěžovatelka měla v průběhu daňového řízení dostatek příležitostí k tomu, aby uvedla tvrzení o tom, že podstatnou část jejích příjmů představovaly tržby za prodej, stěžovatelka k tomu však přistoupila až v soudním řízení, a proto byla její argumentace - s ohledem na průběh řízení před správcem daně - vyhodnocena jako účelová.

5. Proto stěžovatelka tvrdí, že správní soudy ve vztahu k ní vydaly nezákonná rozhodnutí, čímž zároveň porušily její právo na spravedlivý proces. V řízení před krajským soudem označila důkazy, které podle jejího mínění svědčí pro závěr, že jí daň z přidané hodnoty byla vyměřena nesprávně a předpokládala, že daňové doklady jí uvedené jsou součástí daňového spisu správce daně, popř. přílohou daňového spisu žalovaného, popř. že tento spis na ně odkazuje. Pokud k nim nebylo v řízení před správními soudy přihlíženo, vedlo to ve svých důsledcích k tomu, že byla porušena základní ustanovení daňových předpisů, a to § 1 odst. 2 a § 8 odst. 3 daňového řádu. Extrémní rozpor mezi stěžovatelkou tvrzeným stavem a skutkovými okolnostmi, které vzaly za zjištěné daňové orgány a posléze správní soudy, vede stěžovatelku k náhledu o ústavním rozměru porušení citovaných zákonných ustanovení.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se pak Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

9. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá přehodnocení důkazů provedených v řízení před obecnými soudy způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. V ústavní stížnosti však v podstatě pouze odkazuje na argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy, a jež byla dostatečným způsobem vypořádána. Pokud stěžovatelka požaduje přehodnocení tohoto vypořádání, staví tím Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Konkrétně námitka stěžovatelky, kterou lze považovat za stěžejní, totiž že správní soudy měly přihlédnout k důkazům navrhovaným stěžovatelkou v žalobě, byla podrobně vypořádána v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (viz body 40 až 47) způsobem, jenž nevzbuzuje pochybnosti (ani) o zákonnosti napadených rozhodnutí.

11. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelkou namítané porušení základních práv bylo opodstatněné; napadené soudní rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru