Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 247/99Usnesení ÚS ze dne 28.09.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkObnova řízení
důkaz/formální posouzení
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.247.99
Datum podání20.05.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 283, § 286


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 247/99 ze dne 28. 9. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 28. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. P. B.,

zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 1999, sp. zn. 5 To 20/99, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. Nt 118/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1999 (Nt 118/98) a spolu s ním též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 1999 (5 To 20/99) a tvrdil, že označené soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva daná čl. 1, čl. 87 odst. 1 písm. d) úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1, 2, čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; aniž by tato svá tvrzení podrobněji z hlediska ústavní ochrany rozvedl, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz shora) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti samotné, tak z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrno, že stěžovatel usiluje o obnovu pravomocně skončeného trestního řízení (rozsudkem ze dne 26. dubna 1962 sp. zn. 1 T 15/62) a - stručně shrnuto - s odkazem na to, že důkazy získané a provedené v původním řízení trpěly řadou procesních i věcných vad, které je činí procesně nicotné, dovozuje, že jde (ve smyslu podmínek o obnově řízení) o novoty, které jak svou povahou a tak i významem jsou s to původní závěry o pravomocně zjištěné vině zvrátit.

Obecné soudy právní konstrukci stěžovatele odmítly, když dospěly k závěru, že "návrh stěžovatele pouze opakuje návrhy na obnovu řízení podané v roce 1975 (soud

I. stupně), případně že "eventuelní procesní pochybení nemůže být důvodem k povolení obnovy řízení, ale pouze důvodem k podání stížnosti pro porušení zákona" (stížnostní soud).

Odhlédnuto od toho, že odůvodnění ústavní stížnosti je vlastně (opakovanou) polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů a je ve zcela obecné poloze založeno bez jinak potřebných konkrét na pouhém (apodiktickém) tvrzení, stěžovatel přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z ústavního přezkumu se zcela vymyká jak věcná správnost, tak legalita rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci

II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), stejně jako otázky spojené s hodnocením důkazů, k němuž obecné soudy dospěly (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995), pokud by pro takový přezkum nebyly splněny zvláštní podmínky, které Ústavní soud ve své judikatuře rovněž (opakovaně) vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994). Takovéto zvláštní podmínky nejenže nebyly Ústavním soudem zjištěny, ale ani stěžovatel sám jejich existenci netvrdil.

Pro takto vyložené důvody byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnými důvody ústavní stížnosti, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavníhosoudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo potřebné k důvodům vyloženým v dosavadní judikatuře Ústavníhosoudu cokoli dodávat.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. září 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru