Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2456/17 #2Usnesení ÚS ze dne 25.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkRestituce
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.2456.17.2
Datum podání04.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

99/1963 Sb., § 221 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 2456/17 ze dne 25. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Petra Friedricha, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2017 č. j. 28 Cdo 5996/2016-142, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2016 č. j. 69 Co 53/2016-112 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2015 č. j. 18 C 55/2013-77, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2017, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 10. 2015 č. j. 18 C 55/2013-77 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel (jako právní nástupce původní žalobkyně) domáhal po vedlejší účastnici předání v žalobě uvedených nemovitostí v k. ú. Hradec Králové do výlučného vlastnictví a zaplacení částky 5 000 000 Kč nebo alternativně částky 22 000 000 Kč. Tato částka měla představovat újmu vzniklou z důvodu nemožnosti užívat předmětné nemovitosti, které měly být v roce 1946 nezákonným způsobem (za užití akce "Omega" zfalšováním veřejné listiny) zkonfiskovány Rudolfu Helwichovi, dědečkovi původní žalobkyně. Ta byla jeho jedinou dědičkou. Výrokem III. uvedeného rozsudku byla zamítnuta žaloba, kterou měla být vedlejší účastnici, jednající Ministerstvem vnitra, uložena povinnost zjistit jména osob, které se na zločinu proti lidskosti spáchanému na Rudolfu Helwichovi, jeho ženě a dcerách, přímo podílely, a bez ohledu na to, jsou-li mezi živými či mrtvými, tato jména s uvedením jejich známého posledního bydliště a povolání zveřejnit v regionálním tisku.

3. Výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 18. 5. 2016 č. j. 69 Co 53/2016-112 byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku I. ohledně nároku stěžovatele na předání věci, případně zaplacení částky 17 000 000 Kč, jakož i ve výroku III. Ve zbytku byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit vlastnické právo k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, zároveň vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Pokud tedy stěžovatel tvrdil křivdu, jež měla nastat před rozhodným obdobím, tato nemůže být reparována dnešními právními prostředky. Pokud jde o povinnost zjistit a zveřejnit jména osob podílejících se na zločinech proti lidskosti, takováto povinnost ze zákona nevyplývá a nelze ji ani uložit soudním rozhodnutím.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 5996/2016-142 bylo dovolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku městského soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť v něm řešená otázka uplatnitelnosti nároku podle obecných předpisů, v konkurenci s předpisy restitučními, již byla shodně vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu.

III.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně shrnul okolnosti, jež vedly v roce 1946 ke konfiskaci rodinného domu a pozemku jeho pradědečka. Pozbytí těchto nemovitostí mělo za následek vystěhování celé jeho rodiny, což znamenalo nejen majetkovou újmu, ale i újmu na vlastním způsobu života. Celá rodina se stala obětí útoku, jenž lze označit za zločin proti lidskosti podle mezinárodního práva trestního. Útok totiž směřoval proti základním lidským právům, byl součástí státní politiky zločinného komunistického režimu a byl veden obdobně proti stovkám tisíců osob. Podle stěžovatele měly za této situace obecné soudy selhat, jestliže nevzaly v úvahu nepromlčitelnost práva obětí na kompenzace škod vzniklých zločiny proti lidskosti, které předpokládá Římský statut Mezinárodního trestního soudu, vyhlášený pod č. 84/2009 Sb. m. s., nebo zvykové právo, implicitně obsažené v čl. 1 odst. 2 Ústavy.

6. Obecné soudy se měly dopustit porušení základních práv stěžovatele i tím, že se při svém rozhodování vůbec nezabývaly otázkou, zda skutečně došlo ke konfiskaci majetku Rudolfa Helwicha, či nikoliv, nebo zda došlo k přechodu vlastnického práva na stát, nebo byl pouze okupován cizí majetek. Svá rozhodnutí navíc založily na odkazech zejména na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, aniž by si o všech aspektech sporu učinily vlastní názor. Tím, že se obecné soudy dovolávají těchto rozhodnutí a cítí se jimi být vázány, podle stěžovatele rezignují na svou vlastní nezávislost.

IV.

Průběh řízení před Ústavním soudem

7. Usnesením ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 2456/17 rozhodl Ústavní soud k námitce stěžovatele, že soudce Pavel Rychetský není vyloučen z projednávání a rozhodování věci.

V.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, výroku I. rozsudku městského soudu a výrokům I. a III. rozsudku obvodního soudu přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

9. Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti naopak není splněna v části, ve které stěžovatel navrhuje zrušení výroku II. rozsudku městského soudu a tímto výrokem zrušených výroků II., IV. a V. rozsudku obvodního soudu. V tomto rozsahu je třeba ústavní stížnost hodnotit jako směřující proti kasačnímu rozhodnutí, jež nemá povahu rozhodnutí konečného a v jehož důsledku dále pokračuje řízení před obvodním soudem, v němž se stěžovatel může domáhat ochrany svých práv. Vůči těmto výrokům stěžovatel ani neuplatnil žádnou argumentaci.

VI.

Vlastní posouzení

10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 18 C 55/2013, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

12. Ústavní soud zdůrazňuje, že nárok na vydání stěžovatelem požadovaného pozemku nebo zaplacení náhrady za něj by přicházel v úvahu jen podle restitučního zákonodárství a za podmínek jím stanovených [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nález ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. II. ÚS 14/04 (N 22/40 SbNU 169)]. V dané věci však stěžovatel uplatňuje nárok, který - již s ohledem na dobu, kdy mělo dojít ke konfiskaci v žalobě uvedených nemovitostí - nemá základ v žádném z restitučních zákonů. Navíc tak činí z titulu náhrady na kompenzaci škod vzniklých následkem zločinu proti lidskosti, což je argumentace zcela nepřípadná, neboť v případě dané konfiskace nemohlo jít o zločin proti lidskosti ve smyslu jeho obecně akceptované definice podle mezinárodního práva.

13. Obecným soudům nelze vytknout ani to, že při svém rozhodování zohlednily právní názory vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná své právní závěry ohledně tzv. "precedenčního" účinku nálezu Ústavního soudu, jenž vyplývá ze závaznosti jeho vykonatelných rozhodnutí podle čl. 89 odst. 2 Ústavy [podrobně např. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465)]. V povinnosti zohlednit právní názor Ústavního soudu nebo instančně vyšších soudů, který byl vysloven v jejich dosavadních rozhodnutích, nelze spatřovat rezignaci na soudcovskou nezávislost. Zjednodušeně řečeno jde o nezbytný prvek fungování soudnictví, jenž umožňuje sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů a současně významně přispívá k dosažení právní jistoty pro účastníky právních vztahů ohledně obsahu jejich práv a povinností.

14. Lze tedy uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jeho jiné ústavně zaručené základní právo či některý z ústavních principů. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.

15. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2017

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru