Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 2453/11 #1Nález ÚS ze dne 29.02.2012Dokazování (znaleckými posudky) při ukládání zabezpečovací detence

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/ochranné léčení a detence
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné v... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
In dubio pro reo
detence
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 41/64 SbNU 471
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.2453.11.1
Datum vyhlášení08.03.2012
Datum podání17.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

129/2008 Sb., § 26, § 3, § 8, § 17

140/1961 Sb., § 241 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.2, § 2 odst.4, § 226 písm.a, § 99, § 105, § 116 odst.1

218/2003 Sb., § 58 odst.1

265/2001 Sb.

40/2009 Sb., § 14 odst.3, § 54, § 59 odst.2, § 100


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ochranné opatření zabezpečovací detence je mimořádně závažným zásahem do základních práv a svobod. V případě jednoznačnosti podmínek pro její uložení není porušením práva na spravedlivý proces přibrání pouze jednoho znalce; při nejednoznačnosti těchto podmínek však nepřibrání dvou znalců porušení principů spravedlivého procesu již znamenat může.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 29. 2. 2012 zamítl III. senát Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech ústavní stížnost stěžovatele M. K. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011, sp. zn. 74 T 177/2010, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 3 To 274/2011. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ani zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel byl shora nadepsanými rozhodnutími obecných soudů odsouzen za trestný čin znásilnění a vedle uloženého trestu odnětí svobody mu byla uložena i zabezpečovací detence. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadal zejména proces dokazování a porušení zásady in dubio pro reo. Výhrady měl zejména k hodnocení výpovědi poškozené, kterou považoval za nevěrohodnou a k vadám psychiatrického a sexuologického znaleckého posudku; byl též názoru, že měli být přibrání znalci dva, a ne jen jeden.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu vymezil podmínky, za nichž je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu v důsledku vad procesu dokazování. Obecně však platí, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

Podmínky pro svůj kasační zásah však Ústavní soud s ohledem na výše uvedené podmínky neshledal. Hodnocení důkazů nebylo zatíženo libovůlí, naopak bylo logicky odůvodněno. K námitkám stěžovatele uvedl, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny. Dle názoru Ústavního soudu však v daném případě rozhodně nešlo o důkazní nouzi, jež by připouštěla aplikaci závěrů vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu (zejm. v nálezu sp. zn. III. ÚS 2042/08). Ústavní soud naopak připomněl svá rozhodnutí týkající se trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti (zejména usnesení sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07). U jmenovaných trestných činů (vydírání, znásilnění atp.) označil za běžnou situaci, kdy je klíčovým usvědčujícím důkazem osamocená výpověď poškozené a vyložil, za jakých podmínek není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud trestní soud výpovědi poškozeného uvěří a verzi obhajoby nikoli.

Ústavní soud se dále vyjádřil k námitkám týkajícím se uložení ochranného opatření zabezpečovací detence. Soud ji může uložit vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům mj. tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Jedná se přitom o mimořádně razantní zásah do základních práv, srovnatelný s uložením výjimečného trestu odnětí svobody.

S ohledem na dřívější judikaturu Ústavního soudu přitom nyní napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí. Ve věci byl řádně přibrán znalec k vyřešení odborných otázek. Posuzováno požadavky § 105 odst. 4 trestního řádu (a souvisejících ustanovení) nebylo třeba přibrat znalce dva. Věc se s ohledem na § 105 odst. 1 trestního řádu také nejevila jako zvýšeně složitá. Diagnóza stěžovatele je již dlouhodobě setrvalá, násilných útoků na ženy se dopouští již od roku 1981, jeho osobnostní struktura je mimořádně složitá a možnost resocializace nízká, což je dokládáno odbornými vyšetřeními z minulosti. Vadou znaleckého posudku také nebylo neprovedení falometrického vyšetření; nebyly shledány ani jiné vady.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost zamítl. Obiter dictum však vyjádřil názor, že by zákonodárce měl zvážit, zda mimořádná závažnost institutu zabezpečovací detence nevyžaduje obligatorní přibrání dvou znalců. Vzhledem k jednoznačnosti nynějšího případu však porušení základního práva na spravedlivý proces seznat nelze.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Jan Musil. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012

N 41/64 SbNU 471

Dokazování (znaleckými posudky) při ukládání zabezpečovací detence

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 29. února 2012 sp. zn. III. ÚS 2453/11 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011 sp. zn. 74 T 177/2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2011 sp. zn. 3 To 274/2011, jimiž byla stěžovateli mimo jiné uložena zabezpečovací detence, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušeno mělo být právo na osobní svobodu stěžovatele podle článku 8 odst. 2 Listiny a článku 5 odst. 1 Úmluvy. Rovněž mělo být rozhodnutím obecných soudů porušeno ustanovení článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, konkrétněji zásada "v pochybnostech ve prospěch" (in dubio pro reo).

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011 uznán vinným jednak trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. zákon") jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 100 odst. 2 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, byla stěžovateli uložena zabezpečovací detence.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně byl Krajským soudem v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 27. 5. 2011 z podnětu odvolání stěžovatele v celém rozsahu zrušen a stěžovatel byl odvolacím soudem za použití ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu nově uznán vinným trestným činem znásilnění dle § 241 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen podle § 241 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody ve výměře šesti roků a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Krajským soudem byla citovaným rozsudkem stěžovateli opět uložena zabezpečovací detence s odkazem na § 100 odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zákoníku.

Trestného činu znásilnění dle § 241 odst. 1 tr. zákona se měl stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 23. 11. 2008 v ranních hodinách v Ostravě-Michálkovicích u zastávky trolejbusu nejprve přistoupil k poškozené Věře T. (jedná se o pseudonym), zezadu ji uchopil levou rukou za ústa, pravou rukou jí přiložil na krk ostrý předmět a poškozenou vyzval, ať je zticha, poté poškozenou přiměl odejít do uličky mezi domy. Tam mezi stěžovatelem a poškozenou došlo k zápasu, při němž se stěžovateli podařilo poškozenou nejprve přitlačit k laťkovému plotu a posléze povalit na zem, opět ji přiložit ostrý předmět na pravou tvář a pod touto hrozbou na poškozené vykonat soulož.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především vyjádřil svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním obecných soudů a tvrdí, že poškozenou Věru T. neznásilnil. Stěžovatel podrobně zopakoval svou skutkovou argumentaci z trestního řízení. Především označil výpověď poškozené za nevěrohodnou; existují prý rozpory mezi výpovědí poškozené z přípravného řízení a v hlavním líčení, tyto výpovědi jsou dle stěžovatele rozporuplné, zejména pokud jde o popis samotné soulože, ale i co do popisu pachatele a časových údajů. Dle názoru stěžovatele nebylo provedeným dokazováním dostatečně objasněno, kdy poškozená odešla uvedeného dne z restauračního zařízení. Stěžovatel zdůraznil, že ve věci nebyla provedena rekognice a poškozená tudíž stěžovatele jako pachatele nikdy přímo neoznačila. Stěžovatel nepovažuje za dostatečný usvědčující důkaz ani výsledek kriminalistické genetické expertizy. Stěžovatel měl po propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody řadu náhodných sexuálních partnerek a nebylo prokázáno, zda poškozená nebyla jednou z nich, tzn. zda poškozená neměla se stěžovatelem pohlavní styk dobrovolně. Dle názoru stěžovatele neexistují proti němu přímé usvědčující důkazy, a měl být proto s ohledem na zásadu "in dubio pro reo" obžaloby zproštěn.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále tvrdil, že obecné soudy dospěly k závěru o nezbytnosti uložení zabezpečovací detence na základě nedostatečných podkladů. Uvedené ochranné opatření mu bylo uloženo na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, vypracovaného znalcem PhDr. MUDr. R. G., CSc., přičemž posudek dle názoru stěžovatele vykazuje zásadní vady. Stěžovatel tvrdí, že znalec vycházel toliko z krátkého vlastního pohovoru se stěžovatelem a ze starších posudků, které však byly na stěžovatele vypracovány před přibližně dvaceti lety. Stěžovatel cituje jednotlivé výroky znalce u hlavního líčení, z nichž dle názoru stěžovatele vyplývá malá pečlivost a libovůle znalce při zpracování znaleckého posudku. Stěžovatel zejména upozorňuje na to, že nebyl vyšetřen exaktními metodami, např. penilní pletysmografií. Dle názoru stěžovatele znalec "upozadil samotné vyšetření a nepřiměřeně akcentoval vyšetření minulá".

Stěžovatel má dále za to, že vyšetření duševního stavu pro účely případného rozhodnutí o nutnosti uložení zabezpečovací detence je s ohledem na závažnost zásahu tohoto institutu do osobní svobody vyšetřované osoby nutné klasifikovat ve smyslu § 105 odst. 4 trestního řádu jako objasnění skutečnosti zvláště důležité, a proto je zapotřebí přibrat vždy znalce dva.

Dle názoru stěžovatele nebyla jeho trestní věc projednána způsobem odpovídajícím zákonu a ústavnímu pořádku, čímž došlo k zásahu do jeho shora uvedených základních práv.

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu; obecné soudy jako účastníci řízení možnosti vyjádřit se k návrhu nevyužily, resp. odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě vedený pod sp. zn. 74 T 177/2010.

III.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Souhlas s upuštěním od jednání byl účastníky a vedlejšími účastníky poskytnut (zčásti konkludentně) a od ústního jednání bylo upuštěno.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a na základě spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud vždy připomíná, že mu v rovině tzv. jednoduchého práva nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při užívání svých kasačních pravomocí.

V projednávané věci lze námitky stěžovatele rozdělit přibližně do dvou odlišných okruhů. První z nich je ryzí důkazní polemikou vyjadřující nesouhlas stěžovatele s tím, jak byl obecnými soudy zjištěn skutkový stav a vyjádřen závěr o vině stěžovatele trestným činem znásilnění. Druhý okruh námitek se týká uložení ochranného opatření zabezpečovací detence.

Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, 4, 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635), dostupné v on-line databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25) a mnohá další].

Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.

V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo [srov. článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 tr. řádu, § 226 písm. a) tr. řádu]. Obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)]. Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to trestní soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. § 2 odst. 5 in fine tr. řádu). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v trestní věci stěžovatele provedl soud prvního stupně důkazy dostačující ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Hodnocení důkazů, jež odpovídá ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, nenese znaky libovůle. Stěžovatel byl z výše popsaného trestného činu spolehlivě usvědčen na základě řady důkazů sice nepřímých, leč navzájem provázaných v ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu. Jednotlivé důkazy, k nimž patří odborná vyjádření kriminalistické genetické expertizy ohledně skvrn ze spodního prádla poškozené, odborná lékařská vyjádření ohledně mechanismu vzniku zranění poškozené na obličeji, výpověď samotné poškozené i dalších svědků, si navzájem odpovídají a logicky se doplňují. Jisté odchylky v předchozí a pozdější výpovědi poškozené jsou velmi dobře vysvětlitelné časovým odstupem mezi spácháním trestného činu a hlavním líčením. Oproti navzájem provázaným usvědčujícím důkazům působí výpověď stěžovatele zpochybňující věrohodnost poškozené ryze účelově. Skutková verze stěžovatele, že s ním poškozená mohla mít dobrovolný pohlavní styk, se s přihlédnutím ke všem provedeným důkazům jeví jako zcela nevěrohodná, jak ostatně již nalézací soud podrobně vyložil (veškeré okolnosti případu nasvědčují tomu, že se poškozená stala obětí zcela typického útoku sexuálního agresora na neznámou ženu v nočních hodinách na odlehlém místě, viz str. 8 až 9 rozsudku okresního soudu).

Dle názoru Ústavního soudu v daném případě rozhodně nejde o důkazní nouzi, jež by připouštěla aplikaci závěrů vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu, zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 2042/08 (viz výše). Ústavní soud naopak připomíná svá rozhodnutí týkající se trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti [zejména viz usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 876/06 ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 2194/07 ze dne 31. 10. 2007 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. U jmenovaných trestných činů (vydírání, znásilnění atp.) Ústavní soud označil za běžnou situaci, kdy je klíčovým usvědčujícím důkazem osamocená výpověď poškozené, a vyložil, za jakých podmínek není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud trestní soud výpovědi poškozeného uvěří, a verzi obhajoby nikoli.

V projednávané věci je však výpověď poškozené, jež podala přibližný popis pachatele odpovídající vzezření stěžovatele, pouze jedním s navzájem se podporujících usvědčujících důkazů. Ústavní soud proto považuje skutkové námitky stěžovatele za nedůvodné a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.

V.

Ústavní soud se dále zabýval námitkami, jež stěžovatel vznesl ohledně ochranného opatření zabezpečovací detence, jež mu byla uložena tzv. fakultativně vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody podle § 100 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Dle citovaných ustanovení může soud uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům mimo jiné tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení (viz § 99 odst. 2, 3 tr. zákoníku) s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Zabezpečovací detence, jež byla uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, se vykoná po jeho výkonu či jiném ukončení.

Zabezpečovací detence je v českém právním řádu novým institutem, který byl zakotven v důsledku obtíží, jež za účinnosti předchozí právní úpravy vznikaly při výkonu ochranného léčení u určitého druhu vysoce narušených, okolí nebezpečných, agresivních a krajně nepřizpůsobivých odsouzených. Ve zdravotnických zařízeních, v nichž je vykonáváno ochranné léčení (typicky ochranné léčení sexuologické), nemohla být dříve zajištěna dostatečná ostraha a kontrola těchto osob, které v minulosti často nejen soustavně mařily svou vlastní léčbu (včetně útěků ze zdravotnického zařízení), ale často velmi negativně ovlivňovaly ostatní léčené osoby a ohrožovaly ošetřující personál. Při zavedení české právní úpravy bylo přihlédnuto ke vzoru zahraničních trestních zákonů (srov. zejména § 66 a násl. německého trestního zákoníku).

Zabezpečovací detence se vykonává ve speciálních ústavech se zvláštní vnitřní a vnější ostrahou zajišťovanou Vězeňskou službou České republiky a s odpovídajícími léčebnými a nápravnými programy; její výkon je upraven zvláštním zákonem [zákon č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o výkonu zabezpečovací detence")]. V detenčním ústavu má být zajištěna náležitá ochrana společnosti před zvláště nebezpečnými pachateli zločinů (srov. § 14 odst. 3 tr. zákoníku), jejichž nebezpečnost je zvláště vysoká z důvodu jejich duševního stavu, pro který z jejich strany hrozí opakování takového závažného trestného jednání. Výkonem zabezpečovací detence má být zároveň náležitě stimulováno rozhodnutí pachatele podrobit se řádně léčebnému programu (blíže k charakteru a účelu zabezpečovací detence viz Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1044-1058).

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je směrodatné, že zabezpečovací detence představuje v rámci českého právního řádu mimořádně razantní zásah do základních lidských práv srovnatelný s uložením výjimečného trestu odnětí svobody dle § 54 tr. zákoníku (srov. § 59 odst. 2 tr. zákoníku). Je tomu tak nejen pro zvláštní přísný režim jejího výkonu (srov. § 3, 8 a násl., § 17 zákona o výkonu zabezpečovací detence), ale především s ohledem na úpravu trvání zabezpečovací detence. V jejím výkonu je v zásadě pokračováno, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, byť je existence této podmínky periodicky přezkoumávána (srov. § 100 odst. 5, 6 tr. zákoníku, § 26 zákona o výkonu zabezpečovací detence).

Ústavní soud argumentem a minori ad maius odkazuje na svou předchozí judikaturu týkající se ústavního ochranného léčení [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3654/10 ze dne 3. 3. 2011 (N 35/60 SbNU 425) a judikaturu tam citovanou] a obecněji také na svá rozhodnutí, jež zdůrazňují proporcionalitu trestních sankcí a podmínku subsidiarity u zásahů do osobní svobody vůbec [namátkou viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 469/04 ze dne 2. 6. 2005 (N 116/37 SbNU 489), sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289), sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393), sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11), sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011 (N 16/60 SbNU 171) a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz].

Trestní soud může zabezpečovací detenci uložit jedině na základě dostatečného a objektivně zhodnoceného dokazování, z něhož jednoznačně vyplývá existence všech zákonných předpokladů pro uložení tak přísného ochranného opatření, včetně (a především) jeho nezbytnosti a nemožnosti jeho nahrazení ochranným léčením. Pro subsumpci konkrétního případu pod § 100 tr. zákoníku je nutno vyřešit otázky, jež vyžadují odborných znalostí medicínského a psychologického rázu, zejména pokud jde o charakter duševní poruchy a prognózu chování pachatele. Ve věci proto nelze rozhodnout bez znaleckého zkoumání duševního stavu pachatele, ač výsledky takového zkoumání je nutné hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz a v kontextu dalších, obecným soudem provedených důkazů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)]. Konečný závěr o nezbytnosti uložení zabezpečovací detence náleží soudu, musí však být odkazem na konkrétní důkazy náležitě odůvodněn.

Ústavní soud ve věci stěžovatele podrobně zkoumal proces dokazování, na jehož základě byla stěžovateli zabezpečovací detence uložena. Dle názoru Ústavního soudu postup obecných soudů z hlediska ústavněprávních záruk obstojí.

U zvlášť závažných trestných činů proti životu, zdraví, svobodě a lidské důstojnosti je ustálenou praxí, že znalecký posudek objasňující duševní stav a osobnost obviněného je vypracován dvojicí znalců - tandemem psychiatra a klinického psychologa. Každému z nich však připadá za úkol zodpovězení jiné části otázek, z nichž jen některé mají význam pro uložení zabezpečovací detence.

Ve věci stěžovatele je nutné nejprve zkoumat, zda v případě, že obecný soud zvažuje uložení zabezpečovací detence, je s ohledem na dikci § 105 odst. 4 tr. řádu, resp. z povahy věci samotné, vždy třeba přibrat dva znalce k objasnění toho, zda je zabezpečovací detence odsouzeného nezbytná. V projednávané věci by šlo o povinnost soudu přibrat dva znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, k zodpovězení otázek významných z hlediska kritérií dle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jde zejména o charakter duševní poruchy pachatele, otázku, zda je pobyt pachatele na svobodě z psychiatrického hlediska nebezpečný a zda byly vyčerpány možnosti ochranného léčení.

Trestní soudy musejí pro svá rozhodnutí dostatečně zjistit skutkový stav (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Nemají však zákonem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné k prokázání potřebných skutečností a v zásadě ani jakého druhu důkazního prostředku lze použít. Procesní předpisy jen výjimečně přikazují použít některý druh důkazů při dokazování určité skutečnosti. Obecně platí, že znalec se přibere tehdy, je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí a zároveň pro složitost posuzované otázky nepostačí vyžádání odborného vyjádření ve smyslu § 105 odst. 1 věty první tr. řádu. Přibrání dvou znalců trestní řád v současné době vyžaduje výslovně již jen pro případ prohlídky a pitvy mrtvoly (§ 105 odst. 4 věta druhá tr. řádu). Od účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, postačí pro vyšetření duševního stavu dospělého pachatele podle § 116 odst. 1 tr. řádu přibrat pouze jednoho znalce z oboru psychiatrie. Obligatorní přibrání dvou znalců je zachováno v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), podle něhož je k vyšetření duševního stavu nutné přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii, a znalce z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie se specializací na dětskou psychologii (§ 58 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., ve znění zákona č. 41/2009 Sb.). Lze mít za to, že pokud by měli být obligatorně přibráni dva znalci, ale nesprávně by byl přibrán jen znalec jeden, znamenalo by to absolutní neúčinnost důkazu.

Kromě výše uvedených případů obsahuje platná právní úprava obecnou klauzuli, že dva znalce je třeba přibrat, "jestliže jde o objasnění skutečnosti zvlášť důležité" (§ 105 odst. 4 věta první tr. řádu). "Zvláštní důležitost" tu však dle názoru Ústavního soudu není bez dalšího dána již tím, že skutečnosti, jež je třeba na základě znaleckých posudků objasnit, mají klíčový význam pro rozhodnutí o vině závažným trestným činem, případně pro uložení výjimečného trestu či ochranného opatření, jakým je zabezpečovací detence. Aby bylo možné dovodit povinnost trestního soudu přibrat ke zkoumání téže skutkové otázky dva znalce, jejíž nedodržení je zásahem do procesních práv obžalovaného, musí zároveň jít o otázku vyšší míry složitosti. Komentářová literatura v souvislosti s posuzováním duševního stavu uvádí např. situace, kdy byl obviněný v minulosti léčen pro duševní onemocnění, na jehož charakteru a prognóze se ošetřující lékaři či znalci neshodli, případně, byl-li trestný čin spáchán zjevně atypickým způsobem oproti zvyklostem při spáchání konkrétního druhu trestné činnosti [podrobně viz Císařová, D., Novotný, F. a kol. Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář). 2. doplněné vydání. Praha. Eurounion, 2002, str. 793, srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 2. vydání, Leges, 2011, str. 416 ].

Sám charakter trestní kauzy (typicky právní kvalifikace či trestní sazba, jíž je obviněný ohrožen) tedy bez dalšího nevede k procesní povinnosti přibrat k řešení téže otázky dva znalce; k takové povinnosti může vést až objektivně zdůvodněná skutková složitost konkrétního případu. V trestní věci stěžovatele však nelze dovodit, že by skutkové otázky významné z hlediska uložení zabezpečovací detence jako ochranného opatření dle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nemohly být spolehlivě objasněny posudkem jediného znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie.

V projednávané věci je skutkově nesporné, že stěžovatel se od rané dospělosti dopouští násilných sexuálních deliktů; od roku 1981 prokazatelně znásilnil nebo se pokusil znásilnit osm žen. V minulosti byla u stěžovatele znalci psychiatry opakovaně a jednoznačně diagnostikována patologická sexuální agresivita, což (jak je odbornou veřejností všeobecně uznáváno) je diagnóza v průběhu života neměnná. Stěžovatel na základě svých předchozích odsouzení dvakrát podstoupil ochranné léčení psychiatricko-sexuologické ústavní formou (vedle dlouhodobého léčení ambulantního), přesto však pokaždé recidivoval; posledního znásilnění se dopustil jen několik měsíců po propuštění z výkonu trestu, který mu byl uložen za sérii loupeží (nelze však přehlédnout, že šlo o loupeže spáchané na mladých ženách - matkách s kočárky, které stěžovatel ohrožoval nožem, a byl u něj i zde zvažován sexuální motiv, viz odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 1998 sp. zn. 10 T 240/96). Za této situace se odpověď na otázku, zda je pobyt stěžovatele na svobodě nebezpečný, resp. zda postačuje uložit mu ústavní ochranné léčení, nejeví jako zvýšeně problematická, vyžadující podklad v posudku dvou znalců - psychiatrů či sexuologů.

S uvedeným souvisí i další námitka stěžovatele týkající se vlastního postupu znalce při psychiatricko-sexuologickém vyšetření a následného hodnocení znaleckého posudku trestními soudy. Jak vyplývá ze spisového materiálu, proběhlo psychiatricko-sexuologické vyšetření stěžovatele dne 27. 8. 2010 ambulantní formou ve vazební věznici a následovalo po vyšetření znalkyní - klinickou psycholožkou. Stěžovatel se znalci spolupracoval neochotně; k osobě znalce - psychiatra však nic nenamítal.

Ústavní soud v projednávané věci nepovažuje za vadu znaleckého posudku, jestliže znalec stěžovatele opětovně nepodrobil instrumentálním metodám typu falometrického vyšetření. Z hlediska posouzení podmínek pro uložení zabezpečovací detence je mnohem důležitější dlouhodobá psychosexuální anamnéza stěžovatele, jíž se znalec zabýval v daném případě velmi podrobně na základě spisového materiálu ze starších trestních věcí stěžovatele a zjevně rozsáhlé zdravotnické dokumentace z jeho předchozích hospitalizací i ambulantního sexuologického léčení. Sám časový odstup jednotlivých vyšetření tu nemůže mít význam za situace, kdy se stěžovatel v posledních dvou desetiletích nacházel dlouhá léta ve výkonu trestu odnětí svobody, nedlouho po propuštění na svobodu však vždy opět recidivoval. S ohledem na početná znásilnění, jichž se stěžovatel v minulosti prokazatelně dopustil v podstatě stereotypním způsobem, odpovídajícím i poslednímu útoku, měly pro uložení zabezpečovací detence klíčový význam závěry znalce o mimořádné nebezpečnosti stěžovatele a nedostatečné účinnosti předchozích ochranných léčení. Znalec mimo jiné zdůraznil, že stěžovatel je kromě poruchy sexuální preference (patologické sexuální agresivity) stižen i závažnou poruchou osobnosti, jež mu znemožňuje učinit na své jednání kritický náhled a poučit se z jeho následků.

Ústavnísoud považuje za významné, že se znalec - psychiatr v posudku výslovně věnoval případné zabezpečovací detenci stěžovatele, jejíž uložení odbornými argumenty doporučoval. Nelze však přehlédnout ani skutečnost, že nalézací soud a po něm soud krajský dospěly k závěru o nutnosti uložení tohoto ochranného opatření i po zhodnocení dalších důkazů, včetně vyjádření znalkyně - klinické psycholožky, jež hodnotila resocializaci stěžovatele jako prakticky nemožnou.

Na základě těchto důkazů obecnésoudy, zejména Krajský soud v Ostravě v napadeném rozhodnutí, dostatečnou skutkovou argumentací odůvodnily existenci jednotlivých zákonných podmínek pro uložení zabezpečovací detence. S odkazem na posudky znalců krajský soud konstatoval, že pobyt stěžovatele na svobodě je vzhledem k jeho duševní poruše (sexuální deviaci) vysoce nebezpečný; rovněž bylo krajským soudem poukázáno na znalci konstatovanou nepříznivou osobnostní strukturu stěžovatele, která v běžných zdravotnických zařízeních představuje překážku účinné léčebné spolupráce. Krajský soud přitom poukázal na neúčelnost předchozích ochranných léčení stěžovatele v psychiatrické léčebně.

Obiter dictum Ústavnísoud dodává, že v jiných případech, které by z hlediska posouzení podmínek pro uložení zabezpečovací detence nebyly tak jednoznačné, by mohlo být spatřováno v přibrání toliko jednoho znalce porušení principu spravedlivého procesu. De lege ferenda by měl zákonodárce zvážit, zda aplikace tak mimořádně závažného opatření nevyžaduje změnu zákonné úpravy ve smyslu obligatorního přibrání dvou znalců. Tato úvaha však neznamená zpochybnění ústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v nyní projednávané věci.

Ústavnísoud má za to, že uvedeným způsobem učiněná skutková zjištění a právní závěry, jež obecné soudy z provedených důkazů dovodily, nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, neboť k omezení jeho osobní svobody uvalením zabezpečovací detence dochází způsobem předpokládaným zákonem a z důvodů ochrany společnosti v mezích článku 8 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnost dle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru